Autorka komiksů Lucie Lomová se narodila v roce 1964 v Praze. Vystudovala dramaturgii na DAMU, krátce pracovala v šumperském divadle a v deníku Večerní Praha; od roku 1991 je na volné noze. V letech 1990–1999 se věnovala především autorskému komiksu Anča a Pepík (knižně ve třech svazcích v nakladatelstvích Academia a Meander, 2004–2007), ale také knižním ilustracím. V roce 2006 vyšel ve Francii její „komiks pro dospělé“ Anna na útěku, česká verze vyšla před několika týdny rovněž v nakladatelství Meander pod názvem Anna chce skočit. Žije v Praze, má dvě děti.

• Komiksová kniha Anna chce skočit vyšla nejprve ve Francii – jak jste se dostala k zahraničnímu vydavateli?

Úplným zázrakem. Můj strýček, který dělal velvyslance v Pobřeží slonoviny, vzkázal před několika lety tatínkovi, že našel na internetu nějakou Lucii Lom, která má ve Francii výstavu. Já jsem pak zjistila, že nejde o fyzickou osobu, ale o dva, původně tři pány, kteří utvořili akronym ze svých příjmení a k tomu dali jméno Lucie – taky proto, že je odvozené od světla, s nímž jako výtvarníci a scénografové vydatně pracují. A jeden z nich že navíc dělá komiksy. To byl pro mne emocionální povel: přišlo mi to jako nějaká důležitá výzva, a hned jsem jim o sobě napsala. Vyměnili jsme si pár mailů, načež jsem za nimi dojela do Angers a byli ohromně příjemní: pověděli o mně Thierrymu Groensteenovi, což je významný francouzský kritik komiksu, který byl několik let ředitelem angoulemského muzea komiksu, a ten se ozval, jestli bych pro něj neměla nějaký projekt. Měla jsem tehdy v hlavě plán na komiks pro dospělé, takže jsem k tomu sedla, sepsala synopsi a poslala mu na ukázku asi šest stránek – a druhý nebo třetí den přišla odpověď se smlouvou.

• Načež kniha v srpnu 2006 vyšla. Víte, jak Francouzi váš titul přijali?

Osobní ohlasy mám jen od svých tamějších přátel. Nějaké kritiky jsou na internetu, několik novinových a časopiseckých kritik mi poslal nakladatel, a ty jsou všechny vesměs pozitivní. Možná se ale ve Francii víc chválí, možná jsou tam kritikové vstřícnější.

• Troufla byste si srovnat francouzský komiks s českým?

Francie má zhruba šedesát milionů obyvatel a každý rok si prý jedenáct milionů z nich koupí aspoň jeden komiks – takže poptávka je tam nesrovnatelně větší. A stejně tak je nesrovnatelná nabídka a šíře sortimentu, v podstatě je podobná jako u beletrie: je tam dobře vidět, že komiks může být hluboce uměleckým dílem i oddechovou četbou. Svoji knížku jsem v tamějších knihkupectvích nacházela v poměrně objemných regálech „alternativní komiks“; i ve Francii jsou populárnější dobrodružné, science fiction, akční nebo komické příběhy. V Čechách je zájem o komiks podstatně nižší, stejně jako je minimální nabídka. V posledních dvou třech letech se sice počet původních českých komiksů zvyšuje, ale stále jich je málo: Alois Nebel, díla z okruhu Crew nebo Aargh!, monstrkabaret Freda Brunolda – francouzská pestrost tu schází.

• Čím to, že Francie, Spojené státy nebo Japonsko mají k žánru komiksu mnohem intenzivnější vztah než Česká republika? Jsou ty země infantilnější?

To určitě ne. Myslím, že zásadní důvod je ten, že u nás byl vývoj komiksu násilně přerušený. Komiks nesměl skoro čtyřicet let vycházet: komunisti ten žánr brali jako úpadkový, notabene jako produkt Západu. Jediné oblasti, kde se komiks toleroval, byly literatura pro děti a sci-fi – o skutečném životě nic. Proto si tu dodnes spousta lidí myslí, že komiks je infantilní nebo brakový žánr. Moje sestra Ivana měla před časem výstavu: uváděl ji Jiří Šalamoun, což je náš vzdálenější strýček, a mezi řečí poznamenal, že jsem Ivanina sestra a že kreslím komiksy – a pár lidí se uchechtlo, jako by to byl nějaký bonmot. Po vernisáži za mnou dokonce přišla jedna paní a konejšila mne, abych si z toho nic nedělala… To mě vážně překvapilo.

• Je komiks pro dnešní dobu ideální médium? Málo textu, srozumitelné obrázky.

Asi ano. Komiks přečtete rychle, stejně tak rychle víte, jestli se vám kniha bude líbit, nebo ne. Stačí se podívat: vizuální stránka je v tomto žánru velmi důležitá – sebelepší scénář si nepřečtete, když vám bude nepříjemná kresba.

• Před čím titulní Anna utíká, respektive kam chce skočit?

Proč utíká? Proto, že ji pronásleduje mafie. A proč chce skočit? Proto, že chce změnit svůj život. Téma skoku se objeví jako klíčové v jednom z jejích snů: v něm se ptá boha, který má podobu gigantického sněhuláka, co má udělat, aby se věci změnily – a bůh k ní moudře promlouvá a pak se promění v zrcadlo, které řekne: Skoč! Anna zrcadlem proskočí – a letí. A druhý den se začnou dít věci: potká podstatného člověka, odhalují se rodinná tajemství, všechno se najednou rozhýbá.

• Takže psychoanalytický komiks?

Když se mě Thierry Groensteen ptal, o čem knížka bude, napsala jsem mu, že jde o realisticko-mysticko-psychologicko-dobrodružně-humorný příběh.

Dočti na czlit.cz