Ukázka z románu J.-C. Mourlevata, Zimní bitva, který vydalo nakladatelství Baobab a který projekt LiStOVáNí uvádí na svém turné po stálých scénách už v lednu, jasně ukazuje jak napínavý příběh to je. Jak sami poznáte, když se začtete, už od první kapitoly.

V internátě

Na pokyn vychovatelky jedna dívka z první řady vstala a šla otočit kovovým

vypínačem. Tři holé žárovky zalily studovnu bílým světlem. Už delší dobu se

dalo stěží číst, jak se setmělo, ale platilo nařízení, že v říjnu se rozsvěcí

v osmnáct hodin, nikdy dřív. Helena ještě deset minut počkala, než se odhodlala.

Spoléhala na světlo, že zažene bolest, která jí od rána svírala hruď

a teď stoupá do krku jako tíživá koule, jejíž jméno dobře znala: byl to smutek.

Protože tento stav už zakusila, věděla, že proti němu nic nezmůže a že

čekáním by se bolest jedině zhoršila.

Takže ano, půjde za svou utěšitelkou, ačkoli je teprve říjen a rok ještě bude

dlouhý, nedá se nic dělat. Vytrhla půl stránky ze sešitu a napsala na ni:

Chci jít za utěšitelkou. Chceš jít se mnou? Podpis považovala za zbytečný. Ta,

která to bude číst, její písmo pozná mezi tisíci. Složila papír na osmerku

a nadepsala jméno a adresu příjemkyně: Milena. Třetí stůl v řadě u okna.

Psaníčko podstrčila pod nos Věře Plašilové, své sousedce, která spala

s otevřenýma očima nad učebnicí biologie. Vzkaz putoval z ruky do ruky.

V skrytu postupoval Heleninou řadou u dveří až ke čtvrtému stolu, pak

přeletěl do prostřední řady, dospěl k řadě u oken a pokračoval na druhý

konec sálu až k Mileniným rukám do druhé řady. Nezabralo to ani minutu.

Platilo nepsané pravidlo: vzkazy se mají předávat rychle, bez zdržování

a vždycky se musí dostat k adresátovi. Tato krátká nedovolená sdělení

představovala jediný způsob, jak se během přípravy na vyučování i během

vyučování domlouvat, protože musely dodržovat naprosté ticho. Za tři roky,

co tu Helena pobývala, se ani jednou nestalo, že by se vzkaz ztratil, vrátil,

natož aby ho někdo nepovolaný četl, a kdo by se něčeho takového dopustil,

draze by to zaplatil.

Milena si psaníčko přečetla. Na záda jí spadala objemná masa světlých

vlasů jako úplná lví hříva. Helena by dala hodně za to, aby měla taky takové,

ale musela se spokojit s rovnými, krátkými, klučičími vlasy, s nimiž

se nedalo nic dělat. Milena se otočila a zamračila, jako by se zlobila. Helena

dokonale pochopila, co to mělo znamenat: „Zbláznila ses! Vždyť je teprve

říjen! Loni jsi vydržela až do února!"

Helena vztekle pohodila hlavou a zamhouřila oči: „To je možné, ale chci

tam jít teď. Tak půjdeš, nebo ne?"

Milena si povzdechla. Půjde.

Helena pečlivě poskládala své věci do lavice, vstala a vydala se přes sál.

Asi deset děvčat ji zvědavě sledovalo pohledem. Když došla ke katedře, zaznamenala,

že z vychovatelky, slečny Zeschové, se line nakyslý pach potu.

Ačkoli bylo chladno, zpocený horní ret a předloktí se jí nepěkně leskly.

„Chtěla bych jít za utěšitelkou," zašeptala Helena.

Vychovatelka nedala najevo žádné překvapení. Pouze otevřela velkou

černou záznamní knihu ležící na stole.

„Jméno?"

„Dormannová, Helena Dormannová," špitla Helena a byla přesvědčena,

že vychovatelka velmi dobře ví, jak se jmenuje, jenom to nechce dát najevo.

Vychovatelka sledovala tučným ukazovákem seznam a zastavila se na

písmenu D. Ověřila si, že Dormannová Helena ještě nevyčerpala svůj nárok

na vycházky.

„Dobře. Doprovod?"

„Bachová," odpověděla Helena. „Milena Bachová."

Dozorkyně prstem vyjela nahoru až k písmenu B. Bachová Milena od

zářijového začátku školního roku nedoprovázela víc než tři vycházky.

Vzhlédla a zaječela tak, že sebou polovina dívek trhla:

„BACHOVÁ MILENA!"

Milena vstala a přišla před katedru.

„Jste ochotna doprovodit Dormannovou Helenu k její utěšitelce?"

„Ano," odvětila Milena, aniž se na přítelkyni podívala.

Vychovatelka pohlédla na hodinky a čas zapsala na kartičku, pak lhostejným

hlasem, jako by recitovala naučený text, odříkala:

„Je osmnáct hodin jedenáct minut. Do tří hodin musíte být zpátky, to

znamená do dvaceti jedné hodiny jedenácti minut. Pokud se nevrátíte, nebo

pokud se nevrátí jedna z vás, pošleme jednu žákyni do Nebes a tam zůstane

až do vašeho návratu. Navrhujete někoho?"

„Ne," odpověděly obě dívky zároveň.

„Tak to bude... (ukazováček slečny Zeschové postupoval po seznamu),

bude to... Pančeková."

Heleně se sevřelo srdce. Představa drobné Katky Pančekové v Nebi byla

velice nepříjemná. Ale podle dalšího nepsaného pravidla internátu člověk

nikdy sám nevybral dívku, která by měla být potrestána místo vás. Ať to

udělá vychovatelka. Ta se sice mohla, pokud se jí chtělo, zaměřit desetkrát

na stejnou osobu, ale solidarita mezi děvčaty aspoň zůstala zachována

a žádná z dívek nemohla obviňovat jinou, že jí záměrně způsobila neštěstí.

„Nebesa" si takové jméno nezasluhovala. Nebyla vůbec kdesi ve výšinách,

nýbrž naopak dokonce až pod sklepením. Chodilo se tam z jídelny

úzkým točitým schodištěm, po jehož stupních se řinulo studené mokro.

Kobka měřila přibližně dvakrát tři metry. Stěny i podlaha páchly plesnivou

hlínou. Když se za vámi zavřely dveře, nezbývalo než poslepu došátrat

k dřevěnému kavalci, sednout si tam nebo se natáhnout a čekat. Člověk se

ocitl sám se sebou, v temnotě a tichu, po celé hodiny. Říkalo se, že když

tam vejdete, musíte rychle zvednout hlavu a podívat se nahoru na zeď proti

vchodu. Na trám tam kdosi namaloval nebe. Kousíček modrého nebe

s bílými obláčky. Pokud se vám podařilo je zahlédnout, byť i jen na vteřinku,

než se dveře zavřely, člověk získal sílu lépe snášet tmu a nezoufat si.

Proto se tomu místu říkalo „Nebe" a proto se všichni tak báli, aby se tam

nedostali, nebo ještě hůř, aby tam kvůli nim neposlali někoho jiného.

„Krom toho," pokračovala Zeschová, „nestihnete večeři, uvědomujete

si to?"

„Ano," odpověděla Helena za obě.

„Můžete jít," uzavřela vychovatelka.

Zapsala jim datum a hodinu odchodu na propustky, orazítkovala je

a přestala se o dívky zajímat.

Milena si šla uklidit věci do lavice. Když vyšla na chodbu, Helena se už

zachumlala do pláště s kapucí. Milena si z věšáku vzala kabát, oblékla se

a odcházely spolu chodbou, již po obou stranách osvětlovalo světlo ze studoven.

Seběhly po širokém kamenném schodišti, vprostřed celém vyšlapaném,

a dorazily do přízemí. Ubíraly se další chodbou, tentokrát temnou,

protože třídy v tuto dobu zely prázdnotou. Bylo chladno. Obrovské litinové

radiátory byly studené - fungovaly vlastně vůbec někdy? Dívky beze slova

přešly přes dvůr. Helena energicky první, Milena zachmuřeně za ní.

U brány se podle předpisů šly nahlásit do Kostlivčiny vrátnice. Potrhlá,

děsivě vyzáblá stařena, věčně zahalená oblakem štiplavého kouře, zamáčkla

cigaretu do přetékajícího popelníku a vzhlédla.

„Jména?"

Pod kůží se jí rýsovala spleť modravých žil a kosti na tvářích a na prstech

jako by pokožku chtěly prorazit.

„Dormannová Helena," podávala jí Helena svou propustku.

Kostlivka doklad prozkoumala, zakašlala nad ním a vrátila ho jeho držitelce.

„A vy?"

„Bachová Milena," řekla Milena a položila svou propustku na stůl.

Kostlivka k ní vzhlédla s náhlým zájmem.

„To vy tak dobře zpíváte?"

„Zpívám...?" odpověděla opatrně Milena.

„...dobře?" chtěla vědět Kostlivka.

Nebylo jasné, oč jí jde, zda je v tom závist, nebo obdiv. Nebo obojí dohromady.

Protože Milena neodpovídala, Kostlivka vyzvídala dál:

„Zpíváte... řekněme... líp než já?"

Tentokrát bylo jasné, že se Kostlivka chce hádat.

„To já nevím. Možná...," odpověděla Milena.

Po více než třech letech v internátu se naučila, jak vychovatelkám a učitelům

odpovídat: neutrálně, nic netvrdit, vždy jim dávat za pravdu. Jen tak

jí všichni dali pokoj.

„Tak zpíváte líp než já? Odpovězte!"

Vyzáblá babice se zjevně rozhodla, že se trochu pobaví. Zapálila si novou

cigaretu. Pravý ukazováček a prostředníček měla po celé délce zažloutlé

nikotinem. Helena pohlédla na nástěnné hodiny. Tolik času nazmar!

„Nevím," odpověděla klidně Milena. „Nikdy jsem vás zpívat neslyšela."

„A nejspíš po tom toužíte, co?" roztomile zašvitořila Kostlivka. „Ráda

byste si poslechla písničku, ale netroufáte si požádat, že jo?"

Helena nevěděla, jak se z toho její kamarádka vyvlékne. Kostlivka se rozesmála,

ale protože měla krk celý zahleněný, vzápětí se neovladatelně

rozkašlala. Nedokázala říci už ani slovo, před ústa si strčila zmačkaný kapesník

a mezi návaly kašle dívkám naznačila, aby zmizely.

Bylo skoro půl, když obě přítelkyně konečně prošly zamřížovanou branou

a ocitly se na ulici.

„Totální cvok," komentovala to Milena.

Napravo bylo městečko a jeho nepočetná světla, vlevo starý most se svítilnami

a čtyřmi kamennými sochami jezdců ve zbroji. Dívky zamířily

k mostu.

„Zlobíš se na mě?" chtěla vědět Helena. „To kvůli večeři? Moje utěšitelka

mi určitě dá něco i pro tebe... Vždycky uvaří něco dobrého..."

„Na jídlo kašlu," namítla Milena. „Jídlo stejně nestojí za nic! Dneska

máme zapraženou polévku, takže co... Zlobím se hlavně proto, že si vyplýtváš

útěchu už v říjnu. Víš dobře, že aby člověk přečkal zimu, potřebuje

nejmíň dvě. Jakmile začne být šero a noci se prodlužují, člověk to potřebuje.

Co si počneš, až už žádnou mít nebudeš?"

Bylo skoro půl, když obě přítelkyně konečně prošly zamřížovanou branou a ocitly se na ulici.

Helena věděla, že kamarádka má pravdu. Řekla jen:

„Já nevím. Prostě jsem ji potřebovala dneska, to je celé."

Ledově mrholilo, až musely mhouřit oči. Zachumlaly se do plášťů a zimou

se k sobě přitiskly. Pod nohama se jim leskla nerovná dlažba chodníku.

Šly přes most, dole tekla černá a líná řeka. Milena položila ruku Heleně

na paži a hluboce si vzdychla, jako by si chtěla postesknout: „Ty mi

dáváš co proto..." Pohlédly na sebe a usmály se. Jejich rozmíšky nikdy netrvaly

dlouho.

„Jak Kostlivka ví, že zpívám?" vrtalo Mileně hlavou.

„V internátě to ví každý," odpověděla Helena. „Není tam moc hezkých

věcí, takže si jich lidi všimnou a hned se o nich mluví..."

Vybavilo se jí ono nezapomenutelné odpoledne před třemi lety, kdy Milena

zazpívala poprvé. Byly čtyři nově příchozí, seděly na schodech u jídelny

a strašně se nudily. Doris Lemstedtová zůstala v internátě jen pár měsíců,

než hrozně nemocná odjela, Milena a Helena spolu teprve začínaly

kamarádit a ta čtvrtá musela být nejspíš Věra Plašilová s mírnýma modrýma

očima. Doris Lemstedtová navrhla, ať každá něco zazpívá, aby jim čas

ubíhal rychleji. Šla příkladem a začala jako první, tiše spustila písničku

tam od nich. Pocházela z rovinatého kraje. V písni se mluvilo o vojákově

ženě, která věrně čeká na manžela, ale je jasné, že ten se už nikdy nevrátí.

Nezpívala nijak špatně a tři kamarádky jí tiše zatleskaly, aby neupoutaly

pozornost vychovatelky. „Je zakázáno zpívat nebo poslouchat zpěv, pokud

to není na programu," hlásal paragraf 42 internátního řádu. Helena navázala

veselou písničkou, co znala z dřívějška. Zpívalo se v ní o trampotách

starého mládence, který to neumí s děvčaty. Helena si nepamatovala všechny

sloky, ale i tak kamarádky rozesmála, zejména tím, jak ten chudák vyznává

potmě lásku koze, když si ji spletl se svou vyvolenou. Věra žádnou

písničku neznala a chtěla, aby ji vynechaly. Pak se Milena narovnala, aby

se mohla pořádně nadechnout, zavřela oči a z hrdla jí vytryskl čistý zvuk

flétny.

Blow the wind southerly, southerly, southerly
Blow the wind south o'er the bonny blue sea...

Ostatní dívky ji užasle sledovaly. Nevěděly, že je možné takhle zacházet

s hlasem, modulovat ho, rozechvět, protáhnout notu, zesílit ji a pak ji nechat

vytratit.

But sweet and dearer by far 'tis when bringing
The barque of my true love in safety to me

V ohromeném tichu následujícím po posledních tónech Doris jen zašeptala:

„Co to bylo?"

„Anglická lidová píseň."

„To byla nádhera," ozvala se Doris.

Helena vykoktala:

„Díky..."

Od té doby uběhly tři roky aMilena nezpívala víc jak šestkrát. Svůj vzácný

a cenný dárek udílela jen ve chvíli, kterou si sama vybrala, a těm, které

si vybrala. Například na Štědrý večer zpívala ve společné ložnici deseti děvčatům,

potom jednou 14. června v koutě na dvoře samotné Heleně k narozeninám

nebo naposledy v létě odpoledne za dlouhé pocházky podél řeky.

Jakmile otevřela ústa, naskočila vám z toho husí kůže. Její zpěv, i když člověk

třeba nerozuměl slovům, promlouval ke každému o tom, co bylo jeho

nejtajnější tajemství. Způsoboval, že se vám vybavily tváře milovaných lidí,

které jste dávno neviděli, a ucítili jste někdejší pohlazení, na jejichž něžnost

jste zdánlivě úplně zapomněli. A především dodával sílu a odvahu,

když byl člověk smutný. Rychle se rozšířila zpráva, že Milena „pěkně zpívá".

Při hodinách hudební výchovy a zpěvu, které vedla stará Zinzinová,

však Milena nic ze svého umění neukázala. Její hlas se podobal hlasům

ostatních, byl obyčejný a bez zvláštního půvabu. Zinzinová totiž stejně učila

jen stupnice a do zbláznění opakovala tři povolené písně, zejména nesnesitelnou

internátní hymnu:

S radostí v srdci a s čistou duší
zpíváme všichni jako jeden hlas...

Dívky nyní kráčely po nejvyšším místě mostu v jeho prostředku. V dálce

před nimi se tyčil kopec utěšitelek.

„Myslíš, že potkáme kluky?" zeptala se Helena.

„To bych se divila," dobírala si ji Milena. „Chodí tam přece mnohem

míň než my. Za utěšitelkou se touhle dobou, a ještě k tomu v říjnu může

vypravit tak leda Helena Dormannová!"

„Třeba nějaké potkáme, jak se vracejí..."

„Nedělej si iluze! Než by se s námi měli potkat, radši se schovávají do

křoví. Pak abys třásla větvemi a volala: ‚Haló, je tu někdo?‘"

Helena se rozesmála. Ulevilo se jí, když viděla, že kamarádka má zase

dobrou náladu.

„Myslíš, že se s nimi utěšitelky mazlí jako s námi? Že je obejmou a tak?"

„To je jasné!" odpověděla Milena. „Jenže kluci by to nikdy nepřiznali,

ani kdybys je mučila."

Vkročily do svažité a špatně osvětlené Osličí ulice.

Tušily, že za úzkými okny a závěsy lidé sedí u stolu, v rodinném kruhu,

pod žlutavými žárovkami lamp. Jiný svět. Někdy zaslechly útržky rozhovoru,

smích. Prošly kolem obuvnického krámku, který právě zavíral. Švec je

pozdravil neurčitým pokývnutím, aniž se na ně doopravdy podíval. Pro

všechny zdejší byly jen holky z internátu a nikdo se s nimi nechtěl dávat do

řeči. Na konci ulice už začínal venkov. Až k obydlím utěšitelek úplně na

kopci nestály žádné domy. Dívky se na chvíli zastavily, aby nabraly dech,

a dívaly se na městečko dole za řekou. Břidličné střechy a věžičky kostelů

se třpytily, ulice se leskly ve světle pouličních lamp. V dálce přes náměstí

občas tiše projelo auto - podobala se velkým černým břichatým broukům.

„Jak je to hezké," povzdechla si Helena. „Člověk by to město mohl mít

i rád, kdyby tu nebylo tohle..."

Bradou ukázala na mohutnou budovu, odkud přicházely: dívčí internát

hned na druhé straně mostu.

„...A kdybychom čas od času mohly chodit támhle..." doplnila ji Milena

a ukázala na druhý internát, chlapecký, o dvě stě metrů dál.

Pustily se po hlinité cestě, když se nahoře v zatáčce vynořily dvě postavy.

Dlouhými kroky k nim mířili dva chlapci. Na chvíli zmizeli a pak se objevili

přímo před nimi. První byl vysoký a štíhlý. Helena si hned všimla, jak

neohroženě hledí kupředu a jak energický má výraz. Druhý, s kulatější tváří

a menší postavy, se držel v těsném závěsu. Viděla kudrny deroucí se mu

zpod čepice a veselou jiskru v oku.

„Dobrý den!" řekli všichni čtyři téměř najednou a zůstali stát proti sobě.

„Vy... jdete nahoru?" hloupě se zeptal ten s čepicí.

„No... jasně...," připustila Helena.

Vzápětí si uvědomila svůj posměšný tón, a aby jí ho odpustil, dodala:

„A vy zase dolů..."

„Ano..," řekl chlapec.

„Kdo doprovází koho? Jestli se tedy mohu zeptat," odvážila se Helena.

Chlapec chvilku nerozhodně mlčel, nakonec se odhodlal a naznačil směrem

k dlouhánovi:

„To on jde se mnou."

Helena měla dojem, že se při těch slovech začervenal, a připadalo jí to

roztomilé. Aby ho neuváděla do rozpaků, ukázala na Milenu se slovy:

„Se mnou jde zase ona..."

Znamenalo to: „Vidíš, já tam jdu taky, není proč se stydět." Chlapec jí

za to byl vděčný. Usmál se a chtěl vědět:

„Jak se jmenujete?"

„Já jsem Helena a tohle je Milena."

„Já jsem Miloš," představil se chlapec. „A tadyto je Bartolomeo. Chodíme

do čtvrté. A co vy?"

„My jsme taky ve čtvrté," odpověděla Helena. „Obě."

Ta shoda je pobavila. Pak už nevěděli, co říkat, a trochu rozpačitě mlčeli.

Chlapci se nemohli odhodlat pokračovat v sestupu, ani dívky ve výstupu.

Příležitosti k setkání byly vzácné. Proč se tedy zbytečně tak rychle rozejít.

Helena si všimla, že Milena a Bartolomeo od sebe nemohou odtrhnout oči.

Připadalo jí, že její kamarádka je dost odvážná. Pohledem těkala od jednoho

k druhému a zoufale hledala, jak pokračovat v rozhovoru. Ale Milena

promluvila první:

„Co kdybychom si posílali dopisy přes Tchoře?"

Helena cítila, že se jí do tváří hrne krev. Vždycky si myslela, že přes

Tchoře se předávají vzkazy až žákům pátého a šestého ročníku. Milenin

návrh jí připadal neuvěřitelně troufalý. Jako by najednou bez varování překročila

zakázanou hranici.

Tchoř se říkalo scvrklému staříkovi, který dvakrát týdně, v úterý a v pátek,

před obědem přecházel internátní dvůr a namáhavě za sebou táhl vozík.

Naložil hromadu špinavého povlečení a odvezl ho do města k vyprání.

Jakožto jediná osoba s volným přístupem z jednoho internátu do druhého

mohl být značně užitečný: mohl převzít vzkazy a další týden přinést odpověď.

Stačilo dopis doručit do přístřešku na prádlo spolu s drobnou odměnou,

bankovkou v obálce nebo raději, pokud to bylo možné, lahví alkoholu.

Tchoř trpěl zažívacími potížemi, kvůli nimž měl i odpudivý dech. Na pět

metrů daleko stačilo, aby otevřel ústa, a člověka udeřil ohavný puch rozkládajícího

se zelí. Proti tomuto neduhu ten nešťastník bojoval pitím levné

nechutné kořalky, kterou si pro něho žáci z obou internátů opatřovali ve

městě.

„Nikdy jsme to nezkoušeli...," řekl větší chlapec, jehož jeho kamarád

představil jako Bartolomea. „Podle mazáků to ale funguje."

Měl hluboký, a přitom mírný hlas, téměř už mužský.

„Musíme si na sebe dát spojení...," pokračovala Milena a už trhala list

papíru na čtyři kusy.

Všichni začali po kapsách hledat tužku. Každý pečlivě napsal své jméno

a příjmení. Zachumlaní do dlouhých plášťů tvořili v chladu ostrůvek tepla.

Chlapci měli vyhrnuté límce, dívky na hlavě kapuce, takže kromě obličejů

a rukou z nich nebylo téměř nic vidět. Helena na papírek napsala Helena

Dormannová, dívčí internát, 4. ročník a bez zaváhání podala Milošovi. Ten

udělal totéž zároveň a jejich prsty se dotkly. Usmáli se a bez čtení strčili papírky

do kapsy. Milena a Bartolomeo si zatím už svoje také vyměnili.

„Aby se nám pošta nekřížila, napíšeme jako první," řekla pohotově

praktická Milena.

„Dobře," souhlasili kluci.

„Tak jo," rozhoupala se Helena a chytla Milenu za paži, „my jdeme! Už

mi mnoho času nezbývá...!"

„My taky musíme utíkat," souhlasil Miloš. „Už máme málem zpoždění!

Nechci nikoho poslat na samotku."

A rozběhli se dolů.

„Napíšete tedy první!" obrátil se ještě ten větší.

„Slibujete?" chtěl vědět Miloš s ukazovákem ve vzduchu, jako by jim

chtěl pohrozit.

„Slibujeme," potvrdily se smíchem obě dívky najednou.