Mariusz Szczygieł

Ze dne 12. 09. 2008, kategorie Rozhovory

Zajímá mě, co je to být hrdinou

Mariusz Szczygieł

Mariusz Szczygieł (42) je polský reportér a spisovatel, který se zaměřuje na provokativní kritiku domácího konzervativismu. Označuje se za čechofila a jeho kniha Gottland a další "české" reportáže shrnují morálně sporné úkazy a příběhy z novodobých českých dějin. Gottland se stal v Polsku hitem získal výroční cenu čtenářů i knihkupců a v Česku se ho od podzimu prodalo 20 tisíc výtisků.

Přestože Mariusz Szczygiel nepřestává polskou společnost kritizovat, patří k nejrespektovanějším domácím autorům. V Praze je častým hostem, naposledy k nám zavítal před dvěma týdny na mezinárodní veletrh a literární festival Svět knihy.

Majitel muzea Karla Gotta Gottland chtěl českého nakladatele vaší knihy žalovat za porušení ochranné známky. Jak jste ten název myslel?

To je případ pro autora velmi lichotivý, ale k pro­cesu nedošlo. Ještě jsem nezažil, že by někde ve světě někoho žalovali pro metaforu Gottland je taková boží země, kde lidé tak docela nerozho­duji o vlastním životě. „Nevím, kdo bohům prá­dlo pere. Vím, že špínu z něj pijem my." napsal Vladimír Holan... Hlavní námět Gottlandu je sys­tém jakožto zdroj utrpení bez ohledu na to, je-li komunistický, demokratický nebo kapitalistický. Vždy je to pouto - někdo nebo něco proměňuje lidi v brouky. Bůh-Systém. A kniha je také o tom, jak na to lidé reaguji. Od sebevraždy až ke schi­zofrennímu přizpůsobeni se.

Co mělo v životě největší vliv na vás?

Narodil jsem se ve Zlotoryji v podhůří Sudet. Moji rodiče mě obezřetně chránili před světem. Byl jsem jedináček, ostatní děti jim zemřely. Vzpomí­nám si, že nejraději jsem si hrál na hrobě svého bratra, který zemřel hned po narození. Byl to ta­kový roztomilý, hezký malý hrobeček, jako ze škatulky. Strach mé matky o mě byl tak veliký, že mě skoro nepouštěla ven, abych si neušpinil kal­hoty a aby mě kluci nezmlátili. Proto jsem se nau­čil pozorovat. Okno, to byl pro mě televizor.

Proto jste taky začal psát?

Měl jsem talent, ale hlavně jsem chtěl získat uznání svého okolí. Hrál jsem špatně fotbal a připadal jsem si nudný, a tak jsem si vymýšlel metody, jak se vetřít spolužákům do přízně. Vymýšlel jsem si pro ně historky, anekdoty a příběhy. Vzpomínám si, jak jsem si na jednom táboře mladých novinářů vymys­lel, že napíšu první větu a každý z kamarádů při­píše další větu, a tak vznikne vyprávění. Moje první věta zněla: „Paní Nováková ležela na schodech a vzrušeně volala: Ještě! Ještě!" Podmínkou bylo, že to nesmí být vyprávění erotické. Ani slovo o sexu!

V roce Solidarity a Jaruzelského vám bylo patnáct. Jak jste tu dobu prožíval?

Příliš se mě to netýkalo. Ale když jsem odmatu­roval, zažil jsem roku 1985 něco, co mě pozname­nalo. Jel jsem po maturitě se svými spolužačkami do Vratislavi a zašli jsme do nějaké kavárny. Hned si k nám ke stolku přisedli nějací dva chlapíci, uká­zali mi průkazky kriminální policie a řekli mi, že mám jít s nimi. Dovedli mě na komisařství, kde mě zcela bezdůvodně zmlátili. Jeden z nich mi zabodl dva prsty do krku a řekl: „A teď se kurva dovíš, co všechno my můžeme." Musel jsem stát u zdi a oni do mě bušili pěstmi. Bili mě i jinak, ale o tom se mi teď nechce mluvit. Nakonec vytáhl jeden z nich z mého batohu plnicí pero, odšrouboval je a vylil na mě všechen inkoust. Pustili mě za čtyři hodiny. Důvod neměli žádný, neúčastnil jsem se žádných antikomunistických demonstrací. vlast mě tenkrát vůbec nezajímala. Měl jsem jen rozcuchané vlasy a vypadal jsem jako fanoušek skupiny Depeche Mode - měl jsem na sobě šedou vojenskou uni­formu s citronovou kravatou a boty stejné barvy.

Jak to dopadlo?

Druhý den jsem to nahlásil řediteli gymnázia. Řekl mi, že zajde na krajskou prokuraturu. a pak mi hlásil: „Víš, prokurátor mi řekl, abychom to nechali být. Nemáš žádné svědky, nic zlomeného ani tě nezabili, a proto to nemá smysl." Tohle byla moje opravdová maturita a lekce komunismu.
Projekt se uskutečňuje za finanční podpory:
   
Ministerstva kultury ČR Statutárního města Brna