Jedné jasné, modročerné, hvězdné noci v roce 2003 se dva mladí lidé v Berlíně posadili k večeři. Jmenovali se Sophie a Patrick.

Ti dva se až do dneška nikdy nepotkali. Sophie se vydala do Berlína s matkou a Patrick sem vyrazil s otcem. Sophiina matka a Patrickův otec se kdysi před dávnými časy velmi zběžně znali. Patrickův otec se do Sophiiny matky dokonce nakrátko zamiloval, když ještě chodili do školy. Ale bylo to už devětadvacet let, co spolu naposled promluvili.

„Kam myslíš, že šli?" zeptala se Sophie.

„Nejspíš někam do klubu. Asi si zašli na techno."

„To myslíš vážně?"

„Jasně že ne. Můj táta v životě v žádným klubu nebyl. Poslední deska, co si koupil, byla od Barclaye Jamese Harvesta."

„Od koho?"

„No právě."

Sophie a Patrick sledovali, jak se jim do zorného pole dostává nová obrovitá, jasně osvětlená extravagantní budova Říšského sněmu ze skla a betonu. Restaurace, kterou si vybrali, na vršku Fernsehturm nad Alexandrovým náměstím, se otáčela poněkud rychleji, než očekávali. Se sjednocením Německa se rychlost zjevně zdvojnásobila.

„No a co tvoje máma?" zeptal se Patrick. „Už je jí líp?"

„Nic to nebylo. Vrátily jsme se do hotelu a ona si na chvilku lehla. Pak už jí bylo dobře. Za pár hodin jsme šly nakupovat. Koupila jsem si tuhle sukni." „Děsně ti sekne."

„Každopádně jsem ráda, že se to stalo, protože jinak by ji tvůj táta nepoznal."

„To asi ne."

„Takže bysme tu neseděli, že jo? To musí bejt osud. Nebo něco takovýho."

Dostali se do prazvláštní situace. Zdálo se, že se k sobě jejich rodiče chovají se spontánní důvěrností, přestože od jejich posledního setkání uběhlo tolik času. Oba se tomu shledání poddali s jakousi radostnou úlevou, jako by ta náhoda, k níž došlo v berlínské čajovně, mohla vymazat desítky let, které mezitím uběhly, zahojit bolest, kterou způsobil běh času. Díky tomu se mezi Sophií a Patrickem vytvořilo jiné, podivnější pouto. Uvědomovali si, že nemají nic společného, až na minulost svých rodičů.

„Mluví tvůj táta o škole často?" zeptala se Sophie.

„To je právě zvláštní. Nikdy o ní nemluvil. Ale mám pocit, že v poslední době se mu to všechno vrací. Vynořilo se pár lidí, které tenkrát znal. Například jeden kluk, co se jmenoval..."

„Harding?"

„Jo. Víš o něm něco?"

„Trochu. Chtěla bych vědět víc."

„Tak já ti to řeknu. A pak táta někdy mluví o tvým strejdovi. O strejdovi Benjaminovi."

„No jo. Byli kámoši, ne?" „Nejlepší kámoši, řekl bych." „Víš, že spolu kdysi hrávali v jedný kapele?"

„Ne, o tom nikdy nemluvil."

„A co ten časopis, co vydávali?"

„O tom mi taky nikdy neřekl."

„Já jsem to všechno slyšela od mámy. Dokonale si na tu dobu pamatuje."

„Jak to?"

„Víš co..." A pak Sophie začala vysvětlovat. Bylo těžké rozhodnout se, kde začít. Doba, o které mluvili, jako by patřila do nejtemnějších zákoutí historie. Zeptala se Patricka:

„Zkusil sis někdy představit, jaký to bylo, než ses narodil?"

„Jak to myslíš? Jako v děloze?"

„Ne, myslím, jak vypadal svět, než ses v něm ocitl."

„Ani ne. Nějak mi to nebere hlava."

„Ale pamatuješ si, co se dělo, když jsi byl mladší? Pamatuješ si třeba Johna Majora?"

„Matně."

„No jasně, takhle si ho pamatuje každej. A co Thatcherovou?"

„Ne. Bylo mi teprve... pět nebo šest, když odstoupila. Proč se na to vůbec ptáš?"

„Protože si budeme muset představit, jak to tady vypadalo ještě před nima. Ještě mnohem dřív."

Sophie se odmlčela a zamračila se. „Hele, můžu ti to vyprávět, ale možná tě to otráví. Nemá to žádnej konec. Prostě to přestane. Sama nevím, jak to končí."

„Třeba znám ten konec já."

„Jestli jo, řekneš mi ho?"

„No jasně."

Pak se na sebe usmáli, letmo a vůbec poprvé. Patrick se podíval na Sophii, za níž se pohybovalo panorama Berlína plné jeřábů, jako neustále se měnící rozdělané dílo, pohlédl na její půvabnou bradu, dlouhé černé řasy, a pak se v něm cosi hnulo, pocítil vděk, že ji potkal, a závan zvědavosti, co že to pro něj osud náhle přichystal.

Sophie si z láhve barvy námořnické modři nalila do sklenky perlivou minerálku. Pak řekla:

„Zvu tě na vejlet, Patricku. Půjdeme zpátky. Zpátky v čase, celou cestu, až na samej začátek. Do země, kterou by asi ani jeden z nás nepoznal. Do Británie roku 1973."

„Myslíš, že to fakt byl takovej rozdíl?"

„To bylo něco úplně jinýho. Jen si to představ! Svět bez mobilů a videa a Playstationu a dokonce i bez faxů. Svět, kde nikdy nikdo neslyšel o princezně Dianě a Tonym Blairovi, kde se nikomu ani nezdálo o tom, že by šel válčit do Kosova nebo Afghánistánu. Představ si, Patricku, že tenkrát byly jen tři televizní programy. Tři! A odbory měly takovou moc, že kdyby chtěly, mohly jeden z těch tří kanálů klidně vypnout na celou noc. Někdy se lidi dokonce museli obejít bez elektřiny. Jen si to zkus představit!"

Kočka a Mánička

ZIMA

1

Jen si to zkuste představit!

Patnáctého listopadu 1973. Čtvrteční večer, za oknem ševelí déšť se sněhem a rodinka se sešla v obýváku. Všichni až na Colina, který má nějakou práci a řekl ženě a dětem, ať na něho nečekají. Ze dvou lamp z opracovaného železa, zakoupených v obchoďáku, vychází mdlé světlo. Elektrický krb syčí.

Sheila Trotterová si čte Daily Mail. „Milovat a ctít, v časech dobrých i zlých, v bohatství i chudobě, v nemoci i ve zdraví - to je manželský slib, který manželům skutečně pomůže překlenout zlá období."

Lois si čte Sounds: „Kluk, 18, miluju psy, sháním kočku z Londýna, co poslouchá Sabbathy. Jen Cvoci, prosím."

Paul, předčasně vyspělý, si čte Adamsovu Dalekou cestu za domovem: „Prosté africké vesničany, kteří nikdy neopustili své zapadlé domovy, nemusí první pohled na letadlo nijak zvlášť překvapit: zcela totiž přesahuje meze jejich chápání."

Pokud jde o Benjamina... Myslím, že si u jídelního stolu píše úkol. Soustředěně se mračí a jazyk mu trochu vyčnívá z pusy (to je samozřejmě rodinné dědictví - má matka se tváří stejně, když se krčí nad laptopem). Nejspíš děják. Nebo možná fyzika. Každopádně něco, co dá člověku zabrat. Podívá se na hodiny na krbové římse. Má rád pořádek, takže si stanovil termín dokončení. Ještě mu zbývá deset minut. Ještě deset minut, během nichž by měl přepsat celý úkol načisto.

Strašně se snažím, Patricku. Dělám, co můžu, fakt. Ale příběh mojí rodiny je dost složitej. Respektive příběh strejdy Benjamina.

Dokonce si ani nejsem jistá, jestli bych měla začínat právě tady. Ale možná je nakonec úplně jedno, kde začnu. Zkrátka jsem si vybrala právě tuhle chvíli, v polovině listopadu, s temným příslibem anglické zimy, skoro před třiceti lety.

Patnáctého listopadu 1973.

*

Dlouhá mlčení u nich byla na denním pořádku. Byla to rodina, jejíž členové se nikdy nenaučili spolu mluvit. Všichni byli nevyzpytatelní, dokonce i sami pro sebe: všichni, až na Lois, samozřejmě. Její potřeby byly jednoduché a jasně definované a nakonec na to doplatila. Aspoň podle mě.

Nemyslím si, že toho v téhle fázi života chtěla moc. Mám dojem, že chtěla jen společnost, že chtěla občas slyšet, jak si kolem ní povídají lidé. Strašně ráda by si s někým pokecala, protože byla z mlčenlivé rodiny, ale nebyla ten typ, co marní čas s uhihňanýma kámoškama. Věděla, co hledá, tím jsem si jistá. Už tenkrát, už ve svých šestnácti letech to věděla. A taky věděla, kde hledat. Od té doby, co si její bratr začal každý čtvrtek cestou ze školy kupovat Sounds, stalo se jejím tajným rituálem předstírat zájem o reklamy na plakáty a hadry na zadní stránce („Bavlněné drelové košile v černé, modré, ohnivě červené, brusinkové - bezva doplněk ke zvonáčům."), zatímco ve skutečnosti se zaměřila na rubriku seznámení. Hledala chlapa.

*

Už měla přečtené skoro všechny nabídky seznámení. Začínala si zoufat.

„Cvok (20) hledá Magorku (16+) na lásku. Mám rád Quo a Zepíky."

Pořád to samé, nebylo to ono. Copak chtěla, aby její kluk byl Cvok? Mohla o sobě upřímně říct, že je Magorka? A kdo vlastně jsou Quo a Zepíci?

„Božskej chlap hledá bombovou kočku na dopisování, miluju Tull, Floydy, 17-28."

„Dva Cvoci hledají baculky. 16+, láska a cit."

„Kluk (20) od Kidderminsteru shání pohlednou kočku (kočky)."

Do Kidderminsteru to bylo jen pár mil, takže ten poslední by možná vypadal nadějně, kdyby jeho úmysly neprozradilo množné číslo v závorce. Ten se tedy pěkně vybarvil. Jen si užít a nic víc. I když svým způsobem bylo tohle možná lepší než závan zoufalství, který čišel z některých dalších inzerátů.

„Zklamaný, osamělý kluk (21), dlouhé tmavé vlasy, by si rád popovídal s uvědomělou, přemýšlivou dívkou. Ocením tvůrčího ducha: levicové postoje, folk, výtvarné umění."

„Osamělý, nehezký kluk (22) potřebuje ženskou společnost, na vzhledu nezáleží. Mám rád Moodies, BJH, Camel atd."

„Osamělá Mánička, blázen do Who a Floydů, shání kočku za účelem přátelství, lásky a míru. Stockport a okolí."

Její matka odložila noviny a zeptala se: „Dá si někdo čaj? Nebo limonádu?"

Když odešla do kuchyně, Paul odložil svou králičí ságu a vzal si Daily Mail. Začal ho číst s unaveným, skeptickým úsměvem.

„Hledám kočku na cestu do Indie. Valíme koncem prosince, jen Cvoci."

„Sháním kočku, která se chce podívat do světa. Napiš."

Když nad tím tak přemýšlela, do světa se podívat chtěla. Pomalu si začínala uvědomovat, také díky televizním pořadům o dovolených a barevným fotografiím v magazínu Sunday Times, že za hranicemi Longbridge, za konečnou autobusu číslo 62, za hranicemi Birminghamu a dokonce i celé Anglie existuje jakýsi svět. Navíc ho chtěla vidět a chtěla se o ten zážitek s někým podělit. Chtěla, aby ji někdo držel za ruku, když se bude dívat, jak nad Tádž Mahalem vychází měsíc. Chtěla, aby ji někdo líbal, něžně, ale dlouze, na fantastickém pozadí Skalistých hor v Kanadě. Chtěla za úsvitu vyšplhat na Ayers Rock v Austrálii. Chtěla, aby ji někdo požádal o ruku, až zapadající slunce uchopí do krvavě rudých spárů dorůžova zbarvené minarety Alhambry.

„Kluk z Leedsu se skútrem, docela hezkej, hledá holku 17-21 let na disco, koncerty. Foto vítáno."

„Sháním přítelkyni, na věku nezáleží, výška 145 nebo míň, odpovím všem."

„A je to!"

Benjamin sklapl sešit a okázale si sbalil pera a učebnice do malé aktovky, kterou nosil do školy. Učebnice fyziky se mu začínala rozpadat, takže ji zabalil do zbytku perstrukty, kterou jeho otec před dvěma lety vytapetoval obývák. Na přední stranu učebnice angličtiny nakreslil velkou nohu, která připomínala obrázek na konci znělky Monty Pythonova létajícího cirkusu.

„Tak to bysme pro dnešek měli." Postavil se nad svou sestru, která byla rozvalená přes celou pohovku. „Naval."

Vždycky ho naštvalo, když si Lois přečetla Sounds dřív než on. Snad měl pocit, že tak má přednostní přístup k přísně tajným informacím. Ale ve skutečnosti ji zprávy, nad nimiž on zpravidla tak dychtivě hloubal, vůbec nezajímaly. Většině titulků ani nerozuměla. „Beefheart dorazí v květnu." „Heep mají nové album." „Další rozkol ve Fanny."

„Co je to Cvok?" zeptala se, když mu podávala časopis.

Benjamin se jedovatě zasmál a ukázal na jejich devítiletého bratra, v jehož tváři se zračilo pobavené pohrdání, jak zaujatě pročítal Daily Mail. „Támhle jednoho máš."

„Já vím. Ale Cvok s velkým „C". Víš co, asi to bude nějakej odbornej název."

Benjamin neodpověděl. Podařilo se mu vzbudit v Lois dojem, že odpověď samozřejmě zná, ale z jakéhosi neznámého důvodu se rozhodl pomlčet. Lidé si o něm vždycky mysleli, že toho hodně ví, že je sečtělý, přestože důkazy jasně svědčily o opaku. Čišelo z něj jakési těžko definovatelné sebevědomí, které si lidé snadno spletli s mladistvou moudrostí.

„Matko," ozval se Paul, když mu přinesla limonádu, „proč vlastně odebíráme tyhle noviny?"

Sheila ho počastovala podivně zlobným pohledem. Už mockrát mu přikázala, aby jí říkal „mami", ne „matko".

„Ani nevím," odpověděla. „A proč bysme je neměli odebírat?"

„Protože jsou plný," řekl Paul, který listoval novinami, „triviálních hovadin."

Ben a Lois se neubránili smíchu. „Já myslela, že triviální je něco s třetihorama," řekla Lois.

„Ona zřídka vídaná triviála," zadeklamoval Benjamin a zaskřehotal jako nějaká třetihorní obluda.

„Tak se podívej třeba tady na ten první článek," pokračoval neochvějně Paul. „Právě ona velkolepá ceremonie, jíž se Británie jako vždy tak skvěle zhostila, se zapsala do našich srdcí. Nic tak nepozvedne britského ducha jako královská svatba."

„No a co?" zeptala se Sheila, která si sladila čaj. „Nemusím souhlasit se vším, co tam čtu."

„Když princezna Anna a Mark Phillips vyšli před opatství, na tvářích se jim zvolna rozlil onen pomalý, široký úsměv lidí, kteří jsou opravdu šťastní." Podejte mi někdo pytlík, abych se moh vyblít! „Anglikánská modlitební kniha je možná tři sta let stará, ale její manželský slib je stále jasný jako včerejší slunce." Zvratkuhodné! „Milovat a ctít, v časech dobrých i zlých..."

„Tak to už by stačilo, pane Vševěde." Sheile se třásl hlas. Na vteřinku tak dala znát náhlou paniku, kterou se v ní její nejmladší syn naučil vyvolávat. „Dopij to a převleč se do pyžama."

Následovalo další handrkování, do něhož Benjamin přispěl hlasitými poznámkami, ale Lois je neposlouchala. To nebyly hlasy, které kolem sebe chtěla slyšet. Přesunula se do svého pokoje, kde se jí podařilo znovu vstoupit do vlastního světa romantického snění, království nekonečné barevnosti a neomezených možností. Benjaminův časopis už nepotřebovala, protože v něm našla to, co hledala. Dokonce ani později se nemusela plížit dolů, aby se znovu podívala, protože číslo inzerátu si snadno zapamatovala (bylo to 247, stejně jako frekvence Rádia Jedna), a vzkaz, který ji upoutal, byl dokonale, kouzelně jednoduchý. Snad právě proto věděla, že je určen jenom a jenom jí.

„Mánička hledá kočku. Birmingham a okolí."

2

Loisin otec Colin zatím seděl v hospodě jménem Býčí hlava v King's Nortonu. Jeho šéf Jack Forrest se odebral k baru, aby přinesl tři půllitry Brew XI, a nechal Colina napospas váznoucí konverzaci s Billem Andertonem, dílenským odborářským důvěrníkem z lakovny podvozků v Longbridgi. Čtvrtý člen jejich kroužku, Roy Slater, ještě nedorazil. Oběma se velmi ulevilo, když se Jack vrátil od baru.

„Na zdraví," řekli Colin, Bill a Jack a napili se z půllitrů. Po přípitku všichni jako jeden muž vydechli a otřeli si pěnu z horního rtu. Pak nastalo ticho.

„Chci, aby tahle schůzka proběhla v klidu a neformálně," prohlásil náhle Jack Forrest, když už ticho začalo být nesnesitelně dlouhé a dusivé.

„Neformálně. Jasná věc," souhlasil Colin.

„Fajn," řekl Bill. „Bezva."

Neformálně usrkávali ze sklenic. Colin se rozhlédl po hospodě, chtěl cosi poznamenat o místní výzdobě, ale nic ho nenapadlo. Bill Anderton zíral do piva.

„Docela slušný pivo, že jo?" nadhodil Jack.

„Cože?" zeptal se Bill.

„Povídám, že tady mají docela slušný pivo."

„Jo, ujde to," řekl Bill. „Už jsem pil horší."

Samozřejmě, že tohle se odehrávalo v době, kdy ještě chlapi neuměli mluvit o svých pocitech. V době, kdy ještě přátelské schůzky vedení a zaměstnanců nebyly příliš obvyklé. Tihle tři byli svým způsobem průkopníci.

Colin donesl další rundu. Po Royovi nebylo ani památky. Seděli a usrkávali pivo. Stoly, v nichž se matně zrcadlily jejich obličeje, byly tmavě hnědé. Měly ten nejtmavší odstín hnědé, barvu čokolády Bournville. Stěny byly vymalované světlejší hnědou, barvou čokolády Dairy Milk. Koberec byl hnědý, a kdybyste se podívali zblízka, rozeznali byste na něm malé šestiúhelníky v ještě trochu jiném odstínu hnědé. Strop měl být původně šedobílý, ale ve skutečnosti byl hnědý, zahnědlý nikotinovým kouřem z miliónů cigaret bez filtru. Většina aut na parkovišti byla hnědá, stejně jako většina obleků, které na sobě měli hosté v hospodě. Nikdo si nevšiml, že tu převládá hnědá, a pokud ano, nestálo jim to za zmínku. Byla to hnědá doba.

„Tak co, vy dva - už vám to došlo?" zeptal se Jack Forrest.

„Co nám mělo dojít?" chtěl vědět Bill.

„Tahle schůzka má svůj důvod," odpověděl Jack. „Nevybral jsem vás náhodou. Mohl jsem si vybrat kteréhokoli vedoucího z personálního a kteréhokoli odborářského důvěrníka a strávit tenhle večer s nimi. Ale to jsem neudělal. Z jistého důvodu jsem si vybral vás dva." Bill a Colin se na sebe podívali.

„Máte totiž něco společného." Jack se na oba podíval. Byl se sebou spokojený. „Nevíte, co to je?"

Pokrčili rameny.

„Vaše děti chodí do stejné školy."

Ta informace pomalu dorazila k cíli. Colin se usmál jako první.

„Anderton - no jasně. Náš Ben má kámoše jménem Anderton. Chodí spolu do třídy. Občas o něm mluví." Podíval se na Billa a v jeho pohledu se objevilo něco jako vřelost. „To je tvůj kluk?"

„Jo, to je on: Duggie. A tvůj kluk musí bejt Trotl."

Colina to zmátlo a trochu ohromilo. „Ne, Trotter," opravil ho. „Ben Trotter. Ben je zkráceně Benjamin."

„Já vím, že se jmenuje Benjamin," odpověděl Bill. „Ale říkají mu Trotl. Ben Trotl. Chápeš?"

Po několika vteřinách Colin našpulil rty. Přezdívka jeho syna ho ranila.

„Kluci dokážou být krutí," řekl.

Jackův výraz se uvolnil. Vypadal spokojeně. „Já myslím, že to něco vypovídá o zemi, ve které žijeme," řekl. „O Británii sedmdesátých let. Staré třídní rozdíly už dneska nic neznamenají, že ne? Tohle je země, kde odborář a zástupce vedoucího - a brzy vedoucí, Coline, to si piš - můžou poslat své děti do stejné školy a nikdo z toho nedělá vědu. Oba kluci jsou chytří, oba jsou dost dobří, aby udělali přijímačky, a tak jsou tam: bok po boku v kolébce vzdělání. Co to vypovídá o třídním boji? Je šmytec. Příměří. Mír." Uchopil svůj půllitr a slavnostně ho pozvedl. „Stejné možnosti pro všechny. Rovné příležitosti."

Colin to heslo stydlivě zopakoval a napil se. Bill nic neříkal. Pokud šlo o něho, v British Leylandu třídní boj stále probíhal i v rovnostářských sedmdesátých letech Teda Heathe, a dokonce s jistou zuřivostí. Jenže se nedokázal přimět, aby se pustil do sporu. Ten večer přemýšlel nad jinými věcmi. Vsunul ruku do kapsy saka, dotkl se šeku a znovu ho napadlo, jestli se náhodou nezbláznil.

*

Asi byla chyba zvát na schůzku Roye Slatera. Problém se Slaterem byl ten, že ho všichni nenáviděli, všichni včetně Billa Andertona, u něhož se dala očekávat alespoň nějaká solidarita s tímto zdánlivým bratrem ve zbrani. Jenže Slater byl podle Billa ten nejhorší typ odborářského důvěrníka. Neměl vyjednavačský talent, necítil sounáležitost s muži, které měl zastupovat, a nerozuměl politice. Byl to pouhý žvanil a potížista, neustále vyhledával spory a vždycky z nich vyšel jako poražený. V odborech byl nula, krčil se na samém spodku hierarchie nižších odborářských důvěrníků v Longbridgi. To jediné, co pro něho Bill mohl udělat, bylo chovat se k němu zdvořile. Dnes večer se však od něj čekalo mnohem víc: čest vyžadovala, aby ti dva jaksi spojili síly proti vábivým nabídkám manažerů. To stačilo, aby začal Jacka podezírat z vypočítavosti. Co by koneckonců mohlo být účinnější, než oslabit protivníka tím, že dám dohromady dva důvěrníky, o nichž se dobře ví, že se nesnášejí?

„To je teda nářez, co?" šťouchl Roy Billa prudce do žeber, když si pročítali jídelní lístky v červených kožených deskách. Tou dobou už seděli v restauraci Berni Inn na Stratford Road.

„Aby ses neposral, Slatere," odpověděl Bill a vytáhl brýle na čtení. „Jestli sis nevšiml, v tomhle oboru se obědy zadarmo nepěstujou."

„V tomhle případě se ovšem mýlíš," řekl Jack. „Všichni jste mými hosty a můžete si objednat, co chcete. Účet za dnešní večer hradí společnost British Leyland Motor, takže na cenu nehleďte. Jen si dejte, chlapi. Popusťte uzdu fantazii."

Roy si objednal hovězí filety a hranolky, Colin si objednal hovězí filety a hranolky, Bill si objednal hovězí filety, hranolky a hrášek a Jack, který trávil dovolenou v jižní Francii, si dal hovězí filety, hranolky, hrášek a houby - bylo to světácké gesto, které na ostatní udělalo dojem. Když čekali na jídlo, Jack se pokusil navázat hovor o budoucím manželském svazku princezny Anny a kapitána Marka Phillipse, ale téma se nijak zvlášť neujalo. Roy zřejmě neměl na věc vyhraněný názor, Billa to nezajímalo („Chléb a hry, Jacku, chléb a hry") a Colin přestal vnímat. Zíral z okna do tmy, za parkoviště, do dálky černé jako uhel, na auta, která se míhala kolem po Stratford Road. Nedalo se uhádnout, na co myslí. Dělá si starosti o Bena a jeho přezdívku? Chybí mu Sheila a syčení elektrického krbu? Nebo snad touží vrátit se do doby, kdy pracoval v návrhárně, do doby, než vzal tuhle práci, tuhle blbou práci, která sice vypadala jako postup na žebříčku, ale vyklubala se z ní komplikovaná noční můra?

„Hele, tohle nezabere, Jacku," řekl Bill přátelským, ale bojovným tónem. Pět půllitrů Brew ho očividně dostalo do nálady. „Nemůžeš odstranit společenskou nespravedlnost tím, že občas pozveš nepřítele na filety s hranolkama."

„Tohle nic není, Bille. To je jen začátek. Za pár let bude účast zaměstnanců na rozhodování zakotvená v zákoně. Bude to součást vládní politiky."

„O který vládě mluvíš?"

„To je fuk. Na tom prd záleží. Povídám ti, že za chvíli začneme úplně novou epochu. Vedoucí a dělníci - teda jejich zvolení zástupci - si sednou ke stolu a budou rozhodovat společně. Budou společně plánovat budoucnost podniků. Budou mít společné zájmy. Společnou půdu pro jednání. Právě toho chceme dosáhnout. A musíme uspět, protože v tuhle chvíli výroba vázne kvůli sporům."

„Kurva," pravil náhle a nevhodně Slater, „ten steak je fakt božskej." Dostal jídlo jako první a začal jíst, aniž počkal na ostatní. „Když mi dáte sedmkrát do tejdne takovýhle žrádlo, tak se můžeme bavit, je vám to jasný?"

Bill si ho nevšímal. „Jde o to, Jacku, že ty spory nejsou samoúčelný. Právě tohle vy nikdy nepochopíte. Máme důvody ke stížnostem, víš? Skutečný důvody."

„A my se jimi budeme zabývat."

Bill se odmlčel a s přivřenýma očima usrkával pivo. Dorazila číšnice s jídlem a jeho pozornost na chvilku upoutal steak a pak, na podstatně delší dobu, její lýtka a štíhlá stehna oblečená do průsvitného nylonu, a příslib panenského těla, který vyvolala její bílá blůzka. Starý zvyk. Neotřesitelný. Přiměl se spustit z ní oči a podívat se na Jacka, který si na hranolky sypal sůl a lil kečup, jako by to byla poslední večeře v jeho životě. Bill uřízl kousek masa, s nepopiratelnou rozkoší se do něho zakousl (tohle doma nedostanete) a prohlásil:

„Samozřejmě velmi dobře chápu, kam tohle všechno směřuje."

„Jak to myslíš?"

„Obvyklá taktika, ne? Rozděl a panuj. Vezmete pár dílenských důvěrníků, pozvete je nahoru, posadíte je k jednacímu stolu, dáte jim pocit, že jsou důležití. Prozradíte jim pár tajemství - nic extra, že jo, jen pár drobtů, aby měli pocit, že jsou zasvěcení. Stoupne jim to do hlavy a najednou začnou vidět věci tak, jak je vidí manažeři. A pokud jde o dělníky... Ti si začínají říkat, proč tihle chlapi tráví půl dne nahoře na jednání, proč už nejsou k zastižení přímo v hale, když je potřeba vyřešit nějaký problém? Takhle nějak to bude, že jo, Jacku?"

Jack Forrest nevěřícně položil příbor a obrátil se ke Colinovi. „Slyšels to? Slyšíš, proti čemu tady stojíme? Typická paranoidní odborářská mentalita."

„Hele, kámo," řekl Roy Billovi. Bylo mu špatně rozumět, protože měl pusu plnou hranolků. „Jestli nás tihle pánové čas od času chtějí pozvat na dobrou véču, aby nás přesvědčili vo svejch názorech, tak je to v pohodě, ne? V tomhle životě si musíš užít co nejvíc, kámo. Každej sám za sebe, tak to vidím já."

„Promluvil skutečný pilíř labouristického hnutí," pravil Bill.

„Co myslíš, Coline?"

Colin nervózně mrkl na svého šéfa. Nerad se hádal, což byla u člověka, který pracoval v oddělení pracovních vztahů, nesporná nevýhoda.

„To stávky škodí našemu podniku," řekl nakonec do talíře. Neochotně vyjádřil pevné přesvědčení, které ovšem musel vykopat ze vzdálených a neprobádaných hlubin mysli. „Nevím, jestli je tohle ten správnej způsob, jak jim zabránit, ale nějak jim předejít musíme. V Německu, Itálii a Japonsku se to nestává. Jenom tady."

Bill přestal jíst a zamyšleně, pronikavě se na Colina podíval. Mohl říct spoustu věcí, ale zmohl se pouze na jedinou: „To by mě zajímalo, o čem si naši kluci povídají v autobuse, když jedou ze školy."

Jack spatřil příležitost celý rozhovor odlehčit. „O holkách a popu, řekl bych," prohodil, načež to Bill vzdal a vrátil se k jídlu a k šestému půllitru Brew. Koneckonců, steak je steak.