V Olomouci plných deset let vycházela (resp. ještě vychází) Aluze, periodikum s podtitulem: Revue pro literaturu, filozofii a jiné. Zrodila se na místní Pedagogické fakultě UP z iniciativy Petra Hanušky, potom zakotvila na Katedře bohemistiky Filozofické fakulty Univerzity Palackého – a tato katedra i statutární město Olomouc na vydávání revue přispívaly, nemluvě o výrazné podpoře ze strany Ministerstva kultury ČR. Aluze měla dobré jméno, a to jí nepochybně zůstane – jenomže po revui má býti veta.

Nyní ještě vyšlo druhé číslo či přesněji řečeno druhý sborník letošního ročníku, napřesrok se dodatečně objeví číslo třetí či sborník třetí, zřejmě v klasickém rozsahu více než dvou set stran velkého rozměru, nejspíše opět s vloženým cédéčkem se záznamem autorského čtení. A pak bude po Aluzi, ač i v ročníku 2007 měla vyjít tři čísla.

A to je opravdu smutné, poněvadž mladý olomoucký bohemista a filosof Jiří Hrabal několik let šéfredaktoroval Aluzi s rozhledem i nadhledem a vtiskl jí jasnou tvář. V rámci jednotlivých čísel či sborníků Aluze vycházely i knižní přílohy a to vše vydatně sloužilo k podpoře současné české literatury. Nyní se Hrabal dává slyšet, jak stojí psáno v Tvaru, že se „již cítí unaven všemi ústrky a honičkami“. To lze pochopit, práce je to nadmíru materiálně i jinak nevděčná, jak by mohli potvrdit třeba v libereckém Světlíku, v ostravském Protimluvu, v plzeňském Plži, ale třeba i ve Zprávách Společnosti bratří Čapků nebo ve Zprávách Spolku českých bibliofilů – zkrátka a dobře všude tam, kde vše stojí na nadšení, a především na obětavosti jednotlivců. Bez porozumění Ministerstva kultury ČR by tyto časopisy zřejmě leckde zanikly, ale také jde o to, jak dlouho oněm obětavcům jejich náruživost vydrží a jak budou snášet zmíněné každodenní „ústrky“ a „honičky“. Samozřejmě se nabízí otázka, kdo by po zemdlených nadšencích mohl převzít štafetu a třeba vydávat Aluzi dál. Jenže tím se v Olomouci dozajista zabývali…

Článek můžete dočíst zde...