|
Podtitul knihu označuje jako "román o andělích a Moldavanech", ale nebojte se, že to není blízké našim českým náturám z českých paneláků! Příběh knihy se totiž odehrává v činžovním domě, kde nefunguje výtah a bydlí v něm nejrůznější existence, jejichž smutné osudy, jak tomu bývá, vás srdečně baví. Petru Cimpoeşu je opravdu živelný vypravěč. Tato kniha byla letos oceněna hlavní cenou Magnesii Litery.
Operace zaměřená na zvětšení penisu stojí půl druhého
milionu. Pohled paní Gleofiny se tomuto titulku vyhýbal, jak jen mohl,
ale nakonec si ho musela i proti své vůli přečíst, protože poslední
otázka testu Je vám manžel věrný? končila těsně nad příslušným článkem.
Aby si učinila co nejpřesnější představu o tom, co ji čeká a nemine,
četla každé ráno horoskopy v několikerých novinách, které si pan
Elefterie kupoval kvůli inzerci nových pracovních míst. Před odchodem
do města noviny prolistoval, a považoval-li to za vhodné, vyřídil
několik telefonátů. Předtím si však uvařili a společně vypili silnou
kávu.
Paní Gleofina byla Býk, zatímco pan Elefterie Vodnář. Spojení
je to, pravda, poněkud nepatřičné, ale o tom se oba přesvědčili až po
nějakých deseti letech manželství, když už starší dcerka chodila do
školy. Toho dne, čtvrtého, co byl výtah mimo provoz, u Býka stálo:
„Máte úžasnou chuť vyjít si buď na procházku, nebo do restaurace, ať na
to praskne třeba půl výplaty. Už se vám zajídá věčně počítat drobné do
posledního šestáku!" - což byla tedy pravda. Na procházku si přesto
vyšel jako obvykle pan Elefterie, zatímco paní Gleofina zůstala, aby
„se procházela" sama doma s šicím strojem. Zato u Vodnáře stálo:
„Nepříjemnostem je pomalu konec, ale patrně jste i s nervy v koncích
a nejste už dostatečně trpěliví, abyste si počkali na rozuzlení.
Pokuste se to vydržet!" - což mělo jinými slovy znamenat, že nervozita
pana Elefteria vzrůstala, jak se blížil den mimořádného tahu Lota.
Proto už ani neměl doma stání, chodil ven a bloumal po ulicích, vydán
na pospas stále hůř ovladatelnému vnitřnímu nepokoji. K oběma
předpovědím z Bacăuského věstníku se pojila doporučení z Události dne,
kde u Býka mimo jiné stálo: „Příliš snadno propadáte panice a kvůli
maličkostem děláte příliš velký rozruch," a Vodnáře upozorňovali:
„Nevybrali jste si nejvhodnější chvíli, abyste přešli do útoku." Pokud
jde o deník Probuzení, ten paní Gleofina četla jen proto, že předpovědi
nebo doporučení zvěrokruhu vycházely právě naopak. Když například
psali: „V dohledné době získáte skromnou, ale pro vás významnou částku
peněz," znamenalo to, že místo aby dostala od nějaké zákaznice peníze
za ušité šaty, jimiž by pokryla výdaje na domácnost, mohla se nadít
toho, že každou chvíli zazvoní u dveří pan Ion-domovní důvěrník, aby jí
znovu připomněl, že už půl roku nezaplatila inkaso.
Úterní vydání Probuzení obsahovalo navíc „Test týdne", na jehož základě
se čtenáři mohli dozvědět spoustu důvěrných tajemství jak o sobě, tak
o druhých. Vyplnit dotazník vypadalo na první pohled nesmírně
jednoduše, vedle každé otázky byly dva čtverečky, které stačilo
zakřížkovat. Například na otázku z tohoto týdne: „Je vám manžel věrný?"
odpověď zněla NAPROSTO VĚRNÝ, pokud jste získali nad 1300 bodů; VĚRNÝ,
pakliže jste získali 1100 až 1300 bodů;
NE PRÁVĚ VĚRNÝ pod 1000 bodů a JISTÁ ZRADA! pod 800 bodů. Vlastní
otázky z testu se týkaly nejrůznějších stránek každodenního života:
„Spí váš manžel častěji na levé nebo na pravé straně? Když se obléká,
kterou nohu navléká jako první do nohavice, levou nebo pravou? Když vám
přinese dárek, kterou rukou vám ho podává, pravou nebo levou?" - paní
Gleofina už dávno od manžela žádný dárek nedostala, takže zavřela oči
a namátkou udělala křížek. Když doplnila odpovědi i u ostatních otázek
a sečetla body, ohromeně zjistila, že pan Elefterie nakonec získal jen
nějakých 300 bodů z 1500 možných. V mysli a hlavně v představách jí
vzklíčilo strašlivé podezření: „Hm, tak takhle to je! Odtud vítr vane,
pane Lefter!" zamumlala, neboť jí teprve teď došlo, proč pan Elefterie
odchází každé ráno z domu pod záminkou, že si hledá místo, a vrací se
až po obědě bez ničeho určitého. Výsledek testu se zároveň shodoval
s tím, že pan Elefterie odkládal sine die plnění určitých manželských
povinností, že prý je vystresovaný. Od té doby, co měla hemoroidy, byla
paní Gleofina velice podezíravá. Hlavou se jí mihla jedna dávnější,
dnes již pozapomenutá myšlenka doprovázená představami, při nichž jí
pukalo srdce jak zralý lusk: myšlenka, že ji pan Elefterie podvádí
proto, že ona má na ženu příliš velký nos - to si uvědomovala už jako
slečna. Na čajích nebo, jak se dneska říká, na diskotékách se chlapci
moc nehrnuli, aby ji vyzvali k tanci. Zpočátku ji to velice udivovalo,
protože si nemyslela, že by byla něco méně než ostatní děvčata, byla
čisťounce oblečená, měla lakové střevíčky s vysokým podpatkem jako ony
a hodně se voněla právě proto, aby upoutala co nejvíc pozornost, dokud
jí tatínek jednoho dne dosti pochmurně neřekl: „Copak nevidíš, jakej
máš velkej nos? Proč by tě s takovým raťafákem měli kluci chtít zvát
k tanci?" (Tehdejší) slečna Gleofina se hned rozběhla k zrcadlu
a s hrůzou spatřila, že otec má pravdu. Divila se, jak je to možné, že
si něčeho tak zjevného doposud nevšimla - snad ze zvyku. Nos, jiný než
u ostatních dívek, kulatý jako buřtík a na konci mírně zahnutý směrem
dolů, jí opravdu trčel z obličeje a skoro překrýval rty. Řadu dní se
pak pořád vzhlížela v zrcadle, hned si zakrývala polovinu nosu dlaní,
hned ho uchopovala dvěma prsty nebo tlačila na jeho špičku a kroutila
ho trochu nahoru, aby vypadal roztomileji... Nakonec
ji to buď unavilo, nebo si na svůj nos zase zvykla, či to prostě
nechala plavat. A když se vdala a trochu se spravila, téměř úplně na
nos zapomněla. Teď ji však psychologický test z Probuzení nutil oživit
minulost i s těmito bolestnými vzpomínkami.
Paní Gleofina vrhla kradmý pohled na článek o operaci zaměřené na
zvětšení penisu. Jestlipak tihle doktoři, když můžou něco zvětšit,
nemůžou taky něco zmenšit? Kolikpak to tak asi stojí? Kdoví, kdyby
Lefter vyhrál v Lotu... Vstala a přešla do koupelny, aby si ještě jednou
změřila nos v zrcadle nebo ho alespoň porovnala s rozměry ostatních
částí obličeje. To, co uviděla, ji ještě více rozesmutnělo, jako ženská
opravdu moc přitažlivě nevypadá. Měla sto chutí trochu si poplakat, jen
tak, aby se jí ulevilo.
Toho dne se pan Elefterie náhodou (ale bylo to doopravdy náhodou? - to
ať rozhodne laskavý čtenář, až či přečte následující stránky) opozdil
ještě víc než jiné dny.
Roku tisíc devět set devadesát sedm byla v Bacău
odhalena mohutná jezdecká socha Štěpána Velikého a Svatého, dílo
sochaře Mihaie Marca. Štěpán jednou rukou drží otěže koně a v druhé
třímá kříž. Socha je umístěna ve směru sever - jih, na výšku měří
nějakých patnáct metrů a je dominantou náměstí před hotelem Moldávie,
kde se symbolicky stýkají ulice Michala Chrabrého, Sjednocení, Nicolae
Bălcesca, Oituzská a George Bacovii. Bezprostředně vpravo je Růžový
park, oblíbené místo děvčat z venkova, prodavaček pražených
slunečnicových semínek a cikánek, které vám budou hádat z mušle,
budete-li si to přát. Když ne, vynadají vám a pak si zas půjdou po
svých. Na druhém konci náměstí je katedrála svatého Mikuláše a za
sochou pro nedostatek peněz roste velice pomalu katedrála
Nanebevstoupení Páně, která po téměř desetiletém snažení prozatím
dosáhla nulové úrovně.
Avšak tehdy, až se budou sepisovat dějiny
této důležité památky, budou se muset doplnit přinejmenším dvě
maličkosti. Napřed to, že výběrové řízení návrhů pořádané ministerstvem
kultury původně vyhrál jiný, umělecky odvážnější návrh sochaře Gorduze,
který však „výbor pro postavení sochy" (protože takový výbor, tvořený
válečnými vysloužilci a důchodci, jenž působil po dobu pěti let) odmítl
s odůvodněním, že na příslušné maketě byl Štěpán příliš malý a kůň
příliš velký. Navzdory takzvaným estetickým argumentům ministerských
úředníků prosadili svůj názor důchodci a veteráni, přičemž rozhodlo
hledisko, že kdo maže, ten taky jede, takže obyvatelé města Bacău teď
mají sochu Štěpána Velikého, která se podobá kterékoli jiné soše
kteréhokoli jiného knížete kdekoli jinde na světě.
Druhá maličkost je zajímavější. Vztahuje se k jednomu ze zázraků, jež
socha Štěpána Velikého a Svatého učinila ještě předtím, než byla
odhalena, vlahého podzimu roku 1997. U jejích nohou se sešly
nejvýznamnější soudobé osobnosti, počínaje předsedou vlády Victorem
Ciorbeou a ministrem kultury Ionem Caramitrem až po starostu města,
župního prefekta a celou řadu ředitelů místních institucí, jejichž
jména historie vbrzku zapomene, pakliže je už nezapomněla. Zazněly
předepsané projevy, odrecitovaly se obvyklé básně velebící slavnou
minulost, sbor zazpíval, co se u podobných příležitostí zpívává,
dechovka pochopitelně zahrála Probuď se, Rumune!...
Chvíle prudkého vlasteneckého a národního rozechvění se blížila
vyvrcholení. Důchodci z výboru pro postavení sochy prozíravě vytáhli
kapesníky, aby je záplava slz dojetí nezastihla nepřipraveny. Někdo
donesl konec provázku k předsedovi vlády, aby za něj potáhl, a jakmile
sochu odhalí, všichni účastníci začnou tleskat.
Jenomže... čert aby to vzal! Plátno, kterým byla socha zakryta, se ani
nehnulo. Předseda vlády potáhl napřed jemně, aby to v televizi hezky
vypadalo, potom o něco rozhodněji, pak ze všech svých intelektuálských
sil, ale marně. Plátno se někde zachytilo, anebo je kníže schválně
nepouštěl. Problém nevyřešily ani starostovy mohutné svaly. Nastal
okamžik všeobecného zmatku, protože nikdo nevěděl, jak za podobných
okolností postupovat. Jeden z náměstků starosty toho zmatku využil
v domnění, že nadešla ta pravá chvíle, aby se proslavil: sochu odhalí
on, a zapíše se tak do paměti potomstva. Uchopil tedy provázek, ovázal
si ho kolem ruky a potáhl ze všech sil, využívaje přitom nejen svalů
a inteligence, nýbrž i váhy vlastního těla, rovnající se jeho hmotnosti
krát gravitační zrychlení. Leč marně. Panovník zůstával skryt pohledům,
zahalen do svého tajemného pláště.
Nakonec přišla ke slovu technika dvacátého století: hasiči dopravili na
místo pojízdný jeřáb, jeden z radničních zaměstnanců na sochu vylezl,
uvolnil plátno z vrcholu kříže, kde se zachytilo, a co nejpřirozenějším
pohybem je odhrnul, takže přítomní mohli uzřít velkého panovníka v celé
jeho kráse. Jenomže to už nikoho nijak zvlášť nezajímalo.
Všechny tyto příhody by s naším příběhem nemusely mít žádnou souvislost, kdyby se jich coby zevloun nezúčastnil sám
pan Elefterie, který se už před výše popsanými událostmi rozhodl, že
značnou část výhry v Lotu věnuje na postavení sochy jiného velkého
rumunského panovníka, Michala Chrabrého, nazývaného Sjednotitel.
V jednu chvíli zahlédl i pana Gheorgha, jak velí kterémusi z četnických
oddílů zajišťujících pořádek a disciplínu, a přátelsky mu zamával,
jenomže pan Gheorghe, který byl zrovna ve výkonu služby, v souladu se
služebním řádem předstíral, že ho nevidí. Pan Elefterie si z toho
vyvodil, že se brzy obohatí, vycházeje z pověry, podle níž se tak
stane, pokud vás známá osoba, když se s ní znovu potkáte, nepozná.
Vešel pak do lékárny zakoupit čípky značky Hemorzon, jež po něm už ráno
žádala paní Gleofina, a ruče se odebral k domovu.
Jenomže... bylo příliš pozdě! Mezitím se k bolestivým hemoroidům
přidružila neméně bolestivá žárlivost, takže jí nedokázal vrátit klid
ani reklamní flakon s parfémem, který pak Elefterie dostal k čípkům
Hemorzon v lékárně zdarma. Dalo by se dokonce říci, že lahvička
parfému, místo aby situaci panu Elefteriovi ulehčila, mu ji naopak
ztížila, protože k ní byl na modré stužce s bílým proužkem připevněn
lísteček, na kterém bylo něco napsáno, a pan Elefterie nebyl natolik
zvědavý, aby se podíval co.
„Dej to sem! Co je tohle? Co tady píšou?" ptala se paní Gleofina.
A když to pak četla, nevěřila vlastním očím: „Pro elegantního...
sebevědomého muže, který se s oblibou oddává svůdnickým hrátkám." Když
dočetla, zpražila ho pohledem. „Kdes to vzal?"
Tady pan Elefterie udělal zásadní chybu. Místo aby otevřeně přiznal, že
je to reklamní dárek z lékárny, který dostal spolu s čípky na
hemoroidy, počítal s tím, že by mohl na účet lahvičky parfému zanést
část finančních ztrát, které utrpěl v elektronické herně.
„Koupil jsem ji," odpověděl.
Jeho provinilý pohled ho však prozradil. Paní Gleofina nemusela
vyvinout sebemenší úsilí, aby pochopila, že jí lže. Výsledek testu
z Probuzení se potvrzoval na sto procent. To, že ví něco, o čem pan
Elefterie nemá ani tušení, jí náhle dalo pocit drtivé síly, s kterou si
příliš nevěděla rady. Byla by ho chtěla mučit co nejpodrobnějšími
otázkami, nechat ho, ať se utápí ve vlastních lžích, až uvízne v jejich
sítích, aby ho nakonec bez milosti odhalila, ale kdesi v hloubi duše
jako by jí přece jen zbylo místečko pro případné odpuštění, pokud svůj
prohřešek včas přizná. Pan Elefterie cítil, že nadešel rozhodný okamžik
anebo se možná jen chtěl zbavit tíže jejího pátravého pohledu, a tak se
pokusil změnit téma hovoru.
„Výtah už čtyři dny nejezdí, a nikdo nic nedělá. Půjdu to ohlásit domovnímu důvěrníkovi!" sliboval.
Paní Gleofina zvedla lahvičku voňavky do výše očí, anebo ještě výš, a s důrazem na vybraných slovech prohlásila:
„Tu voňavku jsi NEKOUPIL! Tu voňavku jsi DOSTAL! Od KOHO? TO chci od tebe vědět!"
Pan Elefterie nabral do plic co nejvíc vzduchu, uznal svou porážku a šel s barvou ven.
„V LÉKÁRNĚ!"
„Lžeš!"
„Tentokrát doopravdy nelžu. Fakt!"
V očích paní Gleofiny se objevil záblesk náhlého vnuknutí.
„Jsi ochoten to odpřísáhnout?"
„Samozřejmě," potvrdil pan Elefterie.
Jeho hlas však jako by zněl trochu nejistě, a právem. Dalo se totiž
očekávat, že poté co by složil přísahu v souvislosti s lahvičkou
voňavky, by se ho paní Gleofina dál vyptávala hned na to, hned na ono
a snažila se zjistit i další podrobnosti.
Tak se také stalo. Slavnostními pohyby napřed sejmula z hřebíku, na
kterém byla pověšena, ikonu Bohorodičky, pak vzala z poličky v kredenci
Písmo svaté, kde ho přechovávala, aby ho měla po ruce. Všechny tyto
přípravy v sobě měly cosi zlověstného, hrozivého, až z toho panu
Elefteriovi přejel mráz po zádech. Nakonec si přinesla taburet
a požádala manžela, aby před něj poklekl tváří k východu. Pan Elefterie
padl na kolena a pokřižoval se, aniž ho o to paní Gleofina žádala. Ta
vzala ze servírovacího stolku krajkovou dečku, položila ji na taburet
a na ni postavila Písmo svaté. S ikonou v ruce k němu přistoupila
a hlubokým, rádoby klidným hlasem ho vyzvala:
„Pokřižuj se a polib ikonu."
Pan Elefterie se hned podrobil.
„Teď polož ruku na Písmo svaté a opakuj po mně," pokračovala.
Než pan Elefterie příkaz vyplnil, vrhl na ni bojácný pohled, pokoušeje
se předem uhodnout, jak těžký asi bude trest, který ho v případě
nezdaru očekává.
„Já, hříšný, nehodný a ničemný sluha Páně Elefterie, přísahám při Bohu
všemohoucím, Ježíši Kristu a Duchu svatém, který je ve všem, vše vidí
a vše naplňuje..."
Tady se zarazila, aby pan Elefterie stihl opakovat příslušná slova. Protože však mluvil dost potichu, žádala po něm panovačně:
„Víc nahlas! Copak, máš strach?"
„Proč bych měl mít strach?" zeptal se jí pan Elefterie.
„Jen nech na hlavě, však ty víš! Opakuj po mně: ... který je ve všem, vše vidí a vše naplňuje..."
„... vše vidí a vše naplňuje..."
„... že jsem tuhle lahvičku s voňavkou dostal... Pověz Pánu Bohu, odkud ji máš, i když On to i tak moc dobře ví."
„... v lékárně," odpověděl pan Elefterie.
„V které lékárně?"
„V té vedle obchodu Hyperion."
„Budiž, řekni to nahlas," připustila paní Gleofina poněkud zklamaně.
Zatímco pan Elefterie odříkával přesně to, co po něm vyžadovala, paní
Gleofina začala mít výčitky svědomí. Prozatím se snažila hrát na čas,
než ji něco napadne.
„Přísahej!" dodala. „Jestli jsem lhal, ať z vůle Boží při tahu Lota
nevyhraju ani floka!" - což pan Elefterie klidně odpřísáhl, neboť si
byl jist, že tak jako tak vyhraje.
To vyvolalo v mysli a hlavně v srdci paní Gleofiny ještě větší zmatek.
Teprve teď si začala klást otázku, jestli ten test v Probuzení
sestavovala povolaná osoba, nebo nějaký bezcharakterní chlap. Co má
společného manželská věrnost s tím, kterou nohu navlékáte nejdřív do
kalhot? Odložila ikonu Bohorodičky, již dosud přidržovala manželovi
u obličeje, a aby se neřeklo, zeptala se ho bez přehnané zvědavosti:
„Kde ses tak opozdil?"
„Byl jsem při odhalování sochy Štěpána Velikého. A Svatého," dodal, protože na to pozapomněl.
Při těchto slovech pan Eftimie vstal, poněvadž z tónu manželčina hlasu cítil, že testem zdárně prošel.
|