Jako šnek

Je sobota někdy začátkem dubna, a když se při snídani podívám z okna kuchyně, na trávě je jinovatka. Přesto se po snídani oblíknem a jedem někam na závod, nebo vlastně já ani nevim, jestli je to závod, akorát vim, že za chvíli jedem. Přijde táta, už má na sobě tepláky, a taky moc dobrou náladu, vesele mě pobídne, ať to tu nesrkám do oběda, a pak na mě mrkne, musim se usmát, jak mě to potěšilo. Pak si ještě uděláme výlet na Křivoklát, na hrad, víš?

Nevim, ale to je jedno, dokonce se na dnešek začnu těšit, tak fakt dopiju kakao a jdu se rychle oblíkat. V pokojíku se brácha rozcvičuje, má při tom dokořán okno, což je fakt nepříjemný, protože je tam velká zima, hned se mi udělá husí kůže. Jedem, jízda vlakem, obvykle nejhezčí část výletu, mě dneska nebaví, teď najednou si přeju, aby to už uběhlo, aby bylo po závodě a mohli sme na hrad. Ani nevim, proč se tak těšim. Možná proto, že na mě táta mrkl, možná proto, že si nepamatuju, že bych byl kdy na hradě, a slibuju si od toho něco skvělýho. Takže i závod docela zvládnu, ne že bych sice nějak zazářil, ale aspoň se v půlce cesty neztratim někam do lesa. Po závodě se oddělíme od skupiny ostatních, jedou s druhým trenérem domů, a skoro slavnostně se vydáme na hrad, jenom my tři, a tentokrát mi ani nevadí, že se táta s bráchou baví o běhu a mě si nevšímaj. Jdu za nima a těšim se. Jenže celý hrad nestojí za nic. Je to nuda. Sem zklamanej. Cestou dolů narazíme na skalní městečko, vylezeme všichni tři na malou skalku, brácha už stojí i s tátou nahoře, kam vede příkrej zub skoro bez výstupku, mně to nejde a oni mě každej chytnou za jednu ruku a vyzdvihnou mě nahoru jako pírko, okamžik, jako bych letěl. Okamžik, kdy chci, aby mě nikdy nepustili. Třeba to není žádná výjimka, to jenom atmosféra toho dne, kterej pro mě byl důležitej, proto si to pamatuju, přece mi ruku podávali miliónkrát předtím i potom. Stojíme teda na skalce a táta za chvíli, že vyleze na vedlejší, daleko větší, ať tu počkáme, a brácha hned, že musí jít s ním, to je jasný, protože brácha byl za tátou jako pejsek, ale táta že ne, ostatně já přece nemůžu zůstat sám na skále. Já bych sice klidně mohl, ani bych se nehnul, ale táta na tom trvá, vyblejskne si nás, bráchu naštvanýho, a jde. Brácha má asi vážně děsnej vztek, strčí do mě a já spadnu. Nic to není, vstanu a dělám že nic a on se ke mně přibližuje a tváří se dost zle, a já ustupuju, až sem u samýho kraje a budu asi brečet, on mě chytne a zaklání mě, a je to dost hnusnej pocit, ale držim se, protože vim, že je to hra. A on mě najednou v tom záklonu trochu jakoby pustí a hned chytí, začne se smát, brácha se nádherně směje, a když se směje, je jak veselej anděl, nadpřirozeně krásnej, s těma kudrnatejma vlasama. Ale já začnu brečet a kvílim jak šílenec, protože sem se fakt lekl. Brácha mě utěšuje, ale táta je v momentě zpátky a vynadá bráchovi a mě taky zpraží, ať přestanu kňourat, a jdeme dolů. Táta si dá v nádražní hospodě pivo a nám koupí žlutou limonádu, sedíme tam a ani jeden nemluvíme, už toho máme dost, a brácha je navíc uraženej. A tak srkáme, obyčejná nádražka, a najednou se ve dveřích objeví chlap s berlí a jednou nohou bezvládnou, táhne ji za sebou a šourá se k pultu, a číšník si ho hned všimne. A než ten chlapík k pultu dojde, už má natočený pivo, podá číšníkovi mince, opře si berli o pípu a pivo nadvakrát vypije. Vezme berlu a belhá se pryč. A já na něj koukám, protože je jako šnek, a sem tím úplně fascinovanej, až mě táta okřikne, ať takhle necivim. A celou dobu, než přijede vlak, a taky cestou a taky doma u večeře a než usnu pořád na toho chlapa myslim a říkám si, na tohle už nikdy nezapomenu. Do týdne na něj zapomenu. A za rok si na něj zase vzpomenu.   Otec si na tenhle výlet nepamatuje. Pamatuje si ale na to, jak obvykle tyto výlety probíhaly, Jakub se zase coural vzadu, pořád ho musel hlídat a popohánět, protože on byl doslova nemožnej. Stejně jako při jakýmkoliv sportu. Ale to by otec chápal, každýmu to holt jít nemusí. Nechápal však, jak mohl Jakub na všechno tak kašlat. Nemohl si pomoct, ale když viděl Jakuba v lese při běhu nebo při tréninku na dráze, cítil především marnost. Proč se trochu nesnaží? Každej nemusí bejt talent, ale trochu zatnout zuby, od čeho je to chlap! Ale to ne, ona z něj chce mít holku, alespoň jednu dceru.   Matka má o Kubíka trochu strach. Ví, že ho sport nebaví. Snaží se to říct otci, ale ten ji neposlouchá, jeho synové pros­tě musí sportovat a hotovo. Podívej se na Martina, řekne jí vždycky, snaží se, a jak mu to jde, ale kluci nejsou kopie, jednomu to jde, druhýmu to jít nemusí, Kubík na to prostě není typ. Taky ji trochu trápí, že se k němu Martin někdy chová ošklivě. Má si přece dát pozor, je o tolik silnější, Kubík je tak křehký. Snaží se být v jejich hádkách spravedlivá soudkyně. Ale je přece přirozené, že chrání toho slabšího. Máťa se na ni pak dívá jako na vraha.