Skip to main content

Lenka Janíková

 |  Rozhovory

S Lenkou jsem si v pátek povídal nejen o pohádkách, fantazii a LiStOVáNí. Dostalo se i na to, kdo je z ansámblu nejhezčí. Tentokrát byla odpověď zaznamenána a vy si ji můžete přečíst.

Před premiérou Kouzelné baterky se můžete dozvědět jak těžké je hrát pro dětského diváka, i to, o čem samotná pohádka je. Všichni ti, co to chtějí vědět, ať neváhají a rozhovor si přečtou. Dozví se toho totiž mnohem víc a na závěr zjistíte, na co všechno se Kouzelná baterka může hodit.

V pátek bylo vedro. Vyrazil jsem na cestu do Říček, kde se v domku Lukáše Hejlíka v tu dobu pilně zkoušelo nové představení - Kouzelná baterka. V Říčkách zkoušela i Lenka Janíková, se kterou jsem chtěl udělat rozhovor (a nakonec taky udělal). Dříve než jsem se vydal na cestu, zavolal mi Lukáš a říká:

Už jsi na cestě?
Ne.

odpověděl jsem.

Máš zjištěný spoj?

zeptal se.

Mám

odvětil jsem.

Můžeš mi, prosím, po cestě koupit chleba?

požádal.

Jasný...

řekl jsem.

A jak jsem řekl, tak jsem udělal. Chleba se cestou autobusem číslo 401 potil v igelitovém pytlíku stejně jako lidé, kteří v něm jeli. Při příjezdu do Říček se ochladilo, byl právě konec krátkého deštíku. Bylo to úžasné, dokonce lepší než nanuk (Mrož), kterého jsem slupl ve Starém Lískovci. Došel jsem k Lukášovu domku, venku kočárek, u dveří na mně vrtěl ocasem pes a ve stínu na mé „čičiči" nereagovala kočka. Zaklepal jsem a vešel dovnitř. Lenka s Lukášem právě dokončovali další ze zkoušek na nedělní LiStOVáNí. Když skončili, sedl jsem si s Lenkou do křesla, zapnul jsem nahrávadlo a začali jsme si povídat.

Jak vám jde zkoušení?

Báječně, jak jinak? S Lukášem to jde vždycky dobře.

Co vám dělá při zkoušení největší problém?

Největší problém? Tak to snad nemůžu ani prozradit... Problém je jako vždy čas, ale určitě to do neděle stihneme!

O čem vlastně Kouzelná baterka je?

Kouzelná baterka je o Frantovi a o kouzelné baterce, díky které ožívají různé věci - které, to nebudu prozrazovat, protože věřím, že se na to všichni přijdou podívat. Jsou to vlastně takové velmi netradiční pohádkové postavy. A to dělá tuto knížku zajímavou. Není tam žádná čarodějnice, žádnej vodník, žádná princezna...

Takže ta pohádka je asi hodně o fantazii...

Určitě. Všechno to začne díky plastové PET lahvi, kterou malý Franta najde pohozenou v parku. Kouzelná baterka, ke které se pak dostává, vlastně funguje jako jeho fantazie. Jejím prostřednictvím nechává ožívat obyčejné předměty jako je právě plastová láhev, peřina nebo třeba tenisky....

Tak si přece jen prozradila ty postavy...

Vidíš, nakonec ano, ale jen jejich část. To abych děti taky na něco nalákala.

Co ty, když jsi byla malá, měla jsi taky takovou fantazii?

Rozhodně, já jsem si taky takhle hrávala. Třeba tak, že jsme spolu s bráchama „cestovali" po bytě a představovali si, že jsme na horách nebo v poušti. Dost jsme se tak vyblbli. Kouzelná baterka je skvělá právě v tom, že v dětech tu fantazii podporuje. V současné době, kdy jsou zahlceny televizí, počítačovými hrami a spoustou dokonalých hraček, je to myslím potřeba. Představivost je dobrá věc nejenom v dětství, ale i v dospělosti. Je škoda se té schopnosti zbavovat.

Hraješ si ještě dneska?

No, právě teď s Lukášem... ano, vlastně díky Kouzelné baterce si hraju dodnes.

V LiStOVáNí hraješ taky ve Včelích medvídcích.

To je velmi milá záležitost. Jeden z mých nejoblíbenějších večerníčků. Tolik fantazie jako v Kouzelné baterce tam sice není zapotřebí, ale zase, když si představíte, že malinkaté čmeláčky Čmeldu a Brumdu hraju já s Alanem Novotným nebo s Lukášem, tak to člověk musí zapojit trochu představivosti...(smích)

Jaký je rozdíl v tom, když hraješ pohádková představení nebo představení pro starší diváky, jako je třeba Axe Afrika?

Tak rozdíl je především v tom, že Axe bylo moje první LiStOVáNí s Lukášem a Pavlem Oubramem. Bylo to pro mě něco úplně nového, musela jsem do toho nejdřív trochu proniknout a vůbec pochopit ten princip, jakým se to dělá. Je to docela těžké, protože člověk většinou střídá víc postav a je potřeba pro ně najít co nejsrozumitelnější charakteristiku, aby se v nich pak divák vůbec vyznal. Ale to je stejné jak v čtení pro dospělé, tak pro děti. Jen u těch dětí mám tendenci to hrát někdy až moc pohádkově, což vůbec není nutné, protože děti jsou velmi vnímavé a chápavé...naštěstí se mě Lukáš snaží krotit.

Předtím, než se tě zeptám jak ses dostala k LiStOVáNí, se zeptám na něco podobného. Jak se z tebe stala herečka?

To je taková náhoda. Já jsem vždycky spíš chtěla tancovat nebo pracovat u soudu, protože jsem měla potřebu napravovat všechny křivdy a nespravedlnosti. I když divadlo jsem měla ráda odmalička. Chodívala jsem s mámou sice hlavně na balety, ale s tátou jsme chodili i na pohádky a operety a vždycky to byl pro mě svátek. Já sama jsem se k hraní divadla dostala až během studia na gymnáziu, kdy jsem tancovala v jedné taneční škole, kde měli i dramatický kroužek a kde mě oslovili, jestli bych s nimi nedělala nějakou pohádku. Mně se nejdřív moc nechtělo, ale postupně se mi to zalíbilo a už jsem byla chycená a zjistila jsem, že právě tohle bych jednou chtěla dělat. Cesta je to teda někdy pěkně trnitá, ale jdu po ní ráda.

Dovedeš si představit, že bys někdy dělala něco jinýho?

Ano, dovedu.

A co bys třeba chtěla dělat?

Nemyslela jsem to tak, že bych chtěla dělat něco jiného. Mně hraní divadla baví. Jen si umím představit, že bych třeba jednou dělala i nějakou jinou práci. Určitě by to byla nějaká tvůrčí a prospěšná činnost. Divadlo mám hrozně ráda, ale nelpím na něm tak, že bych ho musela dělat za každou cenu a za jakékoliv situace.

A teď mi řekni, jak ses dostala k LiStOVáNí.

No, to bylo myslím po nějaké premiéře u nás v divadle koncem minulé sezóny, kdy mě Lukáš oslovil, jestli bych nechtěla spolupracovat na jejich projektu LiStOVáNí, protože se rozhodl trochu rozšířit soubor. Ten byl do té doby jen čtyřčlenný - Lukáš, Pavel Oubram a Věra Hollá - oba z divadla v Budějicích a československá herečka Veronika Senciová. No a protože nabídek na LiStOVáNí po celé republice stále přibývalo a Lukáš přesídlil do Brna - tedy do nedalekých Říček, tak chtěl zaangažovat taky nějaké brněnské kolegy. Oslovil mně a Alana Novotného, tak už nás čte šest. Vlastně sedm, protože už se zapojila i Irenka Konvalinová.

Takže vlastně osm, protože do Hodinového strojku zasáhl ještě budějovický Tomáš Drápela. Řekni mi ale, jaký je rozdíl mezi tím, když člověk hraje v kamenném divadle a právě v LiStOVáNí?

To je velký rozdíl. Listování je zvláštní záležitost, můžeme si tam hodně dovolit, vyblbnout se. Mantinely jsou tam jaksi širší a je tam větší prostor pro invenci každého z nás. V divadelní hře většinou hrajete jen jednu postavu, málokdy se stane, že jich střídáte několik. I když už se mi to taky stalo - v představení Modrovous aneb naděje žen, které se hraje v HaDivadle a já tam hraji hned šest různých žen. Pořád jsou to ale reálné, dramatické postavy. Kdežto v LiStOVáNí je možné hrát úplně všechno - kohokoliv, cokoliv, jakkoliv...

Jak vnímáš kontakt s diváky?

Ano, to hraje taky velkou roli - jestli divák sedí blízko a herec tak na něj vidí nebo je schovaný někde ve tmě a herec ho spíš jen tuší. LiStOVáNí probíhá v komorním prostředí, kde jsou diváci hodně na blízko, takže ten kontakt je tam velký. Můžete si dovolit hrát civilněji, ale proti velkému jevišti se tam zase za nic neschováte (teda kromě knížky, občas). Člověk se cítí být jak pod drobnohledem, ale zase můžete víc vnímat reakce diváků. Je to celé takové bezprostřednější.

Jak se ti hraje pro dětského diváka?

To je teda docela těžký. Já s tím nemám zatím zas tak velkou zkušenost, ale je známo, že dětský divák je ten nejkritičtější a nejnáročnější. Toho když hned nezaujmete, tak máte smůlu. Nenechá se jen tak oblbnout a odbýt. Teď na tom právě pracujeme, abychom děti nenudili. Není to vůbec jednoduchý.

Teď se zeptám na něco, co se týká knížek. Co nejraději čteš?

Jako malá jsem milovala takový ty dobrodružný knihy jako Vinetoua, Malého Bobše, Ronju, dceru loupežníka apod. A taky pohádky Astrid Lindgrenové. Teď nějaký vyhraněný styl nemám, ráda si přečtu knížku, kde se něco nového dozvím nebo která má překvapivý a napínavý příběh.

Existuje nějaká knížka, kterou si četla vícekrát, popřípadě je nějaká, kterou si četla nejvíckrát?

Nejvíckrát? Tak to budou právě asi Děti z Bullerbynu. Teď už na čtení nemám tolik času jako dřív, tak jsem ráda, když se mi podaří knížku přečíst alespoň jednou. I když je pravda, že zrovna teď čtu mimo jiné knihu Svět podle Garpa, kterou jsem už jednou přečetla. Náhodou jsem na ni narazila při úklidu, zalistovala v ní a už ji mám na hromádce na nočním stolku.

Kde nejčastěji čteš?

V posteli.

Kdy je na čtení ten pravý čas? Večer nebo ráno...

Večer i ráno, jak kdy. Večer, pokud nejdu spát moc pozdě a nejsem tím pádem úplně mrtvá, tak se mi u čtení příjemně usíná a ráno, pokud vstanu dřív než je nutné, tak se mi díky čtení zase příjemně probouzí. Jinak ten pravý čas na čtení jsou pro mě prázdniny...

Teď se tě zeptám na co jsem se ptal už minule, ale vypnul se mi diktafon. Kdo se ti z ansámblu LiStOVáNí nejvíc líbí?

Kdo se mi nejvíc líbí? (smích) To myslíš jak?

No, kdo se ti nejvíc líbí?

Musím říct, že nad tímhle jsem teda nikdy nepřemýšlela. Mně se líbí všichni. Není tam nikdo, kdo by se mi nelíbil.

Dobře. Ale když se tě teď zeptám, kdo se ti líbí nejvíc. Která tvář ti naskočí jako první?

Mě naskočili fakt všichni.

Všichni naráz?

Úplně všichni naráz. Fakt.

A kdo je nejhezčí?

Nika, protože je teď maminka.

A co ty? Nechtěla bys taky být maminka?

No to rozhodně, to mám určitě v plánu. Jenom nejdřív potřebuji najít toho správného tatínka. (smích)

To je asi podstatný. Dobrý by bylo, kdybys měla nějakou kouzelnou baterku a posvítila si s ní na někoho, ne?

To by bylo hodně dobrý.

Můžeš to zkusit.

Vytvořit si tatínka podle svých představ? Hmm, velmi lákavé...

Jestli by to ale potom nebylo na škodu.

No jo, však on se ten správný tatínek určitě najde. I bez baterky.

A to je pěkný konec pro rozhovor i pro pohádku.