Byli mladí, vzdělaní a oba dosud neposkvrnění o dnešní svatební noci, a žili v době, kdy hovor o sexuálních problémech prostě nebyl možný. Jenže ono to není snadné nikdy. Seděli u večeře ve stísněném obývacím pokoji v prvním patře georgiánského hotelu. Ve vedlejší místnosti bylo otevřenými dveřmi vidět docela úzkou postel s nebesy, jejíž sněhobílé povlečení bylo neuvěřitelně uhlazené, jako by je ani nechystala lidská ruka. Edward se nezmínil, že ještě nikdy v hotelu nepřespával, zatímco Florence byla po mnoha výletech v dětství s tatínkem protřelý světoběžník.

Navenek byli v dobré náladě. Svatba v oxfordském kostele St. Mary proběhla dobře; obřad byl důstojný, hostina radostná, rozloučení s kamarády ze školy a z univerzity bouřlivé a povznášející.

Její rodiče se nechovali povýšeně vůči jeho rodičům, jak se obávali, a jeho matka neudělala žádnou výraznější ostudu, ani nezapomněla tak úplně na důvod, proč se sešli. Novomanželé odjeli malým autem, jež patřilo matce Florence, a vpodvečer dorazili do hotelu na dorsetském pobřeží v počasí, které nebylo na půlku července ani pro danou příležitost nijak skvělé, avšak naprosto přiměřené: nepršelo, ale podle Florence nebylo ani dost teplo, aby mohli jíst venku na terase, jak původně doufali. Edward se domníval, že by mohli, ale v přemrštěné slušnosti by ho vůbec nenapadlo, aby jí za takového večera odporoval.

Večeřeli tedy ve svém apartmá před pootevřenými prosklenými dveřmi, jimiž se vycházelo na balkon, který nabízel vyhlídku na kanál La Manche a na Chesilskou pláž s jejími nekonečnými oblázky. Z pojízdného servírovacího stolku stojícího na chodbě je obsluhovali dva mladíci ve smokincích a jejich příchody a procházení pokojem, jemuž se běžně říkalo novomanželské apartmá, působily, že navoskovaná dubová prkna v tichu komicky vrzala. Sebevědomý a starostlivý mladý muž pozorně sledoval sebenepatrnější gesto nebo výraz tváře, v nichž by se mohl zračit náznak výsměchu. Nesnesl by žádné pochechtávání. Ale oba hoši z nedaleké vesnice se věnovali své práci se sehnutými zády a nehnutými obličeji, jejich chování bylo nejisté, a když na naškrobené prostírání pokládali jednotlivé chody, třásly se jim ruce. I oni byli nervózní.

Nebyly to dobré časy v dějinách anglické kuchyně, ale tehdy to kromě návštěvníků z ciziny nikomu příliš nevadilo. Slavnostní tabule začala, jak to tehdy bývalo obvyklé, plátkem melounu ozdobeným jedinou třešničkou s polevou. Venku na chodbě čekaly ve stříbrných nádobách na plechových plátech ohřívaných svíčkami nakrájené plátky dávno upečeného hovězího masa v zahuštěné omáčce, doměkka uvařená zelenina a brambory s modravým nádechem. Víno pocházelo z Francie, i když na etiketě ozdobené obrázkem osamělé letící vlaštovky nezmiňovali žádnou konkrétní oblast. Edwarda nenapadlo objednat červené.

Zoufale si přáli, aby číšníci odešli, a oba se otočili na židlích, kochali se pohledem na rozlehlý, mechem prorostlý trávník a dál na neprostupné kvetoucí keře a stromy ohraničující strmý svah, který klesal k cestičce vedoucí k pláži. Viděli na začátek pěšiny vyznačené otisky kroků v blátě, na cestu vroubenou rostlinami nezvyklého vzrůstu, obří rebarborou a brukvemi, které se s téměř dvoumetrovými zduřenými stonky jako by ohýbaly pod tíhou tmavých, šťavnatých žilkovaných listů. Vegetace v zahradě se tyčila do výše, ve své hojnosti působila smyslně a tropicky a účinek umocňovalo šedivé, měkké světlo i jemná mlha přicházející z moře, jehož vytrvalý pohyb věčných útoků a ústupů vydával zvuky něžného burácení, které se vždy náhle syčivě ztratilo v oblázcích. Měli v úmyslu přezout se po večeři do starých bot a vyjít si na dlouhou kosu vytvořenou naplavenými valouny mezi mořem a poloslanou lagunou, jíž se říkalo Fleet, a kdyby nedopili víno, mohli by si je vzít s sebou a upíjet přímo z láhve jako dva vandráci.

Vůbec měli spoustu plánů, závratných plánů, které se před nimi vršily v mlhavé budoucnosti bohatě propletené a stejně krásné jako letní flóra dorsetského pobřeží. Kde a jak budou žít, jaké budou mít nejbližší přátele, jeho zaměstnání v podniku jejího otce, její hudební kariéra a co udělat s penězi, které jí dal otec, a jak nebýt stejní jako ostatní lidé, přinejmenším vnitřně. Byla to pořád ještě doba - skončí o málo později v tom samém desetiletí -, kdy být mladý představovalo společenské břímě, znamení bezvýznamnosti, mírně trapný stav, z něhož manželství nabízelo počátek léčby. Jako dva téměř cizí lidé stáli podivně spolu na novém vrcholu existence, rozradostnění, že jim jejich nový status slibuje vymanit se ze svého nekonečného mládí: Edward a Florence, konečně svobodní! Jedním z nejoblíbenějších námětů jejich hovorů bylo jejich dětství, ani ne tak jeho radosti jako spíš zmatky komických představ, jichž se postupně zbavovali, a nejrůznější chyby jejich rodičů a staromódní výchova, kterou jim teď mohli odpustit.

Z těchto nových výšin viděli vše jasně, ale nedokázali jeden druhému sdělit své rozporuplné pocity: obávali se každý zvlášť onoho okamžiku, který měl přijít někdy nedlouho po večeři, kdy jejich nově nabytá dospělost podstoupí zkoušku, až spolu ulehnou na postel s nebesy a jeden druhému se plně oddají. Už více než rok byl Edward fascinován představou, že jednoho přesně daného večera v červenci spočine jeho nejcitlivější část, byť jakkoli nakrátko, uvnitř přírodou stvořené dutiny v těle této veselé, krásné a úžasně inteligentní ženy. Starosti mu dělalo, jak toho dosáhnout bez pocitu absurdity nebo zklamání. Jeho největší obava, vycházející z jedné nešťastné zkušenosti, spočívala v možnosti přílišného vzrušení, o kterém se kohosi zaslechl vyjádřit slovy „udělat se předčasně". Ta záležitost jen zřídka opouštěla jeho mysl, ale třebaže měl ze selhání obrovský strach, jeho nedočkavost - na vytržení extáze, na vyřešení problému - byla mnohem větší.

Úzkosti Florence byly vážnější a během cesty z Oxfordu nastaly chvíle, kdy měla dojem, že musí sebrat veškerou svou odvahu, aby o nich dokázala promluvit. Jenže to, co ji trápilo, bylo nevyslovitelné a ona to jen stěží dokázala zformulovat sama sobě. Zatímco on trpěl pouze obvyklou nervozitou před první společně strávenou nocí, ona zakoušela niternou hrůzu, bezradné zhnusení s podobnými účinky jako mořská nemoc. Po většinu doby, během všech těch měsíců radostných svatebních příprav, se jí dařilo tuto skvrnu na svém štěstí ignorovat, ale kdykoli její myšlenky zbloudily k těsnému objetí - jiný výraz si nepřipouštěla -, sevřel se jí krátce žaludek a vzadu na patře pocítila nevolnost. V moderní pokrokové příručce, jež měla být zábavným stylem a pomocí nesčetných vykřičníků a ilustrací mladým nevěstám užitečná, narazila na výrazy a slova, z nichž se málem pozvracela: hlenovitá blána a zlověstný a lesknoucí se žalud. Jiná spojení zase urážela její inteligenci, především ta, která se týkala vstupování: Nedlouho předtím, než do ní vstoupí... nebo když do ní nakonec vstoupí a naštěstí ihned, jakmile do ní vstoupil... Je snad její povinností proměnit se v tuto noc pro Edwarda v jakousi bránu nebo obývací pokoj, jímž by se mohl procházet? Téměř stejně časté bylo slovo, z něhož na ni čišela pouze bolest, jako kus masa rozestupujícího se pod ostřím nože: vniknutí.

V optimistických chvílích se snažila samu sebe přesvědčit, že netrpí ničím jiným než jakousi zjitřenou přecitlivělostí, která jistě pomine. Myšlenka na Edwardova varlata visící pod jeho zduřelým penisem - to byl další hrůzu nahánějící termín - jí dokázala zkřivit horní ret a představa, že se jí bude „tam dole" dotýkat někdo cizí, byť člověk, kterého miluje, byla stejně nechutná jako pomyšlení, že jí budou operovat oko. Její přecitlivělost se nicméně netýkala dětí. Ty měla ráda, občas hlídala malé chlapce své sestřenice a líbilo se jí to. Myslela na to, jakou obrovskou radost by měla, kdyby s Edwardem otěhotněla, a přinejmenším teoreticky neměla z porodu žádný strach. Kdyby jen tak mohla stejně jako Ježíšova matka přijít do toho požehnaného stavu zázrakem.

Florence měla podezření, že je s ní něco hluboce v nepořádku, že byla vždycky jiná a že se na to nakonec přijde. Domnívala se, že v jejím případě jde o cosi hlubšího než obyčejný tělesný odpor; celou svou bytostí se vzpírala představě nemorálních pletek a tělesnosti; vyrovnanost a klid její mysli a základní pocit štěstí měly být násilně znesvěceny. Ona prostě jen nechtěla, aby do ní někdo „vstupoval" nebo „vnikal". Sex s Edwardem nemohl být vrcholem jejího štěstí, nýbrž cenou, kterou za své štěstí musí zaplatit.

Věděla, že o tom měla promluvit už dávno, hned jak ji požádal o ruku, dávno před návštěvou u toho milého vikáře s měkce sametovým hlasem a před večeří s jejich rodiči, dřív než pozvali svatební hosty, než promysleli seznam darů a dali ho do obchodního domu, než si objednali fotografa a velký stan pro pořádání hostiny a než provedli všechny ostatní nevratné přípravy. Jenže co by vlastně mohla říct, jaké výrazy by mohla použít, když si ten problém nedokázala zformulovat ani sama sobě? A Edwarda milovala, ne náruživou, smyslnou vášní, o níž čítala, ale horoucně, hluboce, chvílemi jako dcera a někdy téměř mateřsky. Ráda ho svírala v náručí a měla jeho silnou paži kolem svých ramen, ráda se od něho nechala líbat, i když nesnášela jeho jazyk ve svých ústech, což dala beze slova jasně najevo. Považovala ho za originálního člověka, který se nepodobal nikomu, s kým se až dosud poznala. V kapse saka neustále s sebou nosil nějakou brožovanou knížku pro případ, že by se ocitl ve frontě nebo v čekárně. Četbu si zatrhával špačkem tužky. Byl to vlastně jediný muž, s nímž se Florence seznámila, který nekouřil. Ponožky mu nikdy nešly do páru. Měl jedinou vázanku, úzkou, pletenou, tmavomodrou, kterou nosil téměř neustále k bílé košili. Obdivovala jeho zvídavého ducha, jeho lehký venkovský přízvuk, obrovskou sílu jeho paží, nepředvídatelné změny a zákruty jeho řeči, laskavost, s níž se k ní choval, a způsob, jakým jeho něžné hnědé oči na ní spočinuly vždy, když promluvil, v ní probouzely pocit, že se vznáší v přátelském oblaku lásky. Ve svých dvaadvaceti letech vůbec nepochybovala, že chce strávit zbytek života s Edwardem Mayhewem. Jak by se mohla odvážit riskovat, že ho ztratí?

Neměla nikoho, s kým by si o tom mohla promluvit. Její sestra Ruth byla příliš mladá a matka, svým způsobem naprosto báječná, zase moc racionální, přespříliš rezervovaná, staromódní a odměřená intelektuálka. Kdykoli byla konfrontována s nějakým intimním problémem, měla sklon zaujmout postoj jako při veřejné přednášce v posluchárně, používat pořád delší a delší slova a odkazovat na knihy, o nichž se domnívala, že je měl každý číst. Jedině tehdy, když byla záležitost tímto způsobem bezpečně obalena, dokázala se občas uvolnit a zlaskavět, ale to bývalo vzácné a i v takovém případě jste neměli sebemenší představu, jak vlastně zní rada, kterou jste dostali. Florence měla pár skvělých kamarádek ze školy a z hudební akademie, které představovaly opačný problém: zbožňovaly intimní rozhovory a ve svých problémech si libovaly. Všechny se navzájem znaly a dychtivě se jedna druhé svěřovaly se svými telefonáty a dopisy. Nemohla jim důvěřovat a prozradit jim své tajemství, ani jim za to nemohla dávat vinu, protože patřila mezi ně. Nedůvěřovala by ani sama sobě. Byla tak sama s problémem, o kterém netušila, jak by o něm měla začít hovořit, a veškerou moudrost představovala její brožovaná příručka. Na její nevkusně rudé obálce se držely za ruce dvě usměvavé, neumělými tahy načrtnuté postavičky s vypoulenýma očima, nakreslené nemotornou rukou bílou křídou, jako by je namalovalo nevinné dítě.