Už více než dvacet let trávívám každý rok několik měsíců na Krétě. Proč zrovna na Krétě? Mohl bych říct, že kvůli mé zálibě v dějinách. Ve vrstvách jsou tam nakupeny lidské události za více než šest tisíciletí. Také bych mohl říct, že mě tam přivedla krása krajiny – hory, moře a pláže. Ale hlavním důvodem, proč se pořád vracím, jsou lidé – Kréťané. Něco mě k nim přitahuje, k jejich způsobu života, líbí se mi jejich přístup k cizincům.

S Krétou jsem spojen od toho léta, kdy jsem se sám toulal po Evropě – čekal jsem, až mé ženě skončí studijní pobyt. Nic konkrétního jsem za lubem neměl, prostě jsem dělal to, co mi náhoda přinesla. Jel jsem na Krétu; chtěl jsem vidět slavné archeologické vykopávky v Knossu a omrknout studentský program na Krétské pravoslavné akademii. Byl jsem připravený, že se vydám mimo turistické trasy, a vypravil jsem se do vesničky na západě ostrova; byla to rybářská vesnice na konci silnice: Kolymbari.

Našel jsem si pokoj na noc a vstal jsem ještě před východem slunce, že si zaběhám. Už bylo horko, a tak jsem vyběhl jen v černých trenýrkách a teniskách. (Pro celou historku je podstatné, že už tehdy jsem měl bílé vlasy a vousy.) Běžel jsem kolem hlavní vesnické kavárny, před kterou se družili místní muži. Nebrali mě na vědomí. Překvapilo mě to. Ti muži byli nezvykle nevrlí, nepřátelští a nepřístupní.

Později jsem to vyprávěl svému domácímu, a ten mi řekl: „Kdepak, Kréťané se k cizincům chovají velmi přátelsky; je to dávná tradice: filoxenia. Ale v tomhle případě ti muži v kafenionu nevěděli, kam si vás mají zařadit. Když nic jiného, tak s bílými vlasy a vousy vypadáte jako kněz, jenže polonahého kněze v čemsi, co vypadá jako jeho spodní prádlo, v tuhle ranní hodinu ještě běhat vesnicí nikdy neviděli."

„Ach tak.“

„Nic se nestalo. Stačí, když se budete usmívat, zamáváte jim, řecky jim popřejete pěkný den – kalimera. Uvidíte, že se budou hned tvářit přívětivě.“

„Tak jo.“

(Odmlka.)

Podívejme se na to pohledem těch mužů v kavárně. Celá léta se tam takhle po ránu scházejí a nic je při tom nevyrušuje ani nerozptyluje. A najednou bez sebemenšího varování kolem proběhne bělovousý, polonahý kněz.

„Manolisi, co to sakra bylo?“

„To teda fakt netuším.“

„Ty turisti už roupama nevěděj co by.“

Druhý den ráno jsem vyběhl a srdce mi přetékalo sympatiemi k těm mužům. Chtěl jsem vesničany moc pěkně pozdravit. Pánové v kavárně už mě vidí.

„Pro lásku Boží, Manolisi, on už je tu zas.“

Na chvíli to zastavíme. Vsuvka: Jak už jsem řekl, především byl můj vzhled trošku překvapivý. A k tomu ještě moje mizerné jazykové schopnosti. Přes noc se mi to popletlo a z kalimera (dobrý den) rázem bylo kalamari, což znamená „sépie“.

A také to mávání… Netušil jsem, že Kréťané mávají tak, že zlehka pohybují vztyčenou rukou; mají při tom sevřené prsty a hřbet ruky nahoru. A netušil jsem, že celoamerické bodré zamávání – nataženou paží a nataženými prsty – je pro Kréťany totéž jako známé gesto s vytrčeným prstem, jinými slovy: „Víš, co mi můžeš“.

Takže už běžím kolem kavárny a křičím „kalamari, kalamari, kalamari“ a také na všechny co nejsrdečněji mávám.

Ovšem Kréťané slyšeli „sépie, sépie, sépie“ a viděli „víš, co mi můžeš“! A těchto pozdravů se jim dostalo od kněze v trenýrkách.

Mno. Všichni spadli ze židlí a chechtali se jak blázni. A křičeli „kalamari, kalamari, kalamari“ a mávali na mě „víš, co mi můžeš!“. Velmi mě to potěšilo a běžel jsem dál; říkal jsem si, že to jsou přece jen velmi přátelští lidé, prostě jako já.

Muži v kavárně nevěřili vlastním očím. „Ze které planety sem k nám spadl?“ říkali si. A pochopitelně se zachovali, jak byste se jistě zachovali vy i já. Přes den vyprávěli o bizarním vzhledu ranního cizince všem kamarádům. A když jim kamarádi nevěřili, řekli jim: „Je to pravda pravdoucí. Přesvědč se sám. Přijď ráno na kafe.“

Pochopitelně, že už zase běžím. Neušlo mi, že ten den kávu popíjelo o dost víc mužů.

„Tak, Dimitrisi, koukej. Říkal jsem ti to. Už je tady zase. Křikni na něj ,sépie´, pošli ho rukou někam a schválně, co udělá.“ Udělali to, já taky a tak dál. Velká legrace. Vespolek pořádný chechtot.

Když jsem proběhl kolem, ještě jsem se otočil a poslal jim celoamerické gesto, které znamená „oukej“: z palce a ukazováčku se udělá kroužek. To se pak chechtali ještě víc a gesto mi poslali nazpátek.

Senzace!

Pak se to rozkřiklo.

„Ty kecáš! Kdepak, přijď se podívat.“ Druhý den ráno už mě přišly pozdravit dokonce i ženy a děti.

Téhož rána – jen co jsem proběhl kolem kavárny – mě ale zastavil středoškolský učitel angličtiny. Vážný mladík, který si to opravdu bral. „Promiňte, pane, ale vy ze sebe děláte troubu a ti blbci v kafenionu vám v tom ještě pomáhají. Všichni byste se měli stydět. Jste špatným příkladem. Co si budou myslet děti?“

„A co se stalo? Udělal jsem něco špatně?“

„Tak především,“ vysvětloval mi ten mladík, „žádný Kréťan, který má trochu sebeúcty, by nikdy nevyšel z domu a nevydal by se do vesnice takhle oblečený. Je to neslušné.“ Pak mi vysvětlil rozdíl mezi kalamari a kalimera a také nuance ohledně správného mávání. A nakonec ještě zdůraznil, že americké gesto „oukej“ na Krétě znamená „strč si hlavu do zadku“; používají ho hlavně vzteklí řidiči. Je to hodně drsná provokace, která může mít za následek střelbu. Pak připustil, že hodně dobří přátelé ho mohou mezi sebou použít; v tom případě je to hodně sprostý vtip. Ale cizí lidé? To vůbec nepřichází v úvahu!

Bylo mi hrozně. Ohlédl jsem se na muže v kavárně. Potutelně se usmívali. Už věděli, že já vím. A já věděl, že oni vědí. Takže co teď? Odcházel jsem úplně rozhozený. Měl bych z vesnice odjet, najít si na běhání jinou trasu, omluvit se, nebo co?

Nemohl jsem ovšem pominout nezpochybnitelné, totiž smích.

Co se stalo, bylo legrační. Ten smích byl skutečný.

Mí nejlepší kamarádi v Americe – včetně mě – by se zachovali úplně stejně. Ještě i teď mi Kréťané připadali jako „moji lidé“.

Přes noc jsem si to v hlavě všechno přebral.

A za rozbřesku už jsem věděl, co je třeba udělat. Vzal jsem si jako obvykle černé trenýrky, ale tentokrát ještě i tričko s modrobílou řeckou vlajkou. A jdu na to.

Kafaři vážně sledovali, jak se blížím. Nikdo nedělal žádné posuňky. Všichni se tvářili neutrálně jako to první ráno.

„Hele, Manolisi, už je tu zas. Co bys řekl, že teď udělá?“

„Má na nás vztek?“

„Čert ví.“

Na akci jsem se nachystal tak, že jsem se svého domácího zeptal, jak Kréťana urazit způsobem, který je akceptovatelný jedině mezi dobrými kamarády; něco fakt hodně drsného, ovšem s tím, že jim musí být jasná ta nadsázka. „Tak to jim řekněte malaskové (masturbanti) a doprovoďte to plesknutím dlaně o hřbet druhé ruky; paže jsou při tom natažené dopředu. Tím jim naznačíte, že jako chlapi nestojí za nic.“

Poblíž kavárny jsem zpomalil.

Pak jsem úplně zastavil a díval se na ně.

Chvilka napětí. Jsem jejich kamarád nebo nepřítel?

Usmál jsem se. Pokynul jsem jim po americku „víte, co mi můžete“. A zavrčel jsem na ně „malaskové!“ a pleskl dlaní o hřbet druhé ruky. A aby to bylo fakt všechno, udělal jsem palcem a ukazováčkem kroužek. Pak jsem tam stál, zubil se a srdce mi bušilo – bál jsem se, že se do mě pustí pěstmi.

Ovšem celá kavárna vybuchla smíchem a potleskem. Přinesli mi židli. „Pojďte, pojďte. Sedněte.“ Nabídli mi kávu, pálenku a cigarety. A za pomoci jejich minimální angličtiny a mé lámané řečtiny jsme si převyprávěli a přehráli historku, kterou jsme společně spáchali – z pohledu jejich i mého. Oni hlavně to, jak jsem se s celou situací vypořádal – nezalézt a brát to s humorem -, považovali za velmi krétské řešení. Arogantní. Jen kamarád může být takhle drzý.

Nakonec jsem tedy přece jen byl jejich člověk – a oni zase byli moji.

Zřejmě tam byla nika pro vesnického idiota, a já ji zaplnil.

Tohle ovšem byl jen začátek.

Oni velmi dlouho netušili, co jsem zač. S jistotou věděli jen to, že jsem cvok a smíšek, který má jistou představu o humoru a společenské kuráži krétských mužů. Najednou to pro mě byli kamarádi: Manolis, Kostas, Nikos, Dimitris a Ioannis. Já pro ně byl Amerikanos, kyrios Kalamari, ten Američan, ctihodný pan Sépie.

Už jsem to řekl – vracím se tam přes dvacet let. Zahrnuli mě do vesnického života: svátky, svatby, drby, křty, vinobraní a sklizeň oliv. Dodnes je baví moje lámaná řečtina.

Částečně se každým rokem vracím v očekávání smíchu; jejich nadčasové vtipy a historky bývají drsné, neomalené a zlomyslné. Vtipy o stáří, sexu a blbosti, jíž je válka, vtipy, které maskují strach, selhání a pošetilost. Jejich smích rozhodně není opatrný. Bez tohohle smíchu by Kréťané nepřežili všechny trampoty a tragédie, jež je po staletí potkávaly. Krétský smích je drzý a vzdorovitý – silám smrti, záhad a zla prostě říká „vy mi teda můžete…“.

Takovému smíchu říkají asvestos jelos.

Vlastně to slovní spojení použil Homér.

Smích nezdolný. Neutišitelný.

Kréťané tvrdí, že kdo se směje, přežije.

Oni jsou na světě už opravdu hodně dlouho.