Jeden muž zemře, dva fyzikové se přou, policejní nadstrážmistr je zamilovaný. Nakonec se všechno jeví jinak, než si komisař myslel, a přece přesně tak. Myšlenky lidí jsou partitura, jejich život podivná hudba. Myslíme, že tak nějak to bylo.

První kapitola o sedmi částech
Sebastian vystřihuje křivky. Maike vaří. Oskar přijíždí na návštěvu. Fyzika patří milujícím.

1

Při letu od jihozápadu, z výšky pěti set metrů vypadá Freiburg jako roztřepená světlá skvrna v záhybech Černého lesa. Leží si tam, jako by jednoho dne spadl z nebe a rozstříkl se až k úpatí přilehlých hor. Belchen, Schauinsland a Feldberg sedí v kruhu a shlížejí na město, které podle letopočtu hor vzniklo asi před šesti minutami, a přesto se tváří, jako by se tam dole u řeky s tím zvláštním jménem rozkládalo odjakživa. Dreisam. Jako samota ve třech. Ale je to keltské jméno.

Lhostejné pokrčení ramen hory Schauinsland by zaplatily životem stovky cyklistů, pasažérů v lanovce a milovníků motýlů. Znuděné odvrácení hory Feldberg by znamenalo konec celého regionu. Protože hory shlížejí na dění ve freiburských ulicích se zachmuřeným výrazem, snaží se tam dole bavit. Les a hory vysílají denně do města mnoho ptáků, aby sledovali nejnovější události.

Tam, kde se uličky zužují a stíny houstnou, reprezentují pískový okr a starorůžová barvy stále živého středověku. Nesčetné arkýře na strmých střechách nabízejí ideální místo pro přistání, pokud je majitelé domů neopatřili hřebíky se špičkami mířícími vzhůru. Plující oblak setře jas z fasád. Na Leopoldringu si copatá holčička kupuje zmrzlinu. Pěšinku má rovnou jako průjezdní silnici.

Jen o několik mávnutí křídel dál leží ulice Sophie de la Roche, která je tak zelená, že si může dovolit vlastní klimatické pásmo. Stále tu profukuje větřík, koruny kaštanů ho potřebují, aby mohly ševelit. Stromy přežily o sto let architekta, který je dal vysadit, a vyrostly víc, než plánoval. Nahoře se dlouhými prsty dotýkají balkónů, pod dlažbou se kořeny zarývají do kamenných zdí kanálu Gewerbach, protékajícím přímo v základech. Bonnie a Clyde, ona má hnědou, on zelenou hlavu, štěbetají a pádlují proti proudu, na stejném místě se pokaždé obrátí a nechávají se unášet proudem. Na svém běžícím pásu předjíždějí všechny chodce, pátravě pokukují na lávky a žebrají o chleba.

Ulice Sophie de la Roche vyzařuje tak blaženou pohodu, že by si nezúčastněný pozorovatel mohl myslet, že podmínkou k trvalému pobytu v této ulici je srozumění se světem. Protože jsou zdi zvlhlé vodou Gewerbebachu, dveře všech domů jsou otevřené dokořán, takže to vypadá, jako by se z otevřených hrdel vyplazovaly lávky pro pěší jako jazyky. Číslo sedm je bezesporu nejkrásnější dům ze všech, má bílou omítku a nenápadný štuk. Květy vistárie kaskádovitě stékají po fasádě. Staromódní lucerna podřimuje před noční prací, má šál z břečtanu, v němž povykují vrabci. Za hodinu vyjede zpoza rohu taxík a zastaví u ní. Zákazník na zadním sedadle si nadzdvihne sluneční brýle a vtiskne řidiči do dlaně drobné. Vystoupí, zakloní hlavu a pohlédne k oknům ve druhém patře. Už teď tam poskakují po římse dva holubi, uklánějí se před sebou, občas vzlétnou a nahlédnou do bytu. Každý první pátek v měsíci večer si mohou být Sebastian, Maike a Liam jistí, že je létající pozorovatelé nespustí z očí.

Za jedním oknem sedí na zemi v pracovně Sebastian, hlavu má skloněnou, kolena přitažená k sobě. Je obklopený útržky papíru a nůžkami, jako by vyráběl vánoční hvězdy. Vedle něj sedí Liam, má stejné blond vlasy a světlou pleť jako táta, i podle držení těla je Sebastianovou zmenšeninou. Dívá se na list silného červeného papíru, na který vyznačila laserová tiskárna zubatou křivku připomínající alpské panorama. Když Sebastian přiloží nůžky k papíru, Liam varovně zvedne prst.

„Pozor! Třese se ti ruka!"

„Protože se snažím, aby se mi netřásla, ty chytráčku," řekne Sebastian a zalituje svého tónu, když se Liamovi rozšíří oči.

Sebastian je nervózní jako každý první páteční večer v měsíci, a stejně jako vždycky to svádí na to, že měl mizerný den. První pátek v měsíci mu dokáže každá maličkost zkazit náladu. Dnes to bylo setkání na břehu Dreisam, kde o polední přestávce odpočíval po přednáškách. Uviděl tam skupinu lidí poněkud stranou od cesty, jak nejdřív bez viditelného důvodu postávají kolem nízké hromádky písku. Z písku vyčnívala ubohá sazenice, kterou držela zpříma jen podpěra z dřevěných tyčí a gumových pásků. Tři zahradníci se opírali o lopaty. Vytáhlý muž v tmavém obleku, jemuž se k nohám lepila malá holčička, vystoupil na hromadu písku a slavnostně mluvil. Strom roku. Černé jablko. Láska k vlasti, k přírodě, ke stvoření. Postarší dámy mlčely v půlkruhu. Potom následovalo zaboření rýče, afektované přihození písku a voda, kterou lila holčička z plechové konývky. Potlesk. Sebastian si proti své vůli vzpomněl na Oskara, jak by takový výjev komentoval. Jen se podívej, stádo tupců uctívá svou bezmoc! - A Sebastian by se zasmál a zamlčel by, jak děsivou podobnost ve skutečnosti se stromem roku cítí. Sazenice v nadměrně velké opěrné konstrukci.

„Víš, co je strom roku?" zeptá se syna, ten zavrtí hlavou a upřeně se dívá na nůžky, které se v otcově ruce ne a ne pohnout. „Strom roku je nesmysl," dodá Sebastian. „Největší pitomost, jakou si dokážeš představit."

„Dneska přijede Oskar, že jo?"

„Jasně." Sebastian začne stříhat. „Proč?"

„Když má přijet Oskar, vždycky mluvíš divně. A nosíš si," ukáže na barevné papíry, „práci domů."

„Myslel jsem, že tě baví vážit křivky," řekne Sebastian dotčeně.

Liam má v deseti letech dost rozumu, aby na tohle neodpovídal. Samozřejmě, že tátovi rád pomáhá při fyzikálních experimentech. Ví, že zubatá linie je výsledek radiometrického měření, i když by nedokázal vysvětlit, co slovo radiometrické znamená. Integrál pod křivkou se dá vypočítat tak, že se plocha vystřihne a její obsah se určí zvážením papíru. Ale Liam taky ví, že v ústavu mají počítače, které tento proces zvládnou bez vystřihovánek. Určitě by to počkalo do pondělka. Slouží to především tomu, aby měl Liam postaráno o zábavu a Sebastian o duševní klid v páteční podvečer. Ačkoliv prkénko a ostré nože, které by potřebovali pro miniaturní růžky a zoubky, jsou u Maike v kuchyni.

Když Maike vaří pro Oskara, patří tyhle pracovní nástroje jen jí. Pokaždé, když už ráno vykládá, jaké nové jídlo tentokrát uvaří, Sebastian přemýšlí, proč jsou pro ni tahle setkání tak důležitá. Vzhledem k Liamovu kultovnímu uctívání velkého fyzika ze Ženevy by měla být spíš proti jeho návštěvám. A navíc s ní Oskar málokdy mluví jinak než silně ironicky. Přesto to byla Maike, kdo před deseti lety založil tradici společných večeří, a je to ona, kdo na nich dodnes trvá. Sebastian předpokládá, že se snaží, vědomě či nevědomě, něco svést do přehledných kolejí. Aby se to něco odehrávalo před jejíma očima, místo aby se nekontrolovaně rozvíjelo ve skrytých oblastech. Nikdy nemluvili o tom, co to něco je. Sebastian svou ženu mlčky obdivuje za její klidnou tvrdošíjnost. Přijede v pátek, že jo? zeptá se pokaždé a Sebastian pokaždé přikývne. Nic víc.

Ve střední části se křivka zjednodušuje, ke konci zase komplikuje. Liam drží papír oběma rukama a zajásá, když nůžky překonají poslední překážku a zubatý zbytek spadne na zem. Opatrně uchopí mistrovské dílo na okrajích a běží napřed, aby zjistil, jestli je kuchyňská váha volná.

Maike stojí u stolu v kuchyni v bílých šatech, ve kterých vypadá, jako by se dnes měla podruhé vdávat, a krájí nepoddajný salát. Nohy má nahé. Bezmyšlenkovitě si škrábe palcem pravé nohy štípanec na levém lýtku. Okno je otevřené. Zvenku proniká do místnosti letní vzduch vonící horkým asfaltem, tekoucí vodou a větrem vysoko na nebi žonglujícím s vlaštovkami. V plném světle vypadá Maike víc než kdy jindy jako žena, které chce vytáhnout muže do sedla a cválat s ním vstříc zapadajícímu slunci. Její půvab nemizí ani při druhém pohledu. Pleť má ještě světlejší než Sebastian a pusu lehce nakřivo, takže když se směje, vypadá trochu zamyšleně. Za úspěch malé Galerie moderního umění, kterou provozuje v centru města, vděčí v neposlední řadě svému vzhledu. Pro umělce je manažerka, někdy modelka. Maičin smysl pro estetiku je skoro náboženský. Trpí v necitlivě zařízených prostorách a nepostaví na stůl sklenici, aniž by ji nejdřív zkoumavě neotočila ve světle.

Když k ní Sebastian zezadu přistoupí, rozpaží mokré ruce. Podpaždí má vyholená. Sebastianovy prsty jemně stoupají po schodech z obratlů, od kostrče až ke krku.

„Je ti zima?" zeptá se Maike. „Ty se třeseš."

„Zajímá vás ještě něco jiného než můj vegetativní nervový systém?" zvolá Sebastian úmyslně hlasitě.

„Jo," řekne Maike. „Víno."

Sebastian ji zezadu políbí na krk. Oba vědí, že Oskar článek ve Spiegelu určitě četl. Maike nemá dost ctižádosti, aby se snažila pochopit jádro dlouhodobého vědeckého sporu obou mužů. Ale ví, jak probíhá. Oskar mluví výhrůžně tichým hlasem, když útočí. Sebastian mrká víc než jindy a paže má svěšené, když se brání.

„Koupila jsem brunello," řekne Maike. „To mu bude vyhovovat."

Když Sebastian zvedne karafu, běhá Maike po prsou červený světelný bod, jako by na ni oknem mířil opilý střelec. Ovoce, dub, země. Sebastian odolá pokušení nalít si sklenku a otočí se k Liamovi, který čeká u kuchyňské váhy. S tvářemi přitisknutými k sobě přečtou digitální údaj.

„Výborně, ty malý profesore." Sebastian přitiskne syna k sobě. „Co se má říct?"

„Příroda odpovídá našim výpočtům," řekne Liam a zašilhá po mámě. Nůž jen rytmicky buší do prkénka. Nemá ráda, když se předvádí s naučenými větami.

Než Sebastian odnese křivku zpátky do pracovny, zastaví se na okamžik ve dveřích. Maike by ráda řekla, že mu potom bude krýt záda. Má tento obrat ráda. Zní to jako boj jménem každodennost, z něhož večer co večer vychází jako vítězka. Přitom Maike není bojovný typ. Než poznala Sebastiana, byla naprostý snílek. Když šla v noci po ulici, vžívala se do každého osvětleného bytu. V duchu zalévala cizí kytky, prostírala cizí stoly a hladila cizí děti po hlavě. Každý muž byl potenciální milenec, po jehož boku mohla ve své fantazii vést divoký nebo usedlý, umělecký nebo politický život - záleželo na mužově barvě očí a na jeho postavě. Maičina přelétavá imaginace vstupovala do lidí a míst, které míjela. Dokud nepotkala Sebastiana. V okamžiku, kdy mu vběhla do náruče na freiburské Kaiser-Joseph-Straße (Sebastian by řekl na Münsterplatzu, neboť existují dvě varianty tohoto setkání, jeho a její), skutečnost změnila její plynné skupenství v pevné. Byla to láska na první pohled, tudíž zákaz alternativ, redukce nekonečného množství možností na tady a teď. Sebastianův vstup do Maičina života znamenal, jak by to vyjádřil on, kolaps vlnové funkce kvantové mechaniky. Od té doby existují pro Maike záda, která může krýt. Dělá to při každé příležitosti a ráda.

„Můžete si potom v klidu promluvit," řekne a odhrne si paží vlasy z čela. „Já ti budu..."

„Já vím," přeruší ji Sebastian. „Díky."

Maike se zasměje a mezi stoličkami se objeví žvýkačka, přesto je s dětskýma očima a světlými vlasy neodolatelná.

„A kdy přijde Oskar?" bručí Liam.

Zatímco se na sebe rodiče dívají, odreagovává netrpělivost ornamenty, které sestavuje na kuchyňském stole z nakrájené cibule a stroužků česneku. Nevychovanost, která je kreativní, mu Maike promíjí.