Je to žluté a na každém knižním veletrhu u toho postává chumel natěšených lidí. Řeč je o stánku Nakladatelství jednoho autora. Oním autorem je Honza Volf, který „neumí hrát golf" - jak hlásá vývěsní štít jeho firmy. Honza Volf píše, kreslí a vydává kalendáříčky, diáříčky, adresáříčky, přáníčka, kartičky, knížečky... Všechno je malé a hravé, proto ty zdrobněliny. A do toho obrázky rozesmátých sluníček a pejsků.

„Ať žijete s někým a nebo jste třeba sami, nebuďte nikdy zlý ani naštvaní. Vždyť život je tak krásný, mý lidičky milovaný." Vadí vám pravopisné chyby? Honza chodil do školy na Slovensku a českou gramatiku si sám vymýšlí. Připadá vám to dětinské? To byla pro Honzu spíš pochvala. Naivní? Za těmi rýmovačkami je nelehký životní osud. Jejich autor dobře ví, že „pokud se nechce člověk ve své samotě úplně zbláznit, tak si musí umět vybudovat pěkný vstah. Jinak zůstane opuštěný a pomatený. A může se z něj stát i sebevrah."

Proč právě žlutá? Od slunce?

To bych musel začít hodně zeširoka... Životem jsem se potácel od mládí: různé terapie, Bohnice, žil jsem buď v euforiích, nebo na dně. Bylo by fajn říct, že jsem se hledal, ale já se ani nehledal. Ve třiceti letech mi došly se svobodou baterky. Bezbřehá svoboda není k ničemu, musí být něčím ohraničená - a tak jsem se oženil. Nebylo to moc z lásky. Vznikl z toho klasický měšťácký model: dvě děti, chalupa, auto.

Vůbec si tě tak neumím představit.

Byl jsem někdo jinej. Prošel jsem proměnou jako z Kafky - a to včetně fyziognomie; na starých fotkách je to jednoznačně vidět. V novém prostředí člověk za pár let změní i svoji podobu. Hrál jsem si na dospělého, ale moc mi to nešlo. Uklízel jsem v metru, dělal v geodézii, prodával obrázky na Karlově mostě - za bolševika ještě na černo. Tam jsem měl pár veselých, nespoutaných kumpánů. Žena byla naopak praktická, pozemská, pro zachování rodu to tak asi mělo být. Moje představa z dětství ale vypadala docela jinak: nemyslel jsem si, že bych někdy měl mít děti.

Mně naopak připadáš jako člověk, který má k dětem hodně blízko.

To jo... Ale mít vlastní? Jako malého mě moc tejralo školství a bál jsem se, že pokud by byly děti trochu po mně, trpěly by taky. Vyrůstal jsem na Slovensku a do zvláštní školy jsem nešel jenom proto, že máma byla kadeřnice a česala všem důležitým ženským z města hlavy. Když na mě otevřela učitelka pusu a říkala mi něco, co mě nezajímalo, vůbec se mi to nedostalo ušima dovnitř. Celá devítiletka byla pro mě za trest. Jistě odhadneš, jaké jsem měl ve škole známky, když jsem se narodil 25. 5. 1955.

A hollarka, kam jsi nastoupil později?

Po přestěhování do Prahy jsem nejdřív chodil rok na gympl a pak mě vzali na výtvarnou školu. Šlo to tam se mnou ale z kopce, začal jsem pít, nechal jsem se stahovat dolů, školy jsem si nevážil. Zase to souviselo s mámou: jako rozvedená si ze mě udělala v podstatě partnera, umetala mi všechny cestičky, tudíž jsem se stal slabým a nezodpovědným. Od života jsem nic nechtěl. Svět šel kolem mě. Dobré to bylo v metru: uklízel jsem pár hodin a pak si mohl malovat. Když mi jeden kamarád řekl: „To tady chceš zůstat celý život?", v klidu jsem odpověděl: „Mně je to jedno, mám tu od všech klid." Na geodézii bylo ještě víc volného času, chodil jsem s trasírkou, kolegové byli fajn, do toho ten Karlův most...

více na host.cz