„Jako holka ses povedla," řekl

„Být ženou je křehká písnička," odpověděla. „Žena aby byla liška, slavík a tygřice. Nebo i zmije? Kolébka, rákoska nebo hrob? Je něco nového? Půjde transport?"
„Němci chtěli bleskovou válku a nahlédli, že čas si jde po svém," vyhnul se přímé odpovědi.

„Slyšel jsem, že má s ženami horší potíže. Žádá je, aby si nad něj stouply, když si lehne naznak a močili mu na obličej. Pozval si herečku, která potom spáchala sebevraždu. O puchu jsem neslyšel, až od tebe."

„Německým ženám nezávidím. I kdyby měly za to, že porodily deset dětí Mutterkreuz nebo dva."

„V baráku, kam jsem chodil do obecné školy, zařídili Bund Deutsches Mädchen."

„Nevím, jestli je štěstí narodit se jako židovka. Jistě větší, než být Němka v dnešním Německu."

Na rozdíl od prve, kdy přišel, z ní sršela energie.

Zvážněla. „Půjde transport?"

„Neříká se, že přes potok skáčem, až k němu dojdem?"

„Přála bych si mít tvou povahu."

„Být stejní je nuda."

„Jediné, co s tebou není."

„To taky přejde."

„Myslíš, že to všechno, co se s námi děje, je chemie?"

„Záleží na tom?"

„Myslíš, že se známe?"

„Co ty?"

„Jistě ne úplně."

„Určitě ještě ne. Ale chci?" usmál se.

Měla ráda, že se nebral smrtelně vážně. Přicházel z práce unavený a věděla, že si rád odpočine. Pracoval jako řeznický dělník ve Fleischerei. V tom na tom byli lepší, než většina Terezína. Snad jenom fotbalisté a umělci na tom byli podobně. Kuchaři. Lidi z Centrální evidence. Důležití. Rada starších. Jednotlivé odbory, mládež a zdravotnictví, hygiena města. Nespadali do toho rabíni. Bývalí učitelé, univerzitní a gymnaziální profesoři. S nebrat se vážně souvisel smysl pro humor. Na to byli židi tradičně dobří, dělat si šoufky sami ze sebe. Znal se s bývalými soudci a advokáty. Minule se na kabaretu v Hasičském domě zdravil s hercem Karlem Švenkem a operetními zpěváky manžely Hofferovými z Vídně. Asi jako by se v Benátkách zdravil s Enrico Carusem. Nebo v Salzburku s Wolfgangem Amadeem Mozartem, který měl už ve čtyřiadvaceti za sebou tři sta skladeb.

„Mohli bychom jít zítra večer do Domu elektrikářů na přednášku o mravnosti."

„Můžeš jít sám."

„Nechce se ti?"

„O mravnosti ne. O nemravnosti bych šla."

„K Františkovi Winternitzovi u nás, se doneslo, že jsme se prali."

„Jen dvakrát," řekla

Viděl na ní, čeho se bála. Pokud šlo o transport, nebyla to jen otázka. Všichni se v duchu ptali: Půjde transport?

Ráno se Gabriela Lágusová probudila a Josef Reinisch klečel zády k ní na posteli a s hadříkem v ruce hubil hmyz, který ho do rána obtěžoval.

„Co děláš?" zeptala se zbytečně.

„Veni vidi vici," odpověděl. „Zvítězil jsem nad štěnicí."

„Básníku," řekla.

„Myslím, že je nemám rád," řekl.

Hmyz obtěžoval v Terezíně všechny. Město bylo staré, štěnice nesmrtelné. Byl to předem ztracený boj s havětí. Neměli prostředky. Museli si nechat pít krev. Štěnice byly tlusté, napité, nespokojené s málem.

Komandant Rahm se stížnostem předsedy Rady starších Edelsteina, že Terezín je nutné od základů vydezinfikovat, jen usmíval.

„Slyšel jsem o účinném dezinfekčním prostředku," řekl. „Cyklon B. Vynález židovského chemika, který opustil Německo a žije ve Spojených státech, jak jsme slyšeli. Bohužel jím tady nedisponujeme."

Doktor Edelstein nevěděl, co na to říci. Výraz komandanta mluvil. Co by páni židé ještě nechtěli? Nejsou snad se štěnicemi příbuzní?

Jakob Edelstein poníženě a rozladěně mlčel.

„Máte ještě něco?" končil komandant strohým hlasem.

„Ne, děkuji," odpověděl předseda židovské Rady starších.

Myslel si své. Jako vůdčí osobnost sionistického hnutí v Terezíně střežil zbytky důstojnosti komunity.

„Veni vidi vici, prohrál jsem to se štěnicí," opravil Josef Reinisch své příležitostné verše.