Hrdina románu Bla bla bla spatřuje absurditu soudobé konzumní společnosti, uvědomuje si nicotnost světa, jehož je součástí a kde je zároveň cizincem. Tento román má podobné atributy jako existenciální prózy J. P. Sartra, A. Camuse, ale v mnohém je naprosto odlišný. 

Nevím dobře proč, ale koupím si zelenou telefonní kartu Telecomu. Z protější strany ulice mi jdou okamžitě vstříc tři telefonní budky. Za skly zahlédnu nějaké stíny. Přejdu ulici. Dva milimetry ode mě prosviští po asfaltu nějaká dívka na kolečkových bruslích. V ruce mám najednou letáček. STŘÍHÁNÍ VLASŮ GRÁTIS, stojí tam. PROMLUV SI O TOM S NÁMI. NAJDEME TVŮJ OSOBNÍ STYL V MLADÉ, UVOLNĚNÉ A PŘÁTELSKÉ ATMOSFÉŘE. Přečtu si adresu. Zkontroluju číslo. Je to kadeřnická škola přímo naproti budkám, na straně ulice, odkud jsem právě přišel. Zrcadlím se v jedné skleněné rakvi Telecomu. Mám stále delší vousy a vlasy. Vypadám jako bezdomovec. Brzy se mi budou chodci, až na mě večer narazí, ustrašeně vyhýbat. Nebo se mě pokusí z legrace zapálit. Stíny, tři Japonští imitátoři Elvise Presleyho, dál plkají ideogramy. Kolem mě prolétne velikou rychlostí úplně stejná dívka jako ta prve. Teď už mám letáčky dva. Znova přecházím ulici. Vrátím se na chodník a vstoupím do budovy. Vyjdu šest pater po úzkém a tmavém schodišti a nakonec se jedny dveře otevřou dokořán a spolu s milionem neonových světel se přede mnou objeví kyborg v šatech z igelitu s jasně platinovými vlasy do bodlin. Vstoupím.

Ty seš tu kvůli ostříhání grátis, uchichtne se a vy­trhne mi z ruky letáčky. Má taky dva zelené proužky na spáncích. Posaď se, nařídí mi. Poslechnu. Sklouznu pod ne­ono­­­vé světlo do holičského křesla s leopardím vzorem na potahu. Ona s ním otočí a sklopí ho dozadu. Kolem krku mi utáhne ručník. Stlačí mi hlavu do umyvadla.

• 3

V jedné z budek, ve kterých už teď žádní japonští rockeři nejsou, vyťukám předvolbu Itálie. Mám teď vlasy do bodlin, platinové barvy, se dvěma zelenými proužky a jsem dokonale oholený. Také mám o dost míň peněz, stříhání bylo grátis, ostatní věci ne, i když jsem si je nevyžádal.

Když vyťukám předvolbu, tak se zarazím. Nevím, komu mám zavolat. Nevím, proč jsem si koupil telefonní kar­tu. Nevím, proč jsem jim dovolil, aby mě takhle uče- sa­li. Nevím, proč jsem takhle hloupě utratil část zbývajících peněz. Nevím, co čekám, že se mi stane v tomhle městě. Nevím, kam mám jít, až vyjdu z telefonní budky.

Z přístroje se ozývá obsazený tón: nevím, nevím, nevím.

• 4

Dneska jsem zkusil vytočit číslo své matky. Odpověděl mi mužský hlas. Mladý. Nebyl to hlas mého otce. I proto, že naši se rozvedli a táta pak umřel, takže to nemohl být on. Zeptal jsem se toho dotyčného, jestli něco neví o mé matce. Nevěděl. Přistěhoval se před nedávnem a neměl ani ponětí, kdo tam bydlel před ním. Majitel bytu mu nic nesdělil. Jestli chceš, můžu tě poinformovat, řekl jsem mu. Odpověděl mi, že nemůže ztrácet čas s blázny, a zavěsil. Zavolal jsem znovu. On zavěsil. Znovu jsem zavolal. Nechal telefon asi dvacetkrát zazvonit, potom zvedl sluchátko a zavěsil. Znovu jsem vytočil jeho číslo. CO DOPRDELE CHCEŠ zařval na mě. Vyprávět ti o svojí matce. Zavěsil. Pak asi odpojil telefon, protože bylo pořád obsazeno.

• 5

I moje matka zemřela, před pár lety. Ve skutečnosti by mě udivilo, kdyby zvedla sluchátko. Ani jako živá by se koneckonců nemohla ozvat. V posledních měsících jí rakovina hrtanu znemožňovala mluvení. Nebo to byl nádor na mozku, už se nepamatuju. Taky můj otec zemřel na rakovinu, a já si jejich diagnózy začal už před časem plést. On ovšem mluvil hodně, takže hrtan musel mít v pořádku. Aniž si to vůbec uvědomoval, opakoval den co den stejné věci. Nikdy jsem ho nechtěl poslouchat. S lidma je nejhorší, když už na začátku víš všechno, co řeknou a co udělají, a taky to, co neřeknou a neudělají, od pondělka do pondělka, po staletí, amen. Nikdy žádné nečekané slovo nebo nečekaný pohyb: můj otec byl dočista mrtvý už v osmnácti letech, aniž to věděl, ztuhlý pod pohyblivou kapotou z růžové omyvatelné kůže, chlupaté. Vlastnil deset pyžam stejně proužkovaných jako jeho deset košil, pil deset doušků mléka každé ráno, trávil deset mi­nut pod sprchou, myslím, že šukal desetkrát - v intervalu třicet šest a půl dne - od 1. ledna do 31. prosince, kdoví jaké komplikace se vyskytly, když byl přestupný rok. Zdá se, že po rozvodu se až do své smrti choval, jako kdyby s ním matka pořád ještě žila, zamlouval dvě místa v hotelu o prázdninách, v neděli odpoledne kupoval dva lístky do kina, na konci měsíce měnil povlečení na obou polštářích, ne z lásky, ale ze zvyku, jako navyklý rutinér, zkrátka pouhý zvyk, pouhý zvyk.

• 6

Já si na smrt své matky naopak nikdy nezvykl, nedokážu na ni myslet jako na mrtvou, vím, že to tak není, ale nějak se mi pořád zdá, že je před domem, na sluníčku, za zeleným závěsem, který jsme v létě věšeli do dveří, aby nás chránil před horkem, a já ji zevnitř volám, zrovna jsem se probudil, schoulený na točitém schodišti z tepaného železa, mám celý život ještě před sebou, neurčitý.

Vidím ji, jak se vzdaluje za okny mé třídy první den školy. Vypráví mi o babičce a dědečkovi, kteří umřeli, ještě než jsem se narodil. Stojí na zahradě, usměvavá, mezi stromy. Leží natažená v rakvi, bez výrazu, sama.

• 7

Přesedám z jednoho autobusu do druhého, bez přestávky, a nevím, kam jedu, kde mám vystoupit, kde se zastavit. Na konečné se zas vydám směrem, odkud jsem právě přijel, pak v polovině cesty bezdůvodně přestoupím. Podle tras se střídají i cestující, černoši v černošských čtvrtích, Indové v indických, Židé v židovských, muslimové ve čtvrtích muslimských, ale ať už je čtvrť jakákoli, všichni si sedají sami. Když to nejde, kdo sedí u okna, dívá se ven, ten vedle něj, blíž do uličky, pozoruje zátylek cestujícího před sebou. Když se míjejí dva autobusy, ti, co se dívají z oken, nevědí, co dělat. Kontrolují si tkaničky na botách a nákupy v taškách, čekají, až se ty dva dopravní prostředky zase dají do pohybu, vzdálí se a umožní jim, aby se zas mohli dívat ven, na cokoli, jen ne na jiné obličeje, do jiných očí.