Andy Mulligan: Jak jsem během 10-ti dnů napsal Odpad

Ze dne 06. 05. 2015, kategorie Aktuality

Odpad se do mě zakousl, když jsem byl učitelem na Filipínách.

Dovedu si představit, že některé knihy jsou dlouhé v samotném vymýšlení, a slyšel jsem i o spisovatelích, kteří osamělí na svých půdách dřou roky na nějakém příběhu, který pak vlastně ani nedopíší, nebo nevydají... ale jsou tam i jiné příběhy, ty, které vyskočí a kousnou vás do zadku - jako by to byli psi - a vy se jich nemůžete zbavit.

Odpad se do mě zakousl, když jsem byl učitelem na Filipínách, před čtyřmi lety. Byl jsem poslán na skládku v Manile s třídou 11-ti letých dětí: výlet pod heslem: "podívejte se, jak žijí chudí". Vystoupili jsme z autobusu a já zalapal po dechu nad tím nepořádkem. Ucítili jsme ten zápach, a zírali na ty sběrače odpadků jako by byli za mřížemi a my jsme byli v cirkuse.

Zní to ostudně, že? Navštívit a zírat na skládku třetího světa, pak jít domů k televizi a tří chodovému menu. To je přesně to, co jsme udělali, i když - my na chvíli prošli skříní do toho, co pro nás byl vzhůru nohama šílený svět drsnosti..

A tak vznikl Odpad.

Potkal jsem několik dětí z ulice - tak se zrodil Krysa. Raphael a Gardo vznikli brzy poté, na základě houževnatých žebrajících chlapců, kteří vycházeli v noci ven tehdy, když se pijáci stali ještě opilejšími - nikdy aby vás obrali nebo kradli, ale vždy aby vás okouzlili, přemlouvali a prosili o trochu víc.

Mnozí z nich nikdy neviděli školu, ale mluvili třemi jazyky. Jejich matematika byla bezvadná, a aniž bych chtěl přehánět to vzdálené kouzlo, ti chlapci zobrazovali pud sebezáchovy a sílu, kterou jsem shledal tak skromnou.

Když jsem si sedl k napsání Odpadu, stále jsem měl na stole jednu knihu: Chlapec v pruhovaném pyžamu. Chtěl jsem napsat něco stejně krátkého, vážného a nádherného. Dobře, tak úplně jsem neuspěl - ale kniha Johna Boynea mě dokázala udržet v psaní, když jsem ztratil svou cestu a připomněla mi, že mám pracovat tvrději, protože dětská beletrie potřebuje trochu víc houževnatosti. Psal jsem 10 hodin denně, ale konec mi stále unikal - chlapcům se podaří uspět, samozřejmě… ale co by bylo jejich velkolepé gesto?

Jeden konkrétní večer jsem vyrazil na pivo jednou průměrnou ulicí v Manile, když se od moře začal valit tajfun. Ohýbal stromy a rozfoukával odpadky ven z kontejnerů - děsivý, zuřivý vítr. To bylo přesně to, co jsem hledal, a tak jsem spěchal domů a napsal ty závěrečné kapitoly.

Každá jiná kniha, kterou jsem napsal, byla mým editorem přepsaná tam a zpět - konečný návrh se změní v konečný návrh dva atd., a já se vracel a vytahoval staré scény, které jsem znovu stříhal a přešíval. Odpad se vyklubal jako vejce, a my na něm změnili jen jedno slovo: obscénnost, která se náhle zdála surová v ústech těch poháněných dětí.

Zdroj: theguardian.com, listovani.cz
Projekt se uskutečňuje za finanční podpory:
   
Ministerstva kultury ČR Statutárního města Brna