Antti byl ještě na univerzitě. Po Vánocích tam vládl klid, ideální k vědecké práci. Antti pracoval na dvou článcích, které měl už brzo odevzdat. Katedra matematiky vypsala konkurz na místo profesora, a Antti si chtěl rozšířit seznam publikací.

„Jestli tě vyberou, budu paní profesorová, to zní děsně nóbl," pošklebovala jsem se, když mi o tom Antti řekl.

„Nemám moc nadějí. Nejspíš vyberou Kirsti Jensenovou. Jenže ze slušnosti se musím aspoň přihlásit, aby byla nějaká konkurence."

Antti... Zase mě ovládla únava. Že by nedostatek vitaminů? Nejradši bych si zalezla do postele a zavolala Anttimu, ať přijde brzy domů. Jenže jsem Aiře slíbila, že zajdu ještě k básníku Joonovi. Uvařila jsem si velkou konvici silné kávy, odlíčila jsem se a převlékla. To mě trochu osvěžilo, ale káva chutnala nějak divně, kovově.

Ještě jednou jsem zkusila telefonicky zastihnout Tarju Kivimäkiovou. Teď se ozval záznamník a oznámil, že v naléhavých případech se má zavolat do práce do televize. V tom okamžiku jsem pochopila, odkud znám její jméno. Tarja Kivimäkiová byla politickou redaktorkou televizních zpráv. Na rozdíl od ostatních kolegů se ale nikdy neukazovala před kamerami. Diváci slyšeli jenom její chraplavý, často agresivní hlas, možná občas zahlédli i její ruku, dlouhé prsty bez prstenů, jak strká někomu pod nos mikrofon. Tarja Kivimäkiová nebyla žádná usměvavá redaktorka, co jenom přikyvuje, a já jsem se ráda dívala, jak dokáže vyvést z míry i ty nejprotřelejší politiky. Marně jsem se snažila vyvolat si její podobu. Nepatřila k moderátorkám, o nichž se píše v bulváru.

Vytočila jsem číslo, které mi sdělil záznamník, ale Tarju Kivimäkiovou jsem nezastihla. Řekli mi, že je ve střižně, stříhá reportáž pro večerní zprávy. Nechala jsem jí vzkaz: číslo do práce s prosbou, ať mi zítra ráno zavolá. Pak jsem si pustila na plné pecky starý dobrý rock, oblíbenou skupinu Epu Normaali, a začala se líčit na večer. Volal Antti. Řekla jsem mu, že se právě snažím dovolat básníku Joonovi Kirstilovi a že bych pak zašla na pivo k Žíznivému slanečkovi. Dohodli jsme se, že se tam sejdeme. Představa tmavého silného belgického piva byla lákavá... Ale nejdřív práce. Nechtěla jsem Kirstilu předem upozorňovat, že přijdu. Jestli se u něj Elina z nějakého nepochopitelného důvodu skrývá, chtěla jsem ji překvapit. Třeba měla už po krk vánočních návštěv a dny mezi svátky si chtěla užít v klidu.

Cestou k zastávce z nebe padal mokrý sníh. Ve vytopeném autobuse jsem skoro usnula, naštěstí mě na přestupní zastávce probudil ledový vzduch, který do autobusu proudil otevřenými dveřmi. Joona Kirstilä bydlel v domě nedaleko centra Helsinek, v kdysi chudé, ale dnes žádané čtvrti, v ulici Lapinlahdenkatu. Byl doma. Slyšela jsem, jak jde ke dveřím. Podíval se do kukátka a nakonec otevřel, ale jen na škvíru, bezpečnostní řetěz nechal zajištěný.

„Co chcete?" zeptal se nevlídně. Básník měl možná tolik ctitelek, že na něj zvonily večer co večer.

„Inspektorka Kalliová z policejní stanice v Espoo, dobrý večer." Škvírou jsem Kirstilovi podala svůj policejní průkaz. „Přišla jsem si promluvit o Elině Rosbergové."

„Co může policie chtít po Elině?" zeptal se Kirstilä nedůvěřivě.

„Elina Rosbergová zmizela. Myslela jsem si, že vám to Aira Rosbergová řekla."

„Aira včera volala, ale... Jak, zmizela? Co má tohle vlastně znamenat?"

„Můžu jít dovnitř? Řeknu vám to tam. Nebo jestli si chcete promluvit radši jinde, můžeme zajít někam do restaurace."

Joona Kirstilä se chvíli tvářil pochybovačně, ale pak konečně odstranil bezpečnostní řetěz.

„Je tady dost nepořádek. V poslední době jsem nějak nestíhal uklízet."

Kirstilä bydlel v poměrně malé dvougarsonce. Vpravo se otvíraly dveře do ložnice, kde podle všeho vládl chaos. Vedle byl kuchyňský kout, kam se nevešlo nic než varná deska, mikrovlnná trouba a prastará hlučná lednička. Starý dům měl vysoké stropy, což dodávalo místnosti plné knih a papírů jistý půvab. Antti kdysi bydlel nedaleko odsud. Než jsem se k němu nastěhovala, vypadalo to tam podobně. Básník Kirstilä ale neměl klavír. Na psacím stole vedle sebe svorně stál černý psací stroj, minimálně stejně starý jako sám básník, a supermoderní notebook.

Kirstilä shrnul z pohovky hromadu papírů a pokynul mi, ať se posadím. Sám si sedl na zem a zapálil si cigaretu. Vždycky mi připadalo legrační, že Joona Kirstilä vypadá skoro jako karikatura básníka. Tmavé vlnité vlasy sahající pod uši mu občas vlétly od očí a on si je neustále odhrnoval z obličeje. V bledých tvářích zářily temně hnědé velké oči s dlouhými řasami. Nos měl útlý a rovný, jemné rty, jeden koutek maličko svěšený dolů. Právě takový obličej by člověk u mladého básníka čekal, a Joona vypadal hodně mladě, i když mu třicet bylo už před několika lety. Byl malý, měřil sotva sto sedmdesát centimetrů, a velmi hubený. Dojem vyhublosti ještě zdůrazňoval jeho oblíbený ústroj: černý svetr, z jehož rukávů trčely malé kostnaté ruce. Prsty měl dlouhé a útlé, jako stvořené, aby držely pero. I já jsem četla asi dvě jeho sbírky a obdivovala jsem jeho svérázný jazyk, i když v atmosféře básní bylo na můj vkus až trochu moc mužské romantiky.

„Tak jak je to s Elininým zmizením?" zeptal se Kirstilä a vyfoukl obláček kouře. Nestihla jsem mu odpovědět, protože knihy na nejbližší poličce se najednou podivně roztančily. Stačila jsem uhnout právě včas, aby mi nespadly na hlavu.

„Pentti, nech toho," křikl Kirstilä na vyhublou šedohnědě pruhovanou kočku s bílou skvrnou na hrudi, která skákala z jedné poličky na druhou, pak skočila na zem a začala mi očichávat nohy, neboť určitě větřila Einsteina.

„Aha, takže tohle je Pentti."

„Jo, básnický jméno, podle Penttiho Saarikoskiho. Pardon, je strašně zvědavá. Ale Elina..."

Vypadalo to, že Kirstilä má opravdu starost, a ta ještě vzrostla, když jsem mu řekla, že od předvčerejšího večera Elinu nikdo neviděl. Sotva dokouřil, hned si zapálil další cigaretu a kočka jménem Pentti se před kouřem uraženě stáhla do kuchyňky.

„Nemám tušení, kde může být!" Kirstilä si stoupl a popošel k oknu. Típl cigaretu o širokou podestu a na okamžik se opřel čelem o sklo. V okenním skle zářily tmavé oči jako v zrcadle.

„Nebyli jste denně v kontaktu?"

„Většinou ne," odpověděl mi Kirstilä. „Když píšu, nechci mít s okolním světem nic společného. A Elina má zase ty svoje kurzy. Jen jsme se domluvili, že si před Silvestrem zavoláme a že Elina přijde sem..." Kirstilä zase zmlkl, zřejmě měl v oblibě nedokončené věty.

„Kdy jste se s Elinou Rosbergovou setkal naposledy?"

Odpověď mě překvapila:

„Kdy Elina zmizela?"

„Na Štěpána večer, takže předevčírem."

„Já jsem se s ní setkal odpoledne před Štědrým dnem, než jsem odjel vlakem na Vánoce k rodičům do Hämeenlinny."

Divila jsem se, proč lže. Aira si přece byla téměř jistá, že Elina byla na procházce právě s Kirstilou, a Milla dokonce tvrdila, že je spolu viděla. Nevyšetřovala jsem ale zločin, jen jsem pátrala po Elině, proto jsem ho zatím ze lži neobvinila. Jen jsem se zeptala, kdy se z Hämeenlinny vrátil. Včera brzo ráno, odpověděl mi.

„Takže vám Aira Rosbergová volala hned po vašem návratu?"

„Zrovna jsem si lehl, celou noc předtím jsem nespal, chlastal jsem se dvěma starými kamarády. Možná proto mi ani nedošlo, že mi Aira oznamuje Elinino zmizení. To je divný. Většinou jsem to já, kdo někam zmizí."

Přes něžný zevnějšek byl Kirstilä známý jako pilný udržovatel pijácké tradice finské poezie. Zdálo se trochu nepravděpodobné, že se do něj zamiluje žena jako Elina Rosbergová. Lidské city se však logikou neřídí. Kdybych já žila jenom podle hlasu rozumu, sotva bych se kdy vdala za Anttiho nebo za kohokoliv jiného.

Rozloučila jsem se. Kirstilä stál na prahu a jen zmateně kroutil hlavou. Bylo to k vzteku. K Elině jsem se nepřiblížila ani o krůček, zato jsem už spoustu lidí vyděsila.

Vešla jsem k Žíznivému slanečkovi. Antti seděl u okna a pokoušel se číst ve světle svíčky. Třepotavý plamínek na něj vrhal stíny a jeho obličej vypadal ještě hubenější a indiánštější. Zaklepala jsem na okno. Na obličeji mého manžela se objevil úsměv, který mu dodal šťastný chlapecký výraz.

„Co to piješ?" zvědavě jsem se podívala na baňatou sklenici s červeným srdíčkem a skřítkovským dědečkem, která před ním stála na stole.

„Belgický Oerbier, je to fakt lahůdka."

Ochutnala jsem, ale rozhodla jsem se spokojit se starým dobrým Old Peculier. Vzduch prosycený kouřem z cigaret mi připadal ještě hustší než jindy a těžce se mi dýchalo. Ani pivo mi nechutnalo tolik jako obvykle. Povídali jsme si o Kirstilových básních, ale brzo jsem se roztřásla zimou a museli jsme jít domů. Copak už stárnu, že mi přestává chutnat pivo? Doma jsem upadla do těžkého spánku a ráno jsem si připadala, jako bych měla kocovinu, přestože jsem vypila sotva dvě piva. V noci došlo k vloupání do restaurace v Soukkale a stopy svědčily o profesionálovi, takže jsme s Palem otevřeli počítač a začali v databázích hledat vhodného recidivistu. Vybrali jsme několik možných kandidátů, když se ve dveřích objevil Taskinen.

„V lese v Nuuksiu bylo nalezeno tělo asi čtyřicetileté ženy. V noční košili. Nechceš se tam jet podívat, Mari?"

Správná odpověď by zněla ne. Nechtěla jsem vidět mrtvou Elinu Rosbergovou, ani žádnou jinou ženu. Přesto jsem vstala ze židle a začala jsem se oblékat. Palo zůstal u počítače.

„Ström dole vybírá auto. Vezmu si jenom kabát," křikl za mnou Taskinen na chodbě.

Pertti startoval v garážích naše nejluxusnější auto, saaba. Uvelebila jsem se na předním sedadle. Taskinen si může sednout dozadu. Z reproduktoru se ozvaly pokyny pro výjezdovou skupinu.

„Nuuksio... Která silnice to je?" zeptal se Pertti Ström.

„Nevím přesně, kde bylo tělo nalezeno, zeptej se Taskinena."

„Na hlavní silnici u odbočky na Rosbergu. Autem se až tam nedostaneme, vzal jsem gumáky. Mari ale asi budou velké."

Taskinen táhl tašku plnou výstroje.

„Jak, autem se tam nedostaneme? Kde ta zdechlina vlastně je?" zahučel Pertti svým obvyklým stylem.

„Vedle běžecké stezky, asi kilometr od silnice. Našel ji nějaký běžkař a zavolal z nejbližšího domu policii."

„Z Rosbergy? To by Aira a ostatní hned pochopily, o koho jde!"

„Ne, ze sousedního domu. Ten běžkař klepal na bránu Rosbergy, ale tam je mužům vstup zakázán."

„Takže to je nějaká zatracená lesbička z Rosbergy?" Pertti vztekle vyjel ze dvora, až od kol vystříklo bláto přímo na staříka, který si vykračoval po chodníku. Taskinen stiskl rty. Strömův styl jízdy neměl o nic radši než jeho řeči.

„Elina Rosbergová, majitelka zámečku, se už několik dní pohřešuje." Podráždění z Taskinenova hlasu ještě nezmizelo. Chopil se telefonu a začal výjezdovce diktovat, kudy mají jet.

„To jsme si rovnou mohli vzít lyže," mručel Pertti. „Brodit se někde v závěji, sakra, sakra, sakra..."

Běžkař, který tělo našel, na nás čekal u odbočky na Rosbergu. V zářivě modré běžecké kombinéze a na supermoderních lyžích vypadal, jako by spadl z Marsu. Bylo mi ho líto: určitě se hnal jako o závod, byl zpocený, a teď pořádně vymrzl. Navíc styl, jímž si Pertti začal zapisovat jeho údaje, se dal charakterizovat různě, jen ne jako přátelský. Ani mě netěšila vyhlídka na hluboké sněhové závěje, proťaté stopami mužových běžek. Asi nám nezbyde než se jimi brodit.

„Hlouběji v lese už to jde líp, v noci pršelo a sníh dost odtál," řekl běžkař, jako by nás chtěl utěšit. Natáhla jsem si gumáky a byla jsem ráda, že jsem si ráno vzala bundu do pasu a ne dlouhý kabát. Snažila jsem se nezaostávat za běžkařem, Perttim a Taskinenem, i když jsem byla v jasné nevýhodě. Pertti měří skoro dva metry, Taskinen běhá maraton a běžkař jel na lyžích. Obvykle bývám docela v kondici, ale dnes jsem si připadala podivně nemohoucí.

Na otevřených místech sníh utvořil měkké hluboké závěje a přes okraje gumáků se mi hrnul do bot. V hustém smrkovém porostu bylo sice sněhu jen pár centimetrů, ale zase byl umrzlý a kluzký. V otevřených místech mě šlehal do tváří déšť, v lese zase jehličí.

Díky stopám lyží jsme nemuseli bloudit. Lesem vedla asi dva metry široká dráha, po níž se v létě chodilo pěšky a v zimě na běžkách. Tělo leželo v prohlubni pod hustým smrkem. Pod smrkem vlastně byly vidět jen drobné nohy, které byly ještě včera pokryté sněhem. Kvůli dešti roztál sníh na větvích smrku a tající voda z nich kapala na tělo. Pertti šel první. Opatrně rozhrnoval větve. Slyšela jsem, jak prudce oddechuje. Pak se upřeně zadíval na postavu ležící pod stromem. Opatrně jsem šla za ním, nevěděla jsem, jaký pohled mě čeká.

Mrtvola pod smrkem byla bez nejmenších pochybností Elina Rosbergová. Něžný růžový župan přimrzl k tělu, ale cíp noční košile, který kapající voda z ledového sevření uvolnila, se pohnul, sotva jsem ustoupila o krok zpátky. Holé nohy byly pokryté omrzlinami, ale obličej byl klidný, skoro usměvavý. A mrtvý.

Lícní kosti byly pořád vystouplé, víčka na zavřených očích zmodrala. Na těle nebyly vidět žádné známky násilí. Jako by si lehla pod strom a usnula pokojným spánkem jako Šípková Růženka. Ale princové, kteří by ji dokázali vzbudit, se vyskytují jen v pohádkách.

„To je Elina Rosbergová," přikývla jsem Taskinenovi, který se mi díval přes rameno. Začaly mě zábst nohy a v krku jsem cítila nezvyklou bolest. Pertti mluvil s běžkařem tiše a klidně, jako by nález mrtvoly utlumil i jeho obvyklou hrubost a přezíravost. V lese kolem nás bylo ticho, dokud se v Taskinenově kapse nerozezněl telefon. Blížila se výjezdovka.

Začal bezpečně známý kolotoč. Fotografování, měření, hledání Elininých stop, které všem připadalo beznadějné. Na první pohled se zdálo, že příčinou smrti je umrznutí, ale víc budeme vědět po pitvě.

„Tak to je asi všechno," povzdechl si Taskinen nakonec, když výjezdovka nenašla žádné stopy, z nichž by bylo patrné, jestli Elina přišla sama nebo zda tu s ní byl ještě někdo. „Mari, ty asi znáš její nejbližší příbuzné?"

„Znám jenom tetu, která bydlí na zámečku. Pokud vím, Elina Rosbergová neměla manžela ani děti a řekla bych, že i její rodiče jsou po smrti."

„Takže vyrazíme na Rosbergu."

Taskinen se vydal sněhem zpátky k autu. Lidi z výjezdovky vyšlapali ve sněhu širokou cestu a sáně, naložené těžkou technikou, na mnoha místech sníh úplně vydřely. Zpátky u auta jsme byli až zbytečně rychle, nestačila jsem si ani promyslet, co řeknu Aiře, ani ten druhý problém. Elina přece nedovolovala, aby na Rosbergu chodili muži.

„Máme počkat v autě? Ty baby nás stejně nepustí dovnitř, ne?" zeptal se Pertti, jakmile naše auto vyšplhalo do kopce k zámečku. Zjevně byl obeznámen se zdejšími pravidly.

„To je asi nesmysl." Vystoupila jsem z auta a zazvonila na zvonek. Aira nás zřejmě viděla v bezpečnostní kameře, protože nepřišla k bráně, ale otevřela ji dálkovým ovladačem. Naše auto vjelo dovnitř na dvůr Rosbergy i s Taskinenem a Strömem, což byli první muži, kteří se tu po dlouhé době vyskytli.

Dveře nám Aira přišla otevřít osobně. Od posledního setkání zestárla v obličeji a shrbila se. Věděla, co jí přicházíme oznámit, a její první slova to potvrdila:

„Takže jste Elinu našli. Kde?"

Taskinen jí to řekl a zdůraznil, že zatím ještě nemáme představu, jak se Elina pod strom dostala, a nevíme ani, jestli šlo o trestný čin. Aira zírala někam za Taskinena prázdnýma očima bez slz.

„Můžu ji vidět?" zeptala se nakonec a já jsem rychle přikývla, že to je dokonce nutné, musí ji oficiálně identifikovat.

„Můžeš s námi jít hned, nebo to radši necháme na zítra? Budeme tě v každém případě muset znovu vyslechnout stejně jako všechny ostatní, kdo byli na Štěpána večer tady na zámečku."

Aira se chystala odpovědět, když vtom se náhle ozval hysterický jekot. Bouchly dveře a Niina Kuusinenová se s vřískotem řítila po schodech dolů. Když nás zpozorovala, na okamžik se zastavila, ale pak se vrhla na Perttiho:

„Sem je mužům vstup zakázán!" zaječela a snažila se ho vystrkat ke dveřím, ale marně, protože i když byla na ženu dost vysoká, Pertti se svými sto devadesáti centimetry a sto kily pro ni byl přece jen příliš velké sousto. Snažila jsem se od něj Niinu odtrhnout, hlavně proto, aby jí Pertti nic neudělal.

„Niino!" Aiřin hlas proťal vzduch ostře a chladně. „Ti muži jsou policisté. Našli Elinu."

Niina strnula, jako by mi ochabla v rukou, pak se zachvěla. Aira jí nedala příležitost k otázkám. Pokračovala stejným ledově bodajícím hlasem.

„Elina je mrtvá."

Niina se sesula na podlahu a zoufale se rozplakala. Divila jsem se, jak rychle zareagovala: většinou lidem chvíli trvá, než pochopí, co se stalo. Aira Niinu objala a šeptala jí do ucha nějaká chlácholivá slova. Přitom jsem viděla, že právě sama Aira by těch chlácholivých slov potřebovala nejvíc. A přesto Aira působila jako žena, zvyklá nadřazovat potřeby ostatních lidí těm svým a sama se vždycky vyplakat někde v koutku.

I mně začalo být do pláče, a proto jsem se vzchopila k akci.

„Je tady teď ještě někdo z těch, kdo byli na zámečku na Štěpána večer?"

Také můj hlas byl chladný a ostrý, skřípal jako kolejnice pod brzdící tramvají. Aira se od Niiny otočila ke mně.

„Johanna je nahoře. Chcete jí tu zprávu oznámit sama, inspektorko?"

To byla škodolibá otázka, ještě zdůrazněná náhlým vykáním. Vůbec jsem nevěděla, jak mám s Johannou jednat. Vždycky jsem měla odtažitý vztah k věřícím lidem, snad jsem se bála fanatismu, který jsem občas pozorovala i sama na sobě. A bála jsem se Johannina zlomeného pohledu, mířícího někam, kam bych se sama nikdy nechtěla dostat.

„Můžu," řekla jsem úsečně. „A co s tou identifikací?"

„Když mi dáte asi dvě hodiny čas, můžu to udělat dneska," v Aiřině hlase zazněla bojovnost. „Ale Niina s Johannou mě teď budou potřebovat." Niinin zoufalý pláč se změnil v tiché bezútěšné kvílení. Teď zvedla hlavu z Aiřina ramene.

„Kde se Elina našla?"

Řekla jsem jí to. Odpověděla jsem jí na všechny otázky, na něž jsem znala odpověď a slíbila jsem, že jakmile budu znát výsledky pitvy, řeknu jim víc. Pak se nahoře na schodišti ozvalo bouchnutí a my všichni jsme se podívali nahoru.

Zírala na nás Johanna, bledá a bez výrazu. Snad spala, protože přes sebe měla nedbale přehozený šedomodrý župan. Několik pramínků vybledlých světlých vlasů se uvolnilo z drdolu a padalo jí do tváří. Kvůli drdolu jsem si nikdy nevšimla, že Johanně se přirozeně vlní vlasy. Její slova k nám z výšky doléhala jako z kazatelny.

„Zabít se je hřích! Sebevrazi se nedostanou do nebe. Ptala jsem se Leeviho, jestli by nebyl hřích nosit v těle desáté dítě a přitom vědět, že velmi pravděpodobně oba zemřeme. Nebyla by to vražda a sebevražda zároveň? Ale Leevi řekl, že je to vůle Boží."

Viděla jsem, jak v Perttiho očích roste panika. Toužil pryč, pryč od těchhle ženských, které považoval za bláznivé. Hledala jsem očima Taskinena, aby rozhodl o pokračování výslechů. Johanna pomalu sestoupila ze schodů k Aiře a Niině a jako matka, zvyklá se starat o hejno dětí, je obě sebejistě objala. Když Johanna zavřela oči a v obličeji se uvolnila, vypadala skoro jako mladá dívka. Došlo mi, že musí být jen o pár let starší než já, třicet tři nebo třicet čtyři. Určitě začala rodit hodně mladá.

„V kolik hodin byste mohly přijít na policejní stanici? Rádi bychom mluvili s vámi se všemi." V Taskinenově hlase zněla směs prosby a rozkazu. Dohodli jsme se na zítřejší ráno. Znamenalo to práci v sobotu, ale nedalo se nic dělat. Možná budu muset vypustit i oslavu Silvestra s rodinou Anttiho kolegyně.

Cestou zpátky na stanici jsem Perttimu a Taskinenovi zopakovala všechno, co jsem věděla o Elinině zmizení. Jak jsem předpokládala, Taskinen mě pověřil prvními výslechy, budou-li po pitvě vůbec nějaké výslechy zapotřebí.

„Tady nemusí být podezřelého nic jiného než otázka, proč si ta žena vyšla na kilometrovou procházku do mrazu a sněhu jenom v noční košili a v županu. Ale třeba se i pro to najde nějaké logické vysvětlení. Měli jsme se zeptat, jestli nebyla náhodou náměsíčná. Mohla bys taky z rejstříku obyvatelstva vyhledat údaje všech zúčastněných?"

„Rosbergová byla bohatá. Dům za několik milionů, a při zakládání přírodního parku v Nuuksio musela přece státu odprodat část svých lesů. Kdo ty peníze dostane, když neměla muže ani děti? Teta? Nebo nějaký protimužský spolek?"

„Jasně. Obecně prospěšná společnost Na podporu kastrace," odsekla jsem Perttimu, i když přišel se zajímavou otázkou. Elina Rosbergová byla zámožná žena. V jakém průmyslovém odvětví Rosbergové vlastně podnikali, ve zpracování dřeva? Nejdřív ze všeho si asi obstarám co nejvíc informací o Elině Rosbergové.

V kanceláři jsem se přihlásila do databáze rejstříku obyvatelstva. Hledání chvíli trvalo. Ze zdi na mě shlížel plakát, který jsem dostala od kamarádek při loučení se svobodou před svatbou: fotky několika mužských idolů s textem: TYHLE VŠECHNY MOHLAS MÍT, ALE NEBUDEŠ! Geir Moen, Hugh Grant, Mick Jagger, Valentin Kononen... V mých spolupracovnících koláž obvykle vyvolávala jizlivé poznámky, což byl jeden z důvodů, proč jsem ji dosud nesundala. Nikdo mě ale kvůli ní ještě neobvinili ze sexismu, dokonce ani Ström ne. Koláž, která nijak nepřispívala k důvěryhodnosti policie, jsem se odvážila nechat na zdi také proto, že ve své kanceláři jsem prováděla výslechy jen úplně výjimečně.

Na obrazovce se konečně objevil výsledek hledání. Četla jsem si text a přitom jsem zapnula tiskárnu. Rosbergová, Elina Kaarina, narozená v Espoo 26. 11. 1954. Rodiče statkář Kurt Johannes Rosberg, nar. 1914 a Sylva Katrina Rosbergová, roz. Kajanusová, nar. 1920, v domácnosti. Žádný manžel, žádné děti, žádné jiné záznamy. Podívala jsem se i na rejstřík trestů, ačkoliv jsem si byla skoro jistá, že bude čistý. Přesto v něm bylo jedno zadržení. Při demonstraci proti perského šáhovi v roce 1970. A pak dvacet pět let nic. Co dál... Máme někde databázi lékařů? Třeba by se tam našli i psychologové. Po chvíli jsem měla úspěch. Elina Rosbergová, maturita 1973 na francouzském lyceu v Helsinkách, magisterský titul z oboru psychologie 1979, licence psychoterapeutky 1981. Vlastní terapeutické centrum na zámečku Rosberga od roku 1990, předtím pracovala mj. v helsinské univerzitní nemocnici na psychiatrické klinice pro mládež a v nemocnici v Lapinlahti. Záliby: procházky v přírodě a četba. Ani tady jsem se nedozvěděla nic, od čeho bych se mohla odpíchnout. Elina měla nezvykle málo příbuzných. Byla jediné dítě, matka neměla sourozence, a oba bratři Kurta a Airy Rosbergových padli v druhé světové válce. Nejbližšími lidmi kromě Airy pro ni byli Joona Kirstilä a Tarja Kivimäkiová. Ti by mi možná dokázali říct, kdo mohl Elinu zavraždit, proměnit v zasněženou ženu.

Zavraždit? Proč si to proboha myslím, vždyť v Elinině případu zatím nic nenasvědčuje tomu, že byl spáchán trestný čin! Zrovna tak může jít o nešťastnou náhodu nebo sebevraždu.

Cítila jsem podivný tlak v žaludku. Vlastně bych měla dostat měsíčky, kdy jsem je vůbec měla naposled? Mnoho let jsem sledovala svou menstruaci podle dat na obalech pilulek s antikoncepcí, ale po zavedení nitroděložního tělíska jsem to přestala počítat. Ale prsa jsem měla citlivá... Právě jsem se chtěla ujistit, jestli mám ve stole zásobu tamponů, když se ozvalo zaklepání na dveře.

„Jen dál!" zakřičela jsem žoviálně. Myslela jsem, že to bude někdo z kolegů, nejspíš Taskinen, protože jinak se málokdo obtěžoval klepáním.

Ve dveřích však stála úplně cizí žena. Mohla být stará asi jako já nebo o rok dva starší, ten typ, u nějž je těžké přesně určit věk. Asi sto šedesát centimetrů, nenápadný bledý obličej, jehož nevýraznost byla ještě podtržená pečlivým nalíčením, označovaným v ženských časopisech jako přirozené. Polodlouhé hnědé vlasy byly podtočené dovnitř a hnědou sametovou čelenkou staženy z obličeje. Žena měla stylové brýle, přes ně na mě upírala oči barvy nezralých borůvek. Pružná postava v hnědém kostýmu by se klidně mohla objevit v katalogu oblečení pro úspěšnou úřednici.

„Vy jste zřejmě inspektorka Kalliová. Přišla jsem si s vámi promluvit o Elině Rosbergové."

Zvláštní kontrast: zatímco ženin zjev mi nic neříkal, hlas jsem poznala hned. To musela být Tarja Kivimäkiová. Žena to potvrdila a krátce, ale pevně mi stiskla ruku. Měla pečlivě zastřižené nehty, nalakované nenápadným světlým lakem.

„Aira Rosbergová mi telefonovala, že Elinu našli mrtvou. Jednou z možností je údajně sebevražda." Tarja Kivimäkiová si s povzdechem sedla na pohovku a elegantně si přehodila nohu přes nohu. Měla pěkné nohy, určitě cvičila. Jakému sportu se takováhle žena mohla věnovat? Skoro bych si vsadila na box nebo šerm.

„Přišla jsem vám říct, že sebevražda nepřichází v úvahu. Elina by si nikdy nevzala život. Kdyby upadla do takové deprese, že by jí sebevražda přišla na mysl, vyhledala by odbornou pomoc." Za klidným hlasem Tarji Kivimäkiové se skrývala ostrost a rozhořčení, jaké jsem znala z jejích politických reportážích v televizi. Možná politiky uváděl do rozpaků právě kontrast mezi uhlazeným zevnějškem a agresivními, nepohodlnými otázkami.

„Dokud nedostaneme výsledky pitvy, pohybujeme se v oblasti spekulací," zaujala jsem obrannou pozici, neboť před Tarjou Kivimäkiovou jsem skutečně nechtěla vypadat jako hloupá policistka. Ať si klidně ztrapní premiéra, ale Maria Kalliová, to je jiný kafe...

„V jaké fázi je vyšetřování?"

„Žádné vyšetřování vlastně není a nezačne, pokud pitva neodhalí něco, co by ukazovalo na trestný čin. Ale přesto bych se vás už předem mohla zeptat na vaše poslední setkání s Elinou Rosbergovou. Na Štěpána večer jste byla na zámečku, že?"

„Strávila jsem tam celé Vánoce. Odjela jsem předevčírem ráno, takže den po Štěpánu. Musela jsem do práce."

Připadalo mi divné, že Tarja Kivimäkiová nevypadala nijak šokovaně. Podle Airy Rosbergové byla Tarja už mnoho let Elininou blízkou přítelkyní, takže by se dalo předpokládat, že ji zpráva o Elinině smrti vyvede pořádně z míry. Žena, která seděla proti mně, ale byla tak nevzrušená, jako by dělala běžnou reportáž o výsledcích jednání tripartity.

„Došlo během Vánoc k něčemu, co by mohlo vysvětlit, jak se Elina Rosbergová octla v lese v noční košili?"

Tarja Kivimäkiová se v kůži vyslýchané zjevně necítila dobře, obvykle kladla otázky ona.

„Ve vzduchu viselo nějaké napětí. Původně jsme měly prožít Vánoce ve třech, jenom já, Aira a Elina. Johanna Sänttiová a Milla Marttilová tam zůstaly po nějakém kurzu. Elina měla odjakživa ve zvyku zahrnout svou péčí kdejakou chudinku, jako se jiní starají o opuštěné psy. Vezměte si třeba Niinu Kuusinenovou. Typický případ člověka, jehož jediným problémem je obludná sebestřednost. Jediná, která má skutečné problémy, je ta Johanna. Ale i ona by je dokázala vyřešit, kdyby prostě požádala o rozvod a o svěření dětí do vlastní péče."

„Jak dlouho znáte Elinu Rosbergovou?"

„Asi šest let. Svého času jsem byla redaktorkou Studia A a připravovala jsem pořad o sexuálním zneužívání dětí, tehdy se o tom teprve začínalo mluvit. Dělala jsem rozhovor s Elinou a hned jsme si padly do noty, s ní se natáčelo snadno."

„Já si na ten pořad pamatuju. Studovala jsem tehdy práva a náš profesor trestního práva nám na jednom případu incestu z toho pořadu dokazoval, jak spletité můžou být procesy, kde proti sobě stojí členové rodiny. Dospělé dcery z americké rodiny podaly na otce žalobu za dávná znásilnění, ale matka a bratři proti němu odmítli svědčit." Ještě teď mě ten případ rozčiloval.

„Elina byla velice racionální. Je nepředstavitelné, že by se šla procházet neoblečená do mrazu, zvlášť když měla ten hrozný kašel. Nenapadá mě jiný důvod, než že ji někdo strašně moc potřeboval. I přesto... Nikdo cizí se přece na zámeček nemohl dostat, brána je vždycky zamčená."

„Proč je vždycky zamčená?"

„Elina nestála o dotěrné návštěvníky, zvlášť ne o muže. Chtěla, aby na území Espoo bylo aspoň jedno místo, kde ženy mohou být v klidu a bezpečí před mužským obtěžováním. Občas bušila na dveře opilá parta při návratu z večírku nebo nějací puberťáci, co byli na výletě v přírodním parku. Muže zjevně strašně provokovalo, že existuje místo, kam nemají přístup."

„Hm. Vraťme se k večeru na Štěpána. Kdy jste viděla Elinu naposled?"

„Dívaly jsme se v knihovně na televizi, já s Airou, snad tam byla i Niina Kuusinenová. Starý film s Marilyn Monroe, sentimentální a milý. Elina nám přišla říct, že jde na malou procházku, protože ji bolí hlava. Snažily jsme se jí to rozmluvit, vždyť měla hroznou chřipku, ale ona přesto šla. Elina byla taková. Pokud si něco vzala do hlavy, nemělo cenu jí to rozmlouvat.

Když film skončil, šla jsem spát, protože jsem věděla, že musím brzo vstávat. Ráno jsem zašla k Elininým dveřím, říkala jsem si, že když uslyším, že je vzhůru, rozloučím se a poděkuju za Vánoce, ale neviděla jsem pod prahem světlo. Elina mi prozradila kód na otvírání brány, takže jsem se dostala ven a odjela jsem rovnou do televize."

„Kdo všechno zná kód na otvírání brány?"

„Samozřejmě Aira, nejspíš i Johanna, protože už je na zámečku tak dlouho. Jinak se ale kód spíš tajil, aby se zámečku vyhnuli nezvaní hosté."

Zazvonil mi telefon. Tarja Kivimäkiová vstala, jako by toho vyrušení chtěla využít. Zvedla jsem telefon, požádala jsem o chvíli strpení, rozloučila se s návštěvnicí a slíbila jsem, že se jí ozvu, jakmile zjistím něco nového. Možná už další výslech nebude potřeba. Tarja Kivimäkiová na odchodu pobaveně mrkla na mou koláž mužských idolů a ve dveřích zašvitořila překvapivě holčičkovským hláskem:

„Dobrý vkus. Ale Hugh Grant mi už nic neříká."

Jen jsem pokrčila rameny a chopila se sluchátka. Na drátě byl patolog, který pro mě měl jednu zprávu:

Na zadní straně stehen, na zadku a na zádech měla Elina šrámy a škrábance, které vznikly když ještě žila, ale patrně už byla v bezvědomí. Patolog spolu s výjezdovkou soudili, že ji někdo táhl lesem až pod ten strom. Patolog zatím nedokázal určit, proč byla v bezvědomí, ale slíbil, že nazítří ráno přijdou výsledky z laboratoře.

Položila jsem telefon a udělalo se mi na zvracení. Někdo ji táhl lesem. Takže trestný čin tady je, přinejmenším ublížení na zdraví s následkem smrti. Nebo ještě něco horšího. Třeba mám před sebou zase jednu složitou vraždu, plnou problematických podezřelých.