V roce 1993 se budoucí biolog Niccolò Ammaniti (narozený 25. září 1966 v Římě) chystal napsat diplomovou práci o neuroblastomech. Nikdy ji nedokončil, ale jako - jak sám řekl - "maligní tumor diplomky" vznikla jeho románová prvotina Žábry (1994, Branchie) a Ammaniti celkem úspěšně vykročil na literární dráhu. Žábry jsou jasně ovlivněné jeho v té době prý až chorobnou vášní pro počítačové hry a zálibou v komiksech. Na expresivním narativním stylu románu se dále významně podílely časté hudební citace a vypravěčovo filmové vidění.

Svět Ammanitiho prvotiny však navzdory tomu není virtuálně umělý, zejména protagonista je obdařen autenticitou a plnokrevností, které simulovat nelze. Příběh v sobě kombinuje existenciální drama (hrdina je ve finální fázi rakoviny plic) a potřeštěnou parodii na příběhy o cestě do Indie, kde hrdina, zajímající se o východní filozofie, hledá a nachází (nebo také nenachází) sám sebe. Ammaniti prošpikoval románový děj řadou napínavých honiček, přestřelek a nečekaných zvratů a zabydlel jej spoustou bizarních postav. Výsledkem je román, který se sice asi nezapíše do zlatého fondu literatury, nicméně je nesmírně zábavný a vyprávěný s chutí i bravurou.

Ammaniti po svém debutu začal spolupracovat s celou řadou novin a časopisů, jako např. "Pulp", "Tuttolibri", "Musica", "Micromega" nebo "Ciak". Díky své povídce Pěkný večer (Seratina) publikované v antologii mladých italských autorů Kanibalská mládež (1996, Gioventù cannibale) byl i on zařazen mezi mladé kanibaly, tuto škatulku nicméně odmítl a pokračoval ve své sólové dráze úspěšnou povídkovou sbírkou Bahno (1996, Fango). Zde je patrný vliv Tarantinových Historek z podsvětí, hororů Stephena Kinga i filmového klasika tohoto žánru Alfreda Hitschcocka. Ammaniti se ukázal jako vnímavých žák svých mistrů a zároveň potvrdil svůj vypravěčský talent, provázaný už v Žábrách, smysl pro parodii, nadsázku a černý humor.

více na iliteratura.cz