Rozhovor s Lidmilou Kábrtovou

Ze dne 07. 04. 2015, kategorie Aktuality

Je padesát slov hodně, nebo málo na to, aby se v nich dalo říct vše podstatné?

Rozhovor s Lidmilou Kábrtovou

Je padesát slov hodně, nebo málo na to, aby se v nich dalo říct vše podstatné? Debutantka Lidmila Kábrtová přichází s originální prózou, v níž záleží na každém slově. Projekt LiStOVáNí se vydává na turné s další zajímavou knihou Koho vypijou lišky a vy si právě teď můžete přečíst rozhovor s autorkou.

Hned na začátek se nabízí možná až děsivá otázka. Jak moc autobiografická vaše kniha Koho vypijou lišky je?

Určitě tam jsou věci, které si každý z mojí generace pamatuje - třeba pracovní soboty, protiplynové masky a poplachy, prvomájové průvody s mávátky a nesmyslnými nápisy, sbírání céček, zákaz mít ve škole nalakované nehty a spousta dalších. Ale jinak je příběh jako celek smyšlený. Spousty motivů jsem zaslechla, na další jsem narazila v novinách, v časopisech a jen s nimi dál pracovala, vsunula je do kulis tehdejší doby a mentality.

Jak velká výzva to pro vás byla - psát 50ti slovní kapitoly?

Obrovská. Zvlášť v tom množství, kolik jich v knize je. A to i přesto, že jsem měla s těmito příběhy díky webu www.priběhynapadesatslov.cz už celkem zkušenosti. Vyprávět tak, aby se vše vtěsnalo do stanoveného počtu slov, každý příběh byl celistvý a s pointou a ještě přitom fungoval jako kamínek do mozaiky celé knihy, není úplně jednoduché. V průběhu psaní jsem se mnohokrát proklínala, co jsem si to vymyslela... Ale couvnout jsem nechtěla.

Musela jste spíše škrtat či naopak slova přidávat?

Spíš jsem krátila. Vymýšlela, jak věci říct jinak, jednodušeji, jak stáhnout některá slovní spojení, bez čeho se obejít. Problémem byly taky korektury v Hostu. Pokud se někde dvě slova vypustila, musela se jinde přidat dvě jiná. Anebo nakonec přepsat celou větu nebo kus textu. Všechny příběhy jsme mnohokrát přepočítali, aby počet slov seděl.

Váš literární debut Koho vypijou lišky vlastně částečně vznikal na webových stránkách www.pribehynapadesatslov.cz. Věděla jste od začátku, že tyto příběhy jednou vydáte v knižní podobě?

Ne, bylo to překvapení i pro mě samotnou. První příběhy byly víceméně nahodilé. Protože se líbily, domluvila jsem se vydavatelem Příběhů na padesát slov, Zdeňkem Králem, že je zkusím psát jako volný seriál. Začala jsem sbírat motivy, dohledávat reálie a hrozně mě to bavilo. Tam asi vznikla první myšlenka, že když se povede vytvořit silnou kostru příběhu, mohlo by to být i na knižní podobu. Další přelom znamenal nápad použít staré titulky z Rudého práva a jejich pomocí odvíjet děj v čase. To, že v nakladatelství Host text zaujal, mě moc potěšilo. Jednalo se totiž o nevyžádaný rukopis a navíc velmi netradiční formát, který tu zatím moc lidí nezná.

Pro Český rozhlas 3 píšete Minutové hry. Je to náhoda nebo je vám zkrátka takováto forma psaní blízká a vyhovující?

Je to náhoda. Minutové hry se rozjížděly a já dostala možnost si je zkusit. Je to moje první zkušenost s rozhlasovou hrou a jsem za ni hrozně ráda, protože jsem se přitom spoustu věcí naučila.

Kde nejraději píšete?

V posteli, s notebookem na servírovacím stolku na kolenou. Ale protože denně dojíždím do práce do Prahy, vznikla většina příběhů ve vlaku.

Znáte projekt LiStOVáNí (www.listovani.cz), který se s vaší knihou vydává na turné? Pokud ano, byla jste třeba i na některém představení?

Listování znám. Byla jsem se podívat na "Já se nebojím", což je úžasná kniha od Niccoló Ammanitiho. Pohltil mě její příběh i zpracování - nikdy jsem si nemyslela, že kniha se dá číst, hrát a vlastně díky Listování i prožívat tak sugestivně.
Veronika Fašinová
LiStOVaNi.cz
Projekt se uskutečňuje za finanční podpory:
     
Ministerstva kultury ČR Hlavního města Prahy Statutárního města Brna
Pod záštitou:
  Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ČR