Archiv článků

Vytisknout

Rok kohouta

V kategorii Knihy / Recenze

rok_kohoutaDeset let po novele Krákorám a čtyři roky po vydání knížky fejetonů Jen si tak trochu schnít publikuje Tereza Boučková (1957) svoji novou prózu - více než třistastránkový soubor deníkových zápisů s názvem Rok kohouta. Titul knihy má (navzdory jasné gramatice) význam alespoň dvojí.

Ten první odkazuje k čínskému horoskopu, a tedy k rovině nadosobně a v cyklech plynoucího času, ten druhý pak může mířit k podobné spirále v daleko konkrétnější a pozemštější rovině, k opakující se podobě vztahu mezi rodičem a dítětem, tj. mezi Boučkovou a jejím otcem, spisovatelem a dramatikem Pavlem Kohoutem - a mezi Boučkovou a jejími vlastními dětmi, resp. jejími dětmi osvojenými.

Kvality komunikace Terezy Boučkové a jejího otce sice z knihy odečítáme až ve druhém, třetím anebo ještě vzdálenějším plánu, ale s postupem děje - neboť navzdory fragmentární povaze zvoleného žánru autorka vystavěla prózu s potenciálem velkého románu - je zřejmé a stále zřejmější, jak psychologicky závažnou zprávu se autorka odhodlala vyslat do světa.

Jestliže je Rok kohouta založen na příběhu vyčerpávajícího a zřejmě nenapravitelného rodinného rozvratu, rozvratu rodiny uměle rozšířené o dva adoptované syny romského etnika, pak se nabízí černobílá souvislost, kterou v knize vyslovuje jakási přičinlivá dvojice „vystudovaných literárních historiků" - a ta praví, že „...o životopise [T. B.] leccos víme. Rozhodně to není žena z ukázkové rodiny."

více na czlit.cz

Projekt se uskutečňuje za finanční podpory:
   
Ministerstva kultury ČR Statutárního města Brna