Anotace v knize správně knihu označuje jako příběh na jedno natažení. Začíná jako nevinná pohádka pro děti a končí jako ztrhující všegenerační fantasy. Místní pisálek Fritz má jeden večer přečíst v hostinci svou novou strašidelnou povídku. Uprostřed vyprávění však jedna z jeho smyšlených postav, tajemný výrobce hodin a mechanických hraček dr. Kalmenius, vstoupí do lokálu a začnou se opravdu dít divy. V tu chvíli se natáhne hodinový strojek, který ztrhujícím tempem tiká k nezadržení.

LiStOVáNí - cyklus scénických čtení, román Philipa Pullmana:

HODINOVÝ STROJEK

• ediční údaje: v roce 2006 vydala ve své edici Hodina duchů Mladá fronta. Z originálu Clockwork of All Wound Up přeložila Dominika Křesťanová. 96 stran, doporučená cena 139,- Kč.
• úprava: Pavel Oubram
• účinkují: Pavel Oubram, Tomáš Drápela, Věra Hollá

Philip Pullman

(19.10.1946)

Philip Pullman již v dětství ztratil otce, který byl pilotem R.A.F. Vyrůstal tak pouze se svou matkou, nevlastním otcem a také se svým dědečkem, který byl duchovním na anglickém venkově. Nějaký čas studoval v Oxfordu na Exeter College. Poté několik let učil angličtinu na střední škole než se stal asistentem na Westminster College v Oxfordu. Žije v Oxfordu se svou ženou Jude. Má dva syny - Jamieho a Toma.

Jeho prvními známými knihami se stala trilogie o Sally Lockhartové, která vyšla v letech 1988-1992 (obsahovala svazky Rubín v kouři, Stín na severu a Tygr ve studni). V roce 1996 vydává The Golden Compass (též pod názvem Northern Lights, u nás Světla Severu), což znamenalo začátek jeho slavné fantasy trilogie His Dark Materials (Jeho šerá hmota). Následovaly knihy The Subtle Knife (1997) - Dokonalý nůž a The Amber Spyglass (2000) - Jantarový dalekohled. Za tuto trilogii obdržel několik významných ocenění a produkční společnost Neo Line Cinemas (producent trilogie Pán prstenů) chystá filmovou verzi s Nicol Kidman v hlavní roli.

Ocenění

• Carnegie Medal za  Světla Severu
• 1997 Parents' Choice Gold Medal Book Award
• American Bookseller Pick of the Lists
• Publishers Weekly Best Book of the Year
• Booklist Editors' Choice
• Book Links Best Children's Book (1997) za Dokonalý nůž

Hodinový strojek

Hodinový strojek, příběh na jedno natažení! Začíná pohádkovou formulkou „před dávnými a dávnými časy", stejně tak končí slovy "a žili šťastně až do smrti". Ale pozor, ntento kratičký mistrně napsaný román Vás vcucne do své reality naprosto skutečně a přesvědčivě, proto není přitažlivý jenom pro děti, ale i pro dospělé. Aneb pohádka žánrově přechází ve Fantasy.

Před dávnými a dávnými časy za jednoho zimního večera se obyvatelé jednoho německého městečka jako obvykle schází v hospodě U Bílého koně, aby si poslechli nejnovější příběh od místního vyprávěče Fritze. Všichni v hospodě netrpělivě čekají co si Fritz pro ně připravil. Ale nikdo netuší, že Fritz ještě nemá svou povídku hotovou. Fritz začne předčítat ze svých papírů a tajně doufá, že až dojde na konec, dál už si něco vymyslí. Vyprávění se mu toho dne obzvláště daří, všichni v hospodě ho poslouchají jako přimražení k židlím, všechny oči jsou upřeny na něho. Ale Fritz už se blíží k místu kde jeho poznámky končí a stále neví jak v příběhu pokračovat. A tak, aby zachránil svou pověst vyprávěče, v duchu přislíbí svou duši Ďáblu, jestli mu pomůže dostat se z toho se ctí. V tu chvíli se rozrazí dveře hospody a uprostřed víru tančících vloček se zhmotní zlověstná postava z Fritzovy povídky, muž v dlouhém černém plášti s širokou kápí, táhnoucí za sebou malé sáňky s čímsi zabaleným do plachtoviny.

Pak jsou tady ještě další dějové linie, které spoluvytváří jednotný příběh. Je to záměr autora a Pullman se hlásí k němu hned v začátku vyprávění:

"...byla to celá řada událostí, které do sebe zapadaly jako jednotlivé součástky hodinek, a ačkoli lidé spatřili tu nebo onu část, nikdo neviděl celek. Já vám ten příběh ale povím, jak nejlépe budu umět."

Složitá konstrukce děje na způsob hodinového strojku, postavy vypravěče a hodináře, kteří zaprodají své duše za úspěch bez práce - nic z toho není náhodou. Neúprosné tikání hodin je zde metaforou pro neúprosný sled činů a jejich důsledků. To, jaké činy si volíme, natahuje naše osudy jako hodinky a důsledky naších voleb vždy nevyhnutelně přijdou, proto musíme volit dobře. Když temná postava s kápí pokouší v hostinci hodinářského učně, říká mu, že stačí jenom si něco přát a už to můžeme mít. A v rámečku na poli stránky autor glosuje její slova a vyvrací je jako nepravdivá:

"Tady se dostáváme k jádru věci. Spousta lidí se domnívá, že stačí něco si přát, aby se to splnilo. Myslí si to například každý, kdo si kupuje nějaký los. A je to samozřejmě náramně lákavá představa. Má ovšem jeden háček... Pravda je totiž taková: když něco chcete, můžete to získat, ale jen když přijmete i všechno ostatní, co k tomu patří, včetně dřiny a únavy, a musíte počítat i s tím, že se to nepodaří."

Až si tento krátký příběh přečtete, dáte nám jistě za pravdu, že se jedná o jednu z nejpozoruhodnějších knih, kterou ocení nejen děti, ale i dospělí.

(Nikoleta Zdražilová, Čítárny.cz)

Z rozhoru Jeleny Děďuchiny s Philipem Pullmanem

• Myslím, že jste byl maximálně upřímný ke svým čtenářům, když jste třídil své podněty pro psaní knih takto: peníze, sláva, radost  z procesu tvorby. Přitom se od spisovatele mnohdy očekávají slova o nezištné a obětavé službě Jejímu Veličenstvu Tvorbě...

Velmi rozumná otázka! Poznamenám, že kromě jiného, psaní je i terapií proti zahálce. Ale, samozřejmě, proces tvorby je i nekonečným hledáním pravdy, hledáním odpovědí na množství otázek, které vás trápí po celý váš vědomý život. Když vám nakonec dojde, že odpověď se vám ztratila někde na půli cesty a její hledání vám nejspíš ještě nějaký čas potrvá, pak musíte aspoň dokázat položit tu otázku tak koumácky, aby se našel někdo jiný, kdo by na ní mohl odpovědět jasně a zřetelně.

• Obdivovatelé často žádají spisovatele, aby jim popsal svůj denní rozvrh, svůj typický pracovní den do detailů. Co je podle Vás k tomu vede?

To je další zajímavá otázka! Tvůrčí proces zajímá lidi zpravidla kvůli tomu, že si to neumí představit. Jak to, že v mysli autora se zničehonic rodí příběh, obrůstá detaily, odkud se berou hrdiny, kdo jsou jejich reálné prototypy, jak se vytvářejí jejich vzájemné vztahy atp. Jenomže odpovědi na takové otázky jsou, bohužel, veskrze nudné a banální: my jenom sedíme u stolu a píšeme. Ale copak si spisovatel může dovolit zklamat své obdivovatele tak beztvarou odpovědí? Zde vypomůže pořád ta samá spisovatelská představivost, která vylíčí proces tvorby efektněji, než skutečně vypadá. Myslím, že Flaubert dokázal nejlíp zachytit hranici mezi realitou a výmyslem, když poznamenal ohledně procesu tvorby, že čím je život spisovatele tišší a nudnější, tím napínavější a nebezpečnější příběh vychází zpod jeho pera. K tomu už není co dodat.

• Jaký by byl Váš první a nejpádnější argument na obhajobu žánru, ve kterém píšete?

V první řadě bych jim připomenul, že literatura funguje prostřednictvím metafor. Příběhy, které jsou základem literárních děl, nemusí nutně být pravdivé. Větší část Bible je také jen literárním výmyslem... Ale v momentě, jak bych jim tohle řekl, už by mne přestali poslouchat.

• Je ve Vašich dílech nějaká ideologie? A pokud ano, v čem spočívá?

Myslím, že by se dalo říct, že v mých knihách je do určité míry nějaká ideologie. Ale soudit o tom nepřísluší mně. Inteligentní čtenář je schopen se vyznat v takových otázkách samostatně. Ale s jistotou mohu říct toto: psaní není nic jiného než despotismus a totalitarismus. V mých rukou je absolutní moc nad životem a smrtí každé jednotlivé věty a tuto moc mi nemůže vzít nikdo. Ale čtení je naopak demokracie - absolutní a fundamentální. Právě ve chvíli, kdy čtenář je o samotě s knihou, se odehrává střet mezi jeho osobním náhledem na svět a mým textem. Za rovných podmínek. A výsledkem této interakce je zrození smyslu. Já osobně NEMÁM PRÁVO vnucovat svůj pohled na věc nebo svůj výklad smyslu. Smysl se musí zrodit bezprostředně v procesu čtení.