Výtah dál neuvěřitelně pomalu stoupal. Nebo jsem si aspoň myslel, že stoupá. Co se dělo doopravdy jsem neměl tušení. Vinou extrémně nízké rychlosti jsem totiž nadobro ztratil smysl pro orientaci. Třeba jsme namísto stoupání klesali, nebo stáli po celou dobu na místě. Že výtah - nejspíš - jede nahoru, jsem si řekl čistě pro zjednodušení, po důkladném uvážení všech okolností.

Každopádně se tenhle výtah dokonale a v každém směru lišil od vylepšené verze studničního rumpálu, kterou jsme k dopravě do bytu užívali u nás v domě. Rozdíl to byl tak velký, až byl jeden skoro na pochybách, jestli jde opravdu o dvě stejná zařízení vyrobená za tím samým účelem na stejném principu a označitelná společným jménem. Ty dva stroje od sebe dělily hotové světelné roky, větší propast by si už sotva kdo dokázal představit.

Za prvé, už třeba jen ta velikost. Výtah, kterým jsem právě jel, byl dost prostorný na to, abyste si v něm zařídili menší útulnou kancelář. Šoupnout sem psací stůl, skříňku na věci a nějaké ty poličky, mohli byste navrch docela klidně přidat i kuchyňský kout a pořád by vám zbývalo místo. Bez problémů ještě tak na tři velbloudy a menší palmu.

Za druhé čistota. Výtah, ve kterém jsem stál, byl čistý jako zbrusu nová rakev. Stěny i strop byly z nablýskané nerezové oceli bez jediné skvrnky nebo flíčku, na podlaze koberec. V odstínu moss green a s pěkně vysokým vlasem.

Za třetí: strašidelné ticho. Když jsem vešel dovnitř, dveře se neslyšně - doslova a do písmene neslyšně - zavřely a v tu chvíli přestalo být slyšet i cokoli dalšího. Opravdu se nedalo zaslechnout ani to, jestli se pohybujeme nebo stojíme, jaké zavládlo ticho. Hluboké řeky vždycky plynou potichu.

A to rozhodně nebylo všechno. Navíc tu docela scházela většina příslušenství, jaké mají normální výtahy mít. Předně jsem nikde neviděl žádný panel s nějakými tlačítky nebo spínači. Včetně těch pro volbu patra, otvírání a zavírání dveří, nemluvě o nouzovém zastavení. Nebylo tu opravdu vůbec nic a já si začal připadat strašně bezbraný, opuštěný a sám. Ono nešlo jenom o tlačítka. Tady nebyl ani žádný ukazatel, ve kterém jsme právě patře, žádná informace, pro kolik je výtah osob, žádné upozornění pro uživatele a dokonce ani tabulka se jménem výrobce. Netušil jsem ani, kudy bych se odsud asi dostával v případě nějaké katastrofy. Prostě opravdu dokonalá rakev. Takovýhle výtah mohla jen těžko schválit normální bezpečnostní komise. Každý výtah, kterýkoli, totiž už z principu musí splňovat přísné bezpečnostní směrnice.

Jak jsem tu tak koukal do čtyř holých nerezových stěn, vzpomněl jsem si najednou na Houdiniho velkolepé kouzelnické výstupy, které jsem viděl jako dítě v televizi. Nechal se třeba svázat několikanásobnou vrstvou lan a řetězů, nacpat do velikého kufru a i s ním, ještě pro jistotu omotaným těžkým řetězem v mnoha vrstvách, pak pustit po vodě do Niagarských vodopádů nebo zamrznout v Severním moři do ledu. Pomalu a zhluboka jsem se nadechnul a co možná nezúčastněně srovnal v duchu Houdiniho situaci se svojí. Měl jsem nespornou výhodu v tom, že mě zatím nikdo nesvazoval řetězem, ale Houdini zas aspoň předem věděl, co se ním během čísla doopravdy děje.

více na iliteratura.cz