I z ukázky z útlé knížky Žhavý měsíc zjistíte, že Vás knina nenechá chladnými. Lolitovský příběh o krásné třináctileté Araceli a dvaatřicetilým advokátem Ramirem postupuje až thrillerovým způsobem. Však si přečtěte, jak drsně celý příběh začíná a my budeme doufat, že jej přijdete v září (16.9. Brno,Skleněnka a 18.9 Praha,Obratník) navštívit a dokoukat všemi smysly. Ale teď už pozor..

Věděl, co se bude dít. Pochopil to, jakmile ji uviděl. Když mu padla do oka, zapomněl na všechny dojmy z návratu na Chaco a pohnutá shledání s blízkými.

Araceli měla černé vlasy s rovnou ofinkou, dlouhé a pevné, dokonale rámující úzký obličej jako obraz italského mistra. Zpod čela jí čněly temné, třpytivé oči, poněkud malátné, ale bystré. Měla dlouhé nohy, byla štíhlá a její bílou blůzu napínala čerstvá ňadérka, za která se trochu styděla a zároveň si je pyšně nesla. Ramiro se na ni zahleděl a vytušil, že něco neskončí dobře. Araceli měla sotva více než třináct let.

Při večeři se mnohokrát potkali očima. Ramiro vyprávěl o uplynulých časech, o svých studiích ve Francii, o sňatku, o rozvodu, o všem. Vyprávěl jako člověk, kterého ostatní pokládají za dobrodruha, neboť žil daleko, a vyprávěl jako zralý muž, který se vrátí do vlasti po osmi létech a je mu právě dvaatřicet. A cítil, že ho po celý večer troufale pozoruje ta krásná Araceli, dcera stárnoucího venkovského lékaře, který se kdysi přátelil s jeho otcem a naléhavě zval Ramira k sobě do Fontany, dvacet kilometrů od Resistencie.

Noc zalehla krajinu s posledními áriemi cikád, horko zvlhlo a ztěžklo. Dusný vzduch se nerozhýbal ani za hodinu, když večeři zalévali córdobským vínem, nasládlým jako vůně lesních orchidejí, které oplétaly starý lapačový strom na konci zahrady.

Bůhví kdy přesně dostal strach, ale dost možná v okamžiku, kdy dopil druhou kávu, chtěl vstát, natáhl nohy a pod stolem se Aracelina chladná, nahá chodidla dotkla jeho kotníku - skoro náhodou, ale možná úmyslně.

Potom se od stolu vydali do sadu, protože bylo úmorné horko, a Ramiro k ní nadobro připoutal svůj zrak. Ona kotvila očima v něm už dlouho a zůstávala klidná. On ne. Se sklenkami v prstech kráčeli za lékařem, již značně opilým, a jeho chotí Carmen, která neustále mluvila. Ostatní děti už šly spát a bylo nezvyklé - řekla matka - že Araceli je ještě v tuto dobu vzhůru. Otec odpověděl, že děti rostou. Araceli se ohlédla, jako by cosi sledovala přes rameno, a Ramiro si domyslel, že takto mu chce dívka ukázat svůj hezký úsměv.

V zahradní besídce hovořili a popíjeli do půlnoci. Ramiro trávil zbytek večera v nepřekonatelném napětí. Nedokázal odvrátit pohled od Araceliny krátké sukně, která korunovala ořechově opálené nohy, nepatrně ochlupené, občas nasvícené měsíčním světlem. Nebyl schopen vypudit z hlavy vzrušující představy a jen z posledních sil se bránil je vyslovit. Araceli z něj ani na vteřinu nespouštěla oči, naléhala na něj, bouřila jeho představivost, vábila ho.

Při odchodu nešikovně vyprskl na děvče obsah skleničky. Musela si osušit sukýnku, přitom ji zdvihla a odhalila stehna. On si je prohlížel, zatímco lékař se ženou, oba již opilí, k tomu měli přihlouplé poznámky. Když staří poodešli, aby otevřeli zahradní bránu, uchopil Araceli za předloktí a ucítil v sobě rozpaky a skoro beznaděj, protože ho nenapadala jiná otázka než:

„Umazala ses moc?"

Zase se na sebe podívali. Uvědomil si, že se napětím celý chvěje, a svraštil čelo. Araceli složila ruce pod prsy, které v tu chvíli již vzpurně trčely z blůzy, a nepatrně trhla rameny.

„To je dobrý," řekla, aniž by uhnula očima, které se již Ramirovi nezdály malátné.

O chvíli později, když přešel silnici a nasedl do staré půjčené fordky ročník 47, uvědomil si Ramiro, že má zpocené ruce a zdaleka to není jen kvůli vysilujícímu nočnímu horku. A vtom dostal nápad, o kterém nechtěl ani vteřinu rozmýšlet: tolikrát prudce stiskl plynový pedál, až si byl jist, že zadusil motor. Potom zlostně otáčel startérem, tentokrát bez plynu. Motor se ucpal ještě víc. Všechno několikrát zopakoval, tvrdošíjně, vztekle, s kletbami, jež utichaly zároveň s akumulátorem pod kapotou.

„Nechytá, Ramiro?" otázal se lékař od domovních dveří.

Ramiro si pomyslel, že ten ožralý chlap musí být opravdu tupec, když se ptá na něco tak zjevného. Teatrálně si otřel čelo, vystoupil z vozidla a práskl dveřmi.

„Nevím, co se tomu stalo, pane doktore. A teď jsem bez baterky. Nepotlačil byste mě?"

„Tak to nechej bejt, člověče, zůstaneš spát tady a hotovo. Ráno to spravíme. Už je pozdě. A v tomhle vedru... Než bys dojel do Resistencie, pokazilo by se ti to znovu."

A nečekal na odpověď, vkročil do domu a začal kázat manželce, aby připravila Ramirovi ložnici po Braulitovi, nejstarším synovi, který je na studiích.

Ramiro si řekl, že možná bude toho bláznovství litovat. V duchu se ptal sám sebe, co to vlastně dělá. Na okamžik strnul na chodníku a zapochyboval. Ale podlehl, když uviděl, jak ho z okna v prvním patře sleduje Araceli.

II

Pokojík, který mu určili, se nacházel také v patře. Když odmítl pozvání na další skleničku a rozloučil se s manželi, zamkl se Ramiro v ložnici, usadil se na pelest a zabořil hlavu do dlaní. Přerývaně dýchal a přemýšlel o tom, jestli nitro člověka tak rozpálí samo Chaco, zdejší léto, ta výheň. Ale nebylo to ono: připouštěl, že nemůže zapomenout na vůni Araceliny kůže, na obrysy jejích malých tvrdých prsů a na pohled, nad nímž nyní váhal, zda byl malátný nebo svůdný, či snad obojaký.

Ano, řekl si, bylo to obojí, a stiskl si pohlaví, bolestivě nateklé a postavené, jako by chtělo párat švy kalhot. Cítil, jak mu tělo zachvacuje horečka. Měl sucho v ústech a rozbolela ho hlava.

Potřeboval na záchod. Nepotřeboval, nýbrž chtěl. Aby se podíval... Otevřel, chodba tonula ve tmě. Na chvíli se zastavil, opřel se o zádveří a zvykal si na přítmí. Po levé straně uviděl dvoje zavřené dveře, snad do ložnice manželů a dětí. Třetí dveře zůstávaly pootevřeny a ze škvíry proudil pruh slabého světla noční lampičky. Spočítal si, že je to pokoj, v jehož okně zpozoroval Aracelinu postavu. Čtvrté dveře byly dokořán a vedly do bělostné koupelny. Než tam vstoupil, nahlédl do proužku světla, ale dívku nespatřil.

Posadil se jen tak v kalhotách na toaletní mísu a ulízl si vlasy. Potil se a čím dál víc ho bolela hlava. V zrcadlové skříňce nad umývadlem našel acylpyrin. Spolkl dvě tablety, pomalými pohyby si umyl ruce a obličej, několikrát si promnul oči. Nedokázal myslet. Avšak uvědomoval si, že to nechce udělat, protože cosi mu napovídalo, že se stane něco neblahého. Tušil neštěstí ve svém chtíči. Strach i vzrušení jej zchromily, ovšem jediný únik byl v činech, bezmyšlenkovitých činech, protože měsíc nad Chakem byl té noci žhavý a měsíční žár byl sžíravý. Protože bylo naprosté ticho a vzpomínka na Araceli byla k uzoufání a jeho vzrušení bylo nezkrotitelné.

Vykročil z koupelny, znovu chvíli slídil za dveřmi, neuviděl ji, šel dál chodbou a opět se zamkl v ložnici. Oblečený padl na postel a přikázal si usnout. Pozbyl povědomí o čase, rozepnul si košili, obracel se na polštáři, stokrát změnil polohu. Neustále na ni myslel, představoval si ji nahou, nedokázal přestat. Nevěděl, co má dělat, ale něco udělat musel. Vykouřil několik cigaret, většinu jich zhasil v polovině, nakonec vstal a podíval se na hodinky. Půl druhé. Co tady dělám, divil se. Musím spát. Ale znovu odemkl a vyklonil se do chodby.

Bylo naprosté ticho. Z pootevřených dveří Araceliny ložnice již neproudilo světlo. Jen odraz svitu žhavého měsíce, který vnikal oknem, dohasínal pod škvírou. Vyčítal si představivost, cítil se jako vyrvaný z kloubů. Děti rostou, ale ne tolik. Ano, pozorovala ho uhrančivě a jako zjevení, ale ne s úmyslem ho svádět. Na to je ještě malá. Samozřejmě a nepochybně je panna, a celá závadnost situace vzniká i končí v jeho myšlení, v jeho rozbujelé chlípnosti.

Usoudil, že maličká svůdnice prostě dostala rozum, uložila se a spí. Vyčetl si rozjitřenou obrazotvornost a v žaludku pocítil úlevu. Znovu šel do koupelny. Chtěl se hned vrátit a ulehnout. Avšak zaslechl, jak se dívka převrací na lůžku. Přistoupil k pootevřeným dveřím a nahlédl dovnitř.

Araceli měla zavřené oči, tvář otočenou k oknu, proti měsíci. Jen tenké kalhotky obepínaly její štíhlé kyčle. Stočená přikrývka jí halila jednu nohu a odkrývala druhou, jako by látka v podobě znetvořeného penisu pronikala do jejího pohlaví. Ruce měla složené na ňadrech, ležela na levém předloktí. Ramiro znehybněl ve dveřích, prohlížel si ji, dráždil se tou krásou. Dýchal ústy, která ještě více vyschla, uvědomoval si stále mohutnější a nezvratitelnou erekci, třásl se po celém těle.

Jestli vůbec spala, vzbudila se snadno z povrchního spánku. Pohnula se, vypustila malá ňadra z ohrádky svých paží, položila se na záda. Střelila očima ke dveřím a uviděla ho. Rázem se přikryla, ale pravá noha zůstala nahá a nad kolenem se zaleskl měsíční svit.

Mlčky se tak na sebe chvíli dívali. Ramiro vstoupil do ložnice a zavřel za sebou. Sklonil se nad ní, začal nahlas dýchat, všímal si, jak se mu rytmicky a stále rychleji zdvíhá hruď. Chvěl se. Ale usmál se, aby ji uklidnil... anebo z nervozity. Ona jej pozorovala napjatě, zticha. Pomalu se přiblížil k lůžku, posadil se, pronikavě jí zíral do očí, jako by si umínil, že takto bude pánem situace. Natáhl ruku a začal jí hladit stehno, měkce, takřka bez doteků. Potom ucítil záchvěv jejího těla a ruku stiskl, jako by chtěl zabořit prsty do jejích svalů. Přisedl si ještě blíž a udržoval stále tu patetickou masku, která však byla spíš šklebem než úsměvem. Levou tváří mu cukal neovladatelný tik.

„Chci se tě jen dotknout," zašeptal takřka neslyšně a znovu pocítil suchý povlak na patře. „Jsi tak krásná..."

A začal ji hladit oběma rukama, pořád na ni civěl, teď už na celé tělo, a následoval zrakem pohyb svých dlaní, které se sunuly po lýtkách a stehnech na bříško, a tam se spojily. Potom pomalu kroužil prsty po jejím hrudním koši, až se zastavil na bradavkách. Roztřásla se.

Ramiro jí opět pohlédl do očí.

„Jsi božsky krásná," řekl a přesně v tom okamžiku zpozoroval hrůzu, která ji jímá, a strach, který ji znehybňuje. Chtěla křičet, měla ústa dokořán, oči vyvalené.

„Klid, klid, buď klidná..."

„Já..." vydralo se jí z hrdla jako vzdech, „já budu..."

Ucpal jí ústa dlaní, aby zadržel výkřik. Zmítali sebou, on ji prosil, aby nekřičela, nalehl na ni, zatížil ji, nepřestával ji ohmatávat, líbal jí krk, šeptal, ať mlčí. A aby nemohla volat o pomoc, začal v panice i horečnaté vášni kousat její rty. A tlačil jazyk mezi Araceliny zuby, zatímco pravou dlaní jezdil po jejím klíně, vnikl jí pod kalhotky a ještě víc se rozpálil, když nahmatal hebký porost. Začala škubat hlavou, zoufale se snažila odlepit od Ramirových úst, aby mohla zase dýchat, a nato ji rozzuřený a zběsilý, udeřil pěstí, ne příliš silně, ale dost na to, aby se utišila a rozplakala. A odevzdaně ležela, ale třebaže stále opakovala, že bude křičet, nekřičela. Ramiro ji nechal volně dýchat a naříkat a stáhl z ní kalhotky a rozepnul si poklopec. A přesně v okamžiku, kdy do ní zajel, ztlumil zase svými ústy její zaúpění. Ale protože Araceli popotahovala stále hlasitěji, začal ji znovu bít, nyní silněji, a přikryl jí obličej polštářem. Křečovitě a nerytmicky do ní vrážel, a ona se bránila jako zvířátko, jako postřelený racek. Byl otupělý a marně překřikoval vnitřní hlas, který mu napovídal, že se proměnil v nestvůru. Poodkryl dívenčinu tvář a zhrozil se, neboť její pohled byl utopený v slzách a zlomený. Civěla na něho zděšeně, jako na zrůdu. A tak ji znovu přikryl a začal přes polštář zběsile tlouct. Araceli se ještě chvíli bránila, ale Ramiro ji snadno zkrotil. Pomalu se přestávala hýbat, zatímco on netečně zíral z okna, nepoznával sám sebe a říkal si zas a znovu, že měsíc je této noci nad Fontanou strašně žhavý.