Nový u nás přeložený román Kari Hotakainena, jehož kniha Na domácí frontě získala prestižní cenu Finlandia a Cenu Severské rady pro literaturu, se jmenuje Chrám svatého Izáka. Zastihuje dva muže — otce a syna — na cestě k vzájemnému pochopení, která trvá již bezmála čtyřicet let. Ovdovělý muž prodělá mozkovou příhodu a v nemocnici se jen obtížně zotavuje — mysl se mu vrací zmateně, s bolestnými vzpomínkami, a blízkost smrti v něm probouzí touhu sblížit se se synem, s nímž se v den manželčina pohřbu definitivně rozešel kvůli názorům na Boha a víru.

Bůh není. Po smrti nic nepřijde. Ke všemu dojde předtím.

O těchto faktech jsem uvažoval v okamžiku, kdy se mi vědomí rozpadlo vedví. Vám zůstalo rozzářené svítidlo na stropě obchodu, mně se otevřelo mlčenlivé moře. Našli mě na podlaze vedle váhy a naložili do sanitky. Pamatuji se, že zdravotník měl potetovaný biceps, tetování se klikatě zavíjelo pod bílou košili. Tam skončil svět.

Nevzpomínám si na nic z toho, když jsem se probouzel, ale události v tomto časovém úseku mi do bolestných podrobností zrekapituloval chirurg Kallio. Mezitím zmizelo sedmdesát let, hrál jsem si nadšeně s dřevěným vláčkem a plyšovým medvídkem, které mi přinesli z herny dětského oddělení. Hněval jsem se, když se do kolejiště připletl vozík s jídlem a shodil medvídka z vláčku. Uprosil jsem sestru, ať mi hodí balonek, a brečel jsem, když se balonek zakutálel pod postel.

Čtyři dny jsem byl malé děcko, potom jsem dospěl a stal se pacientem moskevské nemocnice. Popuzeně jsem se vyptával, proč se oprava nedaleké stanice metra o měsíce zpožďuje a jak to přijde, že nás krmí ztvrdlým tmavým chlebem, když byl vedle stanice metra konečně otevřen nový krámek s pirohy. Sestry na oddělení podle mě projevovaly katastrofální neznalost Moskvy. Měl jsem podezření, že je do nemocnice nasadila kavkazská mafie, aby tu kradly játra a sleziny.

Do sebe jsem se vrátil za dva týdny. Uviděl jsem bílou zeď a kus světlého závěsu na okně. Vylekalo mě to. Neodvažoval jsem se pohnout. Přemýšlel jsem, zda od krku dolů vůbec pokračuju, nebo jestli končím hned pod bradou. Zahýbal jsem ústy a jazykem jsem přejel po zubech. Narazil jsem na známou vykotlanou stoličku, byl jsem to tedy já.

Vybavil se mi obrázek papriky na váze a biceps potetovaný kolem dokola, ostatní v mé hlavě bylo zauzlované a zanícené. Zeptal jsem se, kde to jsem a proč je na sandálech neznámá kombinace písmen. Odpověděli mi na všecko, jenže příliš rychle. Požádal jsem chirurga, ať mi věty dávkuje jednu po druhé a po každé z nich ať udělá několikavteřinovou pauzu. Polykal jsem informace, jako bych dlouho hladověl, opatrně, každé sousto jsem zvolna rozžvýkával.

V příštích dnech jsem obdržel spoustu informací o sobě, o své minulosti a o tom, jak si drobný krevní výron usmyslel proudit svévolně hlavou a ničit přitom všechny soubory dat, které mu překážely v cestě. Potom krev uzavřela s životem smlouvu a zastavila se. Kdyby dorazila ještě o kousek dál, vznášel bych se na klidném moři. Já mám radši jezera.

Chirurg Kallio shrnul fakta.

„Výduť tepny uvnitř mozkové tkáně. Nohy a ruce budou fungovat, i když s určitým omezením, ztracený rozum se vrátí, postel má kolečka, na stěně je tlačítko, jeho zmáčknutím přivoláte někoho z nás, na nočním stolku je pomeranč, vedle něho lístek s číslem na mobil vašeho syna, staniční Jokinenová vám poví, jak to tady chodí, na pokoji spolu s vámi leží ještě pánové Tiilikainen a Jormakka, tohle je ústřední nemocnice, oficiální název vám neřeknu, to je takový jazykolam, že vám tím teď nechceme zatěžovat hlavu. Noviny, které jste požadoval, v kiosku ve vstupní hale neprodávají, a nechystáme se je ani objednat."

Kalliova slova mě spojila s tímto světem. Bílý plášť, košile s límečkem, neosobní brýle a dřeváky vypovídaly, že vně mé hlavy plné střepin existuje předpisový a rozumný svět, v němž všechny věci a všichni lidé mají své místo. Moje místo bylo u okna. Na okenním parapetu zůstal ležet pohled poslaný předešlému pacientovi, loďka na snímku odvážela do zapadajícího slunce člověka zachumlaného v přikrývce. Na nástěnném kalendáři byl bělostný sníh, v něm zaječí stopy, 17. březen. Toho dne začal můj nový život. Všechno odešlo, všechno se navracelo zpět.

Paměť je milosrdná a vybírá z minulosti nejchutnější sousta, zato kosti, chrupavky a odřezky odkládá na okraj talíře. Zavřel jsem oči. Paměť se krmila, mozek se nabíjel. Do hlavy mi proudily záblesky, výjevy, slova, obrazy, hlas. Dětství a mládí byly zrychleným proudem záběrů, z něhož se vydělovaly obličeje beze jmen a slova beze spojitosti k čemukoliv. Projektor praskal a zvuk vynechával, ale já jsem se tam přece jen objevoval. Film se přetrhl a pokračoval v dospělosti, o pár desítek let později. Podvědomí se nevyptává - zobrazuje, co se namane, a nechá člověka, ať z toho sestříhá rozumný celek. Protože jsem nebyl člověk, ale pacient, nezbylo mi než se smířit s nesestříhanou verzí.

Manželka, syn, léto, třpyt. Písek, nebe, slunce, věta.

Kyllikki, Pekka, Pyynikki, vedro. Kamínek v sandálu, na nebi slunce, věta na Kylličiných rtech: namaž mě trochu, dole na zádech.

Takže to jsme byli jednou v létě s Kyllikki a Pekkou v Pyynikki, a Kyllikki mě prosila, ať ji natřu opalovacím krémem. Byl jsem šťastný.

Kdysi. Jednoho léta.

Kyllikki, manželka.

Pekka, syn.

Probral jsem se.

Zeptal jsem se Kallia, jestli můj syn ví o mrtvici a o tom, že jsem byl děcko a Moskvan. Kallio řekl, že se synovi pokoušeli dovolat, ale nepodařilo se jim ho zastihnout.

Neurolog Seppänen doporučoval co nejopatrnější postup.

„Vaše hlava je nyní prázdná. Pokud by se plnila příliš rychle, odmítne materiál zpracovat a spustí roletu. Kdybych to měl k něčemu přirovnat, vaše hlava je počítač s vyčištěnou pamětí. To ale neznamená, že by přístroj byl nenávratně rozbitý. Je třeba v něm aktualizovat operační systém."

Seppänen pokračoval, ale v mžiku jsem se ztratil, ucítil jsem na tvářích seno, útržky paměti. Chytil jsem se jich a vtáhl sám sebe do minulosti. Běhali jsme se synem po louce, slunce stálo vysoko, synovi se čepýřily vlásky, šestiletý klouček byl rychlejší než vítr, já jsem zakopl, a když jsem se zvedl, syn stál na svahu nad řekou a smál se, vzal jsem ho do náruče, on se smál a kroutil se jako velký červ, byl jeden velký sval a já ho smíchy nedokázal udržet. Syn se rozběhl ke břehu, přeskočil na velký kámen a tam zůstal stát na jedné noze. Řeka tekla kolem něho, bál jsem se, že ho stáhne. Uvědomoval si, že má ve své moci mě, řeku, proud, slunce, louku i všecko ostatní, zahrával si s osudem jako nedostižitelný, kymácel se na jedné noze a smál se. Prosil jsem ho, ať skočí zpátky na břeh, ale on vystřídal nohu, rozpažil ruce, druhou nohu natáhl dozadu a začal mávat rukama, byl velký pták, jenž ovládal strachem nemotorného dospělého nemajícího na světě nic kromě toho, co může ztratit. Pták se proměnil v chlapce, který přeskočil z kamene na břeh a mně do náruče, přivoněl jsem mu k vláskům, na tváři jsem cítil zpocené čelo, chlapec se tetelil nadšením a znovu se vytrhl do běhu. Věděl jsem, že kdyby chtěl, mohl by běžet tak daleko, že bych ho já nikdy nedohonil. Jen kdyby chtěl.

Vedle neurologa Seppänena se objevil chirurg Kallio. Bubnoval prsty do svých desek, skláněl hlavu a díval se zpoza brýlí na čtení. Seppänen nosil v náprsní kapse čtyři prvotřídní propisovací pera. Jedno z nich si vzal a začal s ním cvakat. Seppänen s Kalliem zastupovali moudrost a rozum. Rád bych byl stejně silný jako oni. Rád bych řekl, že nejsem děcko ani Moskvan a že hodlám žít tak dlouho, dokud se mi nepodaří synovi říct, jak se věci mají do­­opravdy.

Kallio vytáhl z desek list čtverečkovaného papíru.

„Tady jsem schematicky nakreslil, k čemu došlo ve vaší hlavě. Abyste měl lepší představu, na jakých maličkostech všecko záleží. Přivezli vás k nám rychle. Měl jste štěstí. Mohlo se vám to přihodit doma."

Podíval jsem se na nákres. Byly tam části mozku, jako by to byly nějaké křehké houby. Z nich vycházely čáry plné krve. Na konci jedné čáry byl křížek. Tam se všecko zastavilo, tam zůstal viset můj život.

„Ten nákres si můžete nechat," řekl Kallio a odložil papír na noční stolek.

„Nelíbí se mi."

„Je dobré vědět, co se stalo, jak se věci mají. Z hlediska pacientovy rekonvalescence jsou fakta velmi důležitá," prohlásil Seppänen. Uvědomil jsem si, že přemýšlím o synovi.

„Minulost nemám rád, chci se vrátit do světa," řekl jsem a pokusil jsem se přehodit levou nohu přes pravou. Zbavena citu sklouzla zpátky na podlahu. Nejraději bych si nohu utrhl.

„Do světa vede ještě dlouhá cesta. Půjdeme tam beze spěchu, krůček po krůčku," řekl Kallio a znělo to jako aforismus pro tento den. Chirurg složil čtecí brýle do náprsní kapsy, vytáhl kapesník a vysmrkal se. Ten zvuk připomínal lodní mlhovou sirénu, do níž se z důvodu minimálního používání nahromadila vlhkost. Vzácná kombinace troubení a syčení mě přiměla pozorněji se zadívat na zdroj zvuku. Kalliův nos byl dlouhý a na konci nepatrně zahnutý dolů jako většina velkých lodních kýlů, velkolepým ho činila vypouklina uprostřed, která byla nejpravděpodobnějším místem zrodu mohutného zvuku.

„Jak dlouho taková rekonvalescence průměrně trvá?" zeptal jsem se, zatímco jsem si hnětl levou nohu. Nebyla moje.

„Všecko je individuální. Každý pacient je jiný případ," řekl Seppänen. „Vykonal jste dlouhou cestu zpátky k vědomí. Možná si vůbec neuvědomujete, kolik sil jste musel vynaložit."

„Nemá smysl řídit se nějakým časovým rozpisem. Člověk není vlak. A chirurg není průvodčí, který je oprávněn ohlásit, kde zastavíme příště," pravil Kallio a složil svůj nákres do kapsy.

Oba se zvedli současně.

„Odpočívejte," řekl Seppänen.

Oba odešli.

Zavřel jsem oči. Nejprve byla tma a klid, potom se opona otevřela a odhalila louku. Na protější straně louky utíkal syn jako maličká tečka. Zakřičel jsem ze všech sil. Syn se zastavil a zvedl pravou ruku. Louka se přitom změnila v moře, vzedmuly se vlny, do plic vnikla voda a do hlavy černota. Klesal jsem ke dnu. Potom mě někdo uchopil v podpaží a začal tahat vzhůru. Nahoře jsem viděl světelné pruhy slunečních paprsků. Probudilo mě, když se Tiilikainen dopotácel k židli a pustil zprávy hlasitěji.