Když vejdete do hostince U Modrého slona, u dveří se div nepřizabijete o kocouradřímajícího na rohožce. Patří kováři Oukropcovi. To je ten chlap v károvaném sakuse záplatami opírající se o pípu.

Vedle pípy je stůl rýpalů, jak stojí psáno narubu cedulky reservé. Docela v rohu je stůl doktorů. První k němu usedajígastroenterolog Jakubec s oftalmologem Linhartem. Ordinace jim končí o půl šesté.Hostinský Raušer před ně postaví tři šnyty Prazdroje, a to už se do hostince hrnetřetí, ortoped Helebrandt. S postupujícím večerem přestávají doktoři pít piva adávají si nalévat kořalku. Griotka, kotušovka, žitná, borovička, peprmintka. Porundě rumů začnou debatovat. Minule se stal předmětem sporu galvanický monočlánek.Luigi Galvani byl tak trochu jejich kolega z osmnáctého století, který si připitvání žab všimnul, že žabí mrtvolka sebou po dotyku železného skalpelu zaškubala.
"Račte mírnit přebujelou fantazii, odkdy anatomové pitvají žáby?" poznamenal Linhart.
"Proč by ne?" hájil se Helebrandt.
"Slabá obhajoba."
"Vy zas jako žába cumláte ten rum. Kopněte ho do sebe na ex, ať neztratíte zbytek
naší úcty."
"Ve skutečnosti si Galvani kuchtil večeři," pokusil se hrozící svár převést do
žertovné polohy Jakubec, "a jak se na pánvi dotknul vidličkou žabího stehýnka ­-"
"Taková pitomina může napadnout leda gastroenterologa. Galvani byl Ital, kolego.
Ital! Žabožrouti jsou "
"Francouzi, víme."
"Víte prdlačky," rozohnil se Helebrandt.
"Co máte proti gastroenterologii?"
"Všecko."
"Já taky," přidal se k ortopedovi Helebrandtovi oftalmolog Linhart.
"Vy mlčte, vy jeden očičkáři."
"Vy řezníku!"
Dál už to šlo podle obvyklého scénáře. Jeden doktor urážel druhého a urážky
splachovali tuplovanými rundami. Když přišel Hudera se džbánem pro pivo k večeři,
neslyšel vlastního slova. Což by venkoncem ani moc nevadilo, jako že jeho slova
neslyšel hostinský Raušer, a místo Prazdroje mu natočil Staropramen. Zatím hádka,
který z medicínských oborů je nejodbornější, nabrala grády. Ortoped Helebrandt ze
sebe serval plášť a uřízl si ruku.
"To je toho," ušklíbl se oftalmolog Linhart. Popadl z hrnku s kafem lžičku, otřel
lógr a vyloupl si oko.
Gastroenterolog Jakubec si zase rozpáral břicho a vyškubnul z něj žaludek.
Předvést svůj transplantátorský um, na to už byli doktoři příliš podroušení, a proto
uřezané části těl svěřili hostinskému, aby je uschoval, že budou pokračovat zítra.
~ ~ ~
Doposud pohádky v téhle knize byly pravda sama, a co jsem tu napsal, se taky stalo.
Jestli nevěříte, můžete mi sáhnout na nos. Na pohádce, kterou právě čtete, není
pravdivé ani písmeno. Vznikla ve středověku, a ačkoliv jejího skutečného autora
zavál prach času, vypravují si ji lidé pro obveselení dodnes. Ne pro zasmání; není v
ní žádný groteskní gag, po kterém byste smíchem kuckali, ale až ji dočtete, určitě
se budete usmívat a mít dobrou náladu.
~ ~ ~
Nazítří vstoupili do hostince všichni tři doktoři společně. V podpaží třímali
kufříky s operačními nástroji. První si všil oko do prázdné jamky Linhart. Oko
pasovalo, akorát ke všeobecnému úžasu Linhart udělal kočičí hřbet a vrhnul se ke
kamnům, kde byla v koutě myší díra. U ní se Linhart přikrčil a číhal.
Hostinskému Raušerovi se orosilo čelo obavou, co se stane, až si přišije žaludek do
břicha Jakubec.
Stalo se následující: Jakubec přikleknul ke kbelíku, do kterého se shrnovaly
nedojedené zbytky, a začal se v nich rochnit. Kvičel a mlaskal, no jako prase.
Jeho vyvádění ale nebylo nic proti tomu, co se strhlo, když si přišil ruku
Helebrandt. U zápěstí mu ruka pasovala dobře, jenomže měla příliš dlouhé prsty a
přítomní v momentě šrajtofle vybrabčené do poslední vindry.
"Račte prominout, je to moje vina," přiznal se hostinský Raušer, "vaše ctěný oudy
jsem dal do chladna do sklepa k ostatnímu masu. Na smůlu nedovřeným okýnkem vlez do
sklepa kocour a já koukám, potvora debužíruje zrovínka na žaludku. Ruku a oko už měl
zblajznutý. Kocoura jsem popad, a to je to oko tady doktora Linharta, proto pořád
vejrá do myší díry. Žaludek je vepřovej, měl bejt zejtra na paprice s knedlíkem."
"A moje ruka?" zaúpěl Helebrandt.
"Visela v kostele v Nelahozevsi na kruchtě. Patřila zlodějovi, co vykrad kasičku s
milodarama, a myslím, že to byl Ital jako váš Galvani. Ruku jsem sundal, a aby si
kostelník hned nevšimnul, že zmizela, pověsil jsem místo ní na kruchtu talián.
Talián jako Talián, vždyť je to buřt."
~ ~ ~
Tolik pointa, ovšem konce naše pohádka nemá. Doktoři se z šoku brzy oklepali a dál
chodí do hostince U Modrého slona a pijí a sváří se, až jim krev v žilách vaří se.