„Vy jste doktor Montjean?“

„To je jedno z mých břemen, ano.“ Měl jsem ve zvyku si v duchu nacvičovat společenské situace a vymýšlet podle svého názoru kultivované a zajímavé odpovědi na běžné otázky. Působily obvykle dosti afektovaným a nepřirozeným dojmem a tak jsem svých slov téměř vždy litoval, hned jak jsem je vypustil z úst.

„Můj bratr měl nehodu, doktore.“ Věcný tón, kterým to řekla, naznačoval, že záležitost nebyla nijak naléhavá.

„Je doma.“

„Doma?“

„Ano. Bydlíme v Etcheverrii. Znáte ten dům?“

Přiznal jsem se, že neznám.

„Je to dva celé šest desetin kilometru ze Salies, po mauleonské silnici.“

Musel jsem se té přesnosti usmát. „Dva celé šest kilometrů přesně?“

Přikývla. „Půjdeme?“

„Ano... samozřejmě. Budu si muset dojít pro brašnu.“ Otočila se a pustila se trávou směrem k vesnickému náměstí, dříve než jsem jí mohl nabídnout rámě, takže jsem musel poněkud neohrabaně popoběhnout, abych s ní srovnal krok. „A... jak jste se dostala do vesnice? Máte bryčku?“

„Jela jsem na bicyklu. Nechala jsem ho ve vesnici.“

Mladé dámy těch časů se občas bavily a předváděly tím, že nejistě balancovaly na bicyklech, ale k dopravě je obvykle nepoužívaly; pravidla společenského chování nebyla o nic méně přísná než pravidla oblékání. Její lhostejnost vůči těmto předpisům mě zaujala. „Mohla byste mi něco říci o bratrově úrazu, slečno...?“

„Trévillová. Ach, já si nemyslím, že to je něco opravdu vážného, doktore. Spadl ze svého stroje.“

„Z bicyklu?“

„Ano. Závodili jsme a on spadl.“

„Závodili? Aha.“ Pohlédl jsem na ni z profilu a byl uchvácen její zdravou pletí a do zlatova opálenými tvářemi, neobvyklými u žen vyšší společenské třídy, kde bledost nejenže byla považována za prvek krásy, ale byla také pečlivě pěstovaným důkazem, že její nositel nemusí pracovat. Byla bez klobouku, oděvní nedostatek v čase, kdy ženy nosily rozevláté, široké klobouky dokonce i při jízdě v automobilu či na koni. Bohaté tmavé vlasy měla vzadu svázané do hladkého uzle, ale pár pramenů vyklouzlo a vlálo jí podél skrání – bezpochyby rozcucháno její jízdou dlouhou přesně dvě celé šest desetin kilometru. Nebylo by přesné ji označit za krásku, měla totiž příliš živé rysy, příliš energie ve výrazu na to, aby uspokojila všeobecný ideál kypré, netečné krásy. Výstižněji by se asi dala nazvat pohlednou... Já jsem ji za opravdu velmi pohlednou považoval. Pozoroval jsem ušlechtilou linii jejího krku a jemné chmýří vlasů, které se jí dotýkaly týlu, když se ke mně otočila s němou otázkou, proč na ni tak zírám.

„A... jaké povahy je zranění vašeho bratra?“ zeptal jsem se rychle.

„Nu, je samozřejmě trošku odřený. A mohl by mít zlomenou klavikulu. K otřesu mozku ale nedošlo.“

Svraštil jsem obočí. „To jste mě překvapila, slečno Trévillová. Zdá se, že se vyznáte v medicíně.“

Pokrčila rameny a vyfoukla vzduch uvolněnými rty způsobem, kterým venkované či rozpustilé holky odbývají nějakou nepodstatnou záležitost. „Ani ne.“

„Ale většina lidí, a téměř všechny ženy, by klavikulu nazvaly klíční kostí.“

„Jednou v létě jsem se začala zajímat o anatomii a přečetla pár knížek. To je všecko. Žádná záhada.“

Jak bych mohl objasnit dosah přiznání mladé dámy k zálibě v anatomii v létě roku 1914? Bylo by to, jako kdyby se jedna z dnešních troufalých Moderních mladých žen měla přiznat k zálibě v pornografii. Společenské konvence zdvořilé konverzace ani nepřipouštěly existenci lidského těla, natož jeho jednotlivých částí.

Prošli jsme parkem a kráčeli hlavní salieskou silnicí lemovanou stromy směrem ke klinice. Dvě ženy na druhé straně ulice se zastavily, aby si vyměnily šeptem poznámky o dívce bez klobouku procházející se bezostyšně s mladým doktorem. A na ráznosti Kátina dlouhého, atletického kroku bylo skutečně něco, co mohlo být považováno za neženské. Nebylo by úplně spravedlivé tvrdit, že dámy v té době jen cupitaly, ale rozhodně nerázovaly po ulicích, protože bylo prostě nepatřičné budit dojem, že někam naléhavě spěchají.

„Jak můžete vědět, že váš bratr neutrpěl otřes mozku?“ zeptal jsem se.

„Jeho oči reagují na světlo stažením zorniček,“ odpověděla tónem naznačujícím, že odpověď považuje za naprostou samozřejmost. „Jak jinak se dá zjistit otřes mozku?“

„Vskutku, jak jinak,“ řekl jsem trochu podrážděně. „Předpokládám, že jste se při svém letním vzdělávání věnovala i diagnostice.“

Zastavila se v chůzi a otočila ke mně, zmatena ironií v mém hlase. Zapátrala mi v očích nanejvýš zneklidňujícím způsobem, s výrazem upřímného zájmu smíšeného s pobavením, který, jak jsem měl později zjistit, byl pro ni charakteristický, a mně velmi milý. „Odvážila jsem se narušit sféru vaší pravomoci, viďte?“ řekla. „Promiňte.“

„Ale ne. To vůbec tak není,“ protestoval jsem.

„Není?“

„Samozřejmě, že ne... vlastně ano, upřímně řečeno.“ Zazubil jsem se. „Koneckonců já bych měl být moudrý starý doktor, a vy vyplašená, pacientka, která ke mně vzhlíží.“

Usmála se. „Slibuji, že až se uvidíme příště, budu tak vyplašená a vzhlížející, jak to jen bude možné.“

„No, to už je lepší.“

„A vy musíte hrát moudrého starého doktora... tedy moudrého mladého doktora.“

„Mladého... ale důstojného.“

„Ach ano, určitě důstojného. Povězte, uškodilo by to vaší důstojnosti, kdybych vám řekla, že jsme minuli kliniku?“

„Cože? Á. Jistě, přešli. Předstírat, že jsem zapomněl, kam jdeme, je malým trikem, kterým si ověřuji, jestli má společnice dává pozor.“

„Velmi chytré.“

„Děkuji. Nechtěla byste jít dovnitř, než si připravím věci?“

„Ne, děkuji, počkám na vás tady.“

Vypůjčil jsem si dvojkolku doktora Grose a vyjeli jsme z města směrem na jih. Projížděli jsme venkovskou krajinou a jabloně lemující vozovou cestu provoněly polední vzduch vůní zrajícího ovoce. Navzdory svému zvyku nacvičovat si v duchu ideální konverzace a vybrušovat své repliky tak, aby překypovaly důvtipem a pronikavostí, mě nenapadlo nic zábavného, co bych mohl říci. Pokud jde o ni, zdálo se, že nemá zájem o společenskou konverzaci. Jen seděla a se zřejmým potěšením vystavovala tvář slunci. Dvakrát se ke mně obrátila a vlídně, ale neosobně se usmála. Sluneční paprsky a vánek, způsobený jízdou bryčky, jí dělaly dobře, a tak se na tento okamžik pohody usmívala. Byl jsem do tohoto úsměvu zahrnut, jako bych byl jakousi příjemnou, anonymní součástí okolí.

Jelikož mě nenapadlo nic zajímavého ani vtipného, vzal jsem zavděk banalitou. „Předpokládám, že nejste zdejší, slečno, viďte?“ Její mluva postrádala jihofrancouzský zpěvavý přízvuk a zvučné koncové „e“.

„Ne.“ Chvíli mlčela, pak si zřejmě uvědomila, že jednoslabičná odpověď byla trochu příkrá. „Ne, přijeli jsme kvůli lázním.“

„To musí být nepohodlné.“

Už se vrátila ke svému příjemnému snění, takže chvíli trvalo, než odpověděla: „Promiňte, co jste říkal?“

„Nic důležitého.“

„Ach tak.“

V tichosti uplynula další půlminuta. „Jen mě napadlo, že to musí být nepohodlné.“

„A co?“

Povzdechl jsem si. „Bydlet tak daleko od vesnice... být tu kvůli lázním a bydlet tak daleko od vesnice.“ Upřímně jsem si přál, abych byl nezačal toto téma, které ji nezajímalo a mě neukazovalo v příznivém světle.

„Nám to ale takhle vyhovuje.“

„Předpokládám tedy, že nemusíte docházet do města na léčebné kúry každý den?“ Řekl jsem to, ač jsem velmi dobře věděl, že tam denně nechodí. Salies bylo velmi malé a já byl romantický mladík se spoustou volného času. Kdyby přijížděla často, byl bych ji potkal; a kdybych ji byl potkal, určitě bych si ji zapamatoval.

„Ne, každý den ne. Vlastně...“ Usmála se na pozdrav na starého vesničana, kterého jsme na cestě předjížděli, a ten zdvihl bradu rázným baskickým gestem, které je zrovna tak rozloučením, jako přivítáním. Pak se zase obrátila ke mně. „My tam vlastně nechodíme vůbec.“

„Ale...“

„Když jsem vám řekla, že jsme tu kvůli lázním, tak jsem lhala.“

„Lhala?“ Usmál jsem se. „Máte ve zvyku lhát?“

Zamyšleně přikývla. „Je to často to nejsnadnější, a někdy i nejmilosrdnější. Je pravda, že jsme tady kvůli zdraví, a abych se vyhnula zbytečným otázkám, řekla jsem, že chodíme do lázní.“

„Chápu. Ale co -“ Zarazil jsem se a dal se do smíchu. „Chtěl jsem se pustit do jedné z těch zbytečných otázek.“

Smála se se mnou. „To mi bylo jasné. Vida, už jsme dorazili. Touhle cestou doprava.“

Stromy lemovaná vozová cesta byla rozježděná a zarostlá travou, což svědčilo o tom, že předtím, než se do domu nastěhovali Trévillovi, nebyla dlouho používána. Když jsme přijížděli k letité kamenné barabizně nazývané Etcheverria, minuli jsme rozpadající se zeď zanedbané zahrady prorostlé plevelem, z něhož se prodíralo pár zakrnělých, odvážných květin jako vzpomínka na pomíjivou ruku člověka. Kůň sebou dvakrát nervózně škubl.

„Ono tu straší, víte,“ řekla s úsměvem.

„A vám nevadí bydlet v domě, kde straší?“

„Ne, nestraší v domě. Straší v zahradě. Aspoň podle místní pověry.“ Zamyšleně napřímila hlavu a dodala: „Nu, možná, že v domě straší taky. Většinu domů sužuje nějaký strašák... ať už takový nebo makový.“

„To je zajímavý postřeh. Ale doktor Freud by namítl, že to jsou lidé, ne domy, koho sužují strašáci... ať už takoví nebo makoví.“

Přikývla. „Ano, já vím.“

To mě velmi překvapilo. A fascinovalo. „Vy jste četla doktora Freuda?“

„Ano. Po přečtení toho, co mě zajímalo z anatomie.“ Zasmála se. „Jedno asi vede k druhému. Napřed se dozvíte, jak různé části fungují, a pak přemýšlíte nad tím, co je k tomu vede.“

Zahnuli jsme k prověšeným vratům. Koně nebylo třeba uvazovat; byla to zkušená doktorská kobyla, uvyklá stát klidně v postroji. Než jsem obešel dvoukolku, abych Kátě pomohl dolů, už začala sestupovat sama. Můj neobratný a zbytečný pokus jí podat ruku a její snaha přijmout na poslední chvíli mou galantní úsluhu vyústily v okamžik nemotorného zápolení, kterému jsme se oba zasmáli.

„Jak scéna z pokleslé komedie,“ řekla.

„Nebo vznosného milostného románu,“ dodal jsem.

Usmála se na mě. „Ne. Myslím, že jen pokleslé komedie.“

„Nu, máte možná pravdu. Tohle je poprvé, co tancuji se ženou, která by ne-“ určitě jsem musel zčervenat po kořínky vlasů, když jsem si uvědomil, že mám ruku pořád ještě položenou kolem jejího pasu. Rychle jsem ji odtáhl.

Šli jsme směrem k domu, ona přede mnou. „Se ženou, která by ne... co?“ zeptala se přes rameno.

Jak jsem mohl říci: která by neměla na sobě korzet? V dlani jsem stále cítil nepopsatelně vzrušující hebkost jejího těla pod tuhou látkou. „Která by...“ Odkašlal jsem si. „...nebyla členem naší rodiny.“

Úkosem na mě pohlédla. „Tomu nevěřím.“

„Dobře děláte. Víte, často lžu. Je to to nejsnadnější a někdy i nejmilosrdnější.“

Vyprskla smíchy. „Tak dobře.“

Fasáda domu byla ve špatném stavu; omítka, zničená prostupující vlhkostí, byla místy opadaná až na hrubě tesaný kámen. Když jsme vstoupili do ústřední haly, zavanula na mě zatuchlost a chlad; v zimě to tu muselo být nanejvýš nepohodlné.

„Káťo?“ zavolal mužský hlas z místnosti vedle hlavní haly.

„Ano, Paule,“ odpověděla. „Mám s sebou doktora. Pomoc je na cestě, jestli se ti podaří udržet se při životě ještě o chvilku déle.“

Muž se hlasitě zasmál a ona mi pokynula, abych ji následoval do salonu.

„Paule, tohle je doktor Montjean. Doktore, můj nebohý, potlučený bratr.“

Když vstal z křesla, pravou ruku přivázanou k hrudi pruhy plátna, nemohl jsem zakrýt svůj úžas.

Byla to dvojčata. Jejich dokonalá podoba se zračila ve všech rysech: v plných ústech, vysokých čelech, vystouplých lícních kostech, pevných bradách, hustých kaštanových vlasech. Ač byly jednotlivé rysy stejné, díky jejich rozdílnému pohlaví byl výsledný dojem překvapivě odlišný. Co u ní byla pohlednost, u něj vypadalo křehce a téměř zženštile. Co v jejích pohybech bylo ladné, u něho se zdálo strojené. Nelaskavý kritik by o ní mohl říci, že má trochu příliš velký obličej, zatímco on měl příliš malý. Rozdílnost v podobnosti nebyla nikde tak patrná jako u jejich očí. Téhož mandlového tvaru, lehce sešikmělé, tatáž jasná světle šedá zvýrazněná tmavými, bujnými řasami, ale vytvářející naprosto protikladný dojem. Ona měla v pohledu něžnost, která jako by člověka vybízela nahlédnout do zřídla její bytosti. Jeho pohled byl kovový a neproniknutelný. Světlo se třpytilo na povrchu jeho očí, zatímco u ní šlo z hloubi. Její oči byly mosty, jeho bariéry.

Společně se dali do smíchu nad mým nelíčeným překvapením. „To je starý, otřepaný žertík, doktore, nevarovat lidi předem, že jsme dvojčata,“ řekl bratr, když mi nešikovně stiskl ruku obrácenou levačkou. „Nás ale nikdy neomrzí, jak působí na lidi, kteří nás poprvé vidí spolu. Odpusťte nám pobavení se na váš účet, ale když ono je tak málo zábavy v téhle zastrčené díře.“

Abych nabyl opět sebejistoty, nasadil jsem profesionální tón. „Vaše sestra mi řekla, že jste spadl z bicyklu.“

Vrhl na ni pohled a ušklíbl se. „Nu, asi byste to tak mohl vyjádřit, kdybyste chtěl. Ale ve skutečnosti -“

„- Postarám se o malé občerstvení,“ skočila mu rychle do řeči. „Šálek bylinkového čaje, doktore?“

„Rád.“

Když odešla z pokoje, její bratr zvýšil hlas a pronásledoval ji svými slovy. „To je jeden způsob, jak to vyjádřit, doktore. Ve skutečnosti mě ale má drahá sestřička z kola skopla!“

„Hloupost!“ zavolala z haly.

Tiše se zasmál a vrtěl hlavou, když jsem začal rozvinovat dosti zručně uvázané obinadlo. Zamžikal při prvním doteku, ale pokračoval v hovoru, zatímco jsem ho prohlížel. „Je to tak, opravdu. Při soutěžení je útočná. Udělali jsme si malý závod na konec cesty a zpátky a – úú! Prokrista, doktore! Jestli se hodláte zeptat, zda to bolí, tak odpověď zní ano!“

„Promiňte.“

„Nejsem si jist, jestli to stačí. Tak tedy dostal jsem se do vedení malým úskokem, protože jsem vyrazil, ještě než byla připravena ke startu. Dojel jsem na konec cesty, vracel se zpátky, a co udělala ona? Když – au! Zatraceně, člověče! Nepůsobil jste předtím ve službách inkvizice? Předpokládám, že to je zlomené?“

„Určitě naštíplé.“

„Zatracená smůla. Takže když jsem ji na zpáteční cestě míjel, kopla mě a já narazil do zdi zahrady. Jakoby nic. V Jezdeckém klubu by ji na místě diskvalifikovali.“

„V Jezdeckém klubu? Jste tedy z Paříže?“

Zvedl překvapeně obočí. „To ano. Udivuje mě, že jste o něm slyšel. Z vašeho přízvuku jsem soudil, že jste zdejší.“

„Netušil jsem, že mám přízvuk.“ Pravda je, že při studiích v Paříži jsem se usilovně snažil svého zpěvavého baskického akcentu zbavit, neboť byl jakožto venkovský předmětem posměchu mých spolužáků.

„Ach, myslím, že nijak výrazný. Spíš jde o jiný rytmus řeči než o výslovnost. Já tak trochu přízvuky studuji, jelikož nic neprozrazuje vychování a společenskou třídu tak jako způsob mluvy.“

Paul Tréville sám mluvil s určitou nosovou nedbalostí, typickou pro pařížskou vyšší vrstvu, tónem, který jsem nesnášel, neboť prozrazoval bohatství a komfort, zatímco já jsem si musel na svá studia těžce vydělávat. Byl to způsob mluvy, který jsem vždycky považoval spíše za manýru než za přízvuk.

„Kdybych měl váš přízvuk popsat, doktore, tak bych řekl, že je to výslovnost člověka, který pracoval na tom, aby se zbavil svého jižanského prozpěvování a téměř se mu to podařilo.“

Samozřejmě právě přesnost jeho postřehu mě popudila. Všichni si jistě přejeme, aby nám ostatní rozuměli, ale ne, aby v nás četli jak v otevřené knize. Bohužel se mi svou rozmrzelost nepodařilo úplně zakrýt, protože se usmál tak, že bylo vidět, jak ho baví dobírat se mě.

„Jste ještě dost mladý na doktora, ne?“

„Právě jsem ukončil studia.“

„Aha. Upřímně doufám, že nejsem váš první pacient.“

„Měl byste spíš doufat, že nebudete mým posledním. Nevrťte se. Musím vám přivázat ruku k hrudi, abych ji znehybnil. Možná to trochu zabolí.“

„Tím jsem si jist. Takže jste tedy slyšel o Jezdeckém klubu. Dovolím si předpokládat, že jste nebyl jeho členem.“

„Předpokládáte správně. Mé vzpomínky na Paříž jsou vzpomínky chudého studenta na ten bohémský život, o kterém je příjemnější hovořit než ho žít. Poplatek za členství ve vašem klubu – i kdyby se mi podařilo najít nějakého mecenáše, což by bylo nanejvýš nepravděpodobné – by stačil na zaplacení celých mých studií.“

„Nejspíše ano. Ale jako dlouhodobá investice se to mohlo vyplatit. Byl byste se tam seznámil s lepšími lidmi.“

„S důležitými lidmi?“

Usmál se nad mým vyzývavým tónem, ale hned jsem mu úsměv z tváře zahnal škubnutím obinadla, ráznějším, než bylo třeba.

„Úú! Přece snad víte, že tohle bolí?“

„Hmm.“

„Zdá se, doktore, že trpíte falešnou představou, že důležití jsou jedině lidé lopotící se na vinicích. Dráteníci, zedníci, pohůnci,... felčaři. Přehlížíte velký společenský význam aristokracie.“

„A v čem podle vás spočívá?“ hluše jsem se zeptal, zatímco jsem mu kolem hladké neochlupené hrudi ovinoval fáčový obvaz.

„Od dob kulturní sebevraždy Revoluce je úlohou mé třídy sloužit buržoazii jako odstrašující příklad nebezpečí neplodné zahálky. Chopil jsem se svých povinností s obdivuhodnou pílí, že to tak sám o sobě říkám, a oddával se hazardu, soutěžní střelbě, bezduchému miliskování, prázdnému vtipkování – všemu, čemu se obvykle věnují mladí muži z dobré společnosti.“

„Asi vás to muselo hodně nudit.“

„To tedy ano.“

„A co teprve vaše společníky.“

„Ajaj, panáček je jedovatý!“

„Tak snažte se přece nehýbat.“

„Pokud jde o mého otce, ten se stal zbytečným trochu tradičnějším způsobem. Je něco jako amatérský učenec. Ale bojím se, že jeho zbytečnosti si nikdo nevšimne a neocení ji, jelikož zbytečnost je akademický standard.“

„A vaše sestra?“

„Káťa? No, teď jste zasáhl choulostivé místo – máte rád slovní hříčky?“

„Nijak zvlášť.“

„Škoda. Ano, Káťa dělá své třídě trochu ostudu. Obávám se, že by se při sebemenší šanci vrhla do nejrůznějších povznášejících činností. Naštěstí v této zapomenuté díře nemá příležitost, aby se mohla podobným věcem věnovat, takže naše rodinná tradice neužitečnosti zůstává bez poskvrny. Tak co, doktore? Jaká je diagnóza? Budu se po zbytek života plahočit jako nevyléčitelný mrzák?“

„Ne po tělesné stránce. Pokud ponecháte ruku a rameno v klidu, příroda si poradí sama. Ale může to trvat i měsíc, než jí budete moci normálně používat.“

„Měsíc!“

„Kosti se hojí svým vlastním tempem, pane Tréville.“

Podíval se na mě zpytavě. „Tréville? To vám řekla Káťa, že se jmenujeme Trévillovi?“

„Ano, ovšem. A ne snad?“

Vyšpulil spodní ret a mávl nedbale zdravou rukou. „Ale jistě. Tréville. Hm, hm. Jen se mi líbí zvuk toho jména. Vám ne?“

Cítil jsem, že si ze mě tropí šašky, a je jen málo věcí méně snesitelných pro mladého muže, jehož křehká důstojnost ještě nebyla podpořena životními úspěchy. Dal jsem zlost najevo mlčky, briskním dokončením obvazu a studeným tónem: „Hotovo, pane Tréville. Tak. Máte ještě nějaká jiná zranění? Mám poněkud naspěch.“

„Ach, skutečně?“ Paul Tréville se usmál a pozdvihl jedno obočí. „Víte, doktore, vždycky mě pobaví, jak si lidé vaší profese troufají zaujímat povýšený postoj, ačkoli se namísto skutečné práce v oboru jen pár let hrabali v chemikáliích, hnisu a prasečích plodech v lihu. Zdá se, že zapomínáte, že si vyděláváte prodáváním svých služeb každému, kdo zaplatí.“

„Totéž se dá říci o mnoha profesích.“

„To vskutku ano. O děvkách, například.“

Dlouho jsem se na něho upřeně díval. Pak jsem chladně opakoval: „Máte ještě nějaká další zranění? Závrať? Nevolnost? Bolení hlavy?“

„Jen nějaké ty škrábance a modřiny. Ale jsem si jist, že se časem zahojí. Plynutí času se zdá být vaší představou všeléku. Napadlo vás někdy se o honorář podělit s praotcem Časem?“

Už už jsem mu pádně odpověděl, když se objevila Káťa nesoucí stříbrný podnos s čajovou konvicí a šálky. „Vezmeme si to na terasu?“

Ještě dotčený chováním jejího bratra jsem hodlal odvětit, že mám příliš mnoho práce na to, abych vysedával u čaje, ale dvě věci mi v tom zabránily. První bylo pomyšlení, že by to znělo směšně, když mě předtím Káťa zastihla, jak lenoším v parku. Druhou byl fakt, že jsem se do Káti zamiloval.

Tehdy jsem si to samozřejmě neuvědomoval, ale při zpětném pohledu, oproštěném od zamlžujících podrobností, vidíme události v jasnějším světle, a mně je nyní zřejmé, že jsem tehdy již byl v první fázi zájmu, zalíbení a vzrušení, které brzy přerostlo v lásku. Ještě se mezi námi nestalo nic významného – pohled na její opálenou tvář z profilu, když jsem vedle ní kráčel parkem, pramínky vlasů na spáncích, to, jak se mi dívala do očí se směsicí vážnosti a pobavení, náhodný dotyk její ruky a spočinutí mé dlaně na jejím pasu, když jsem se nemotorně snažil jí pomoci slézt z kočáru – nic podstatného. Ale částice, ze kterých se skládá láska, jsou příliš jemné, než aby se daly dělit a analyzovat, stejně jako souhrn lásky je příliš rozsáhlý na to, aby byl postižitelný najednou a z jediného hlediska, určeného našimi city. Bez důvodu, navzdory vší logice a aniž bych o tom věděl, jsem Káťu miloval.