Vyšlo slunce a jaro se vřítilo do Paříže jako hormonální tsunami. Všem živým tvorům ve městě, od naparujících se holubů až po obvykle načuřené policajty, jako by se na tvář přilípnul úsměv.

   Dostat se z 9,58 na 9,4 bude znamenat tvrdou dřinu a v závodě pak bude muset všechno perfektně vyjít hned od startu - musím vyrazit z bloků, naprosto se soustředit na cíl a udržet si formu až do konce.

Občina
Zapátral jsem v paměti po časech, kdy jsem byl v jejich věku. Nebylo to tak těžké. Jako kluk jsem si pořád četl, pár kamarádů jsem měl, ale ti zdaleka nevyvážili přitažlivost dobrodružných příběhů, po nichž jsem pásl v knihách.

Příhoda si vzpomněl, že prezidenta nedávno viděl v televizi. Byl slunečný den a pod modrou oblohou bez mráčku probíhala vojenská přehlídka. Prezident stál na vyvýšeném pódiu, obklopen vojáky v uniformách zdobených blýskajícími se medailemi a civilisty s tmavými brýlemi.

Pán sedí na kameni a vidí celý svět.
Vypadá, jako by tam seděl pořád a dosyta se vynadíval. V očích má lesk, ale nemůžeme vidět, jestli se mu oči lesknou pohnutím nebo vlhkostí, kterou přináší podzimní vítr. Jeho pohled bloudí po úbočích kopců a narudlé záři oblohy, nikde ani živáčka, ovšem v dálce,...

Ani krok bez Bati                    Egonu Erwinu Kischovi
Rok 1882 / Zápach
„Proč to tu tak smrdí?" ptá se svého otce Antonína šestiletý Tomáš Baťa. Poprvé projevuje snahu vtisknout skutečnosti řád. Nevíme, co mu otec odpověděl. Asi byl málomluvný.

To šlo jednou pět kluků do školy. Oni ovšem chodili do jiné školy, než do jaké děti chodí. Nebyla to první ani druhá třída, ale úplně jiná škola, jakou nikdo ani nezná. Tak šli a cestou uviděli ve vysoké zdi z kamenů starou železnou branku, celou rezavou.

1. KDYŽ MI BYLO ŠEST,
VIDĚL JSEM NÁDHERNÝ OBRÁZEK V KNIZE.

Znají ji dospělí i děti na celém světě. Jmenuje se Malý princ. Na tom obrázku je něco, co se podobá zmačkanému klobouku. Není to však klobouk, ale velehad královský, jak polyká slona. Spisovatel Antoine de Saint-Exupéry ho nakreslil, když byl malý chlapec.