Já se nebojím

Název knihy: Já se nebojím, Autor: Niccolò Ammaniti, Nakladatelství: Havran

V příběhu románu Já se nebojím se ocitáme v malinké, geograficky blíže neurčené vesničce na jihu Itálie. Je horké léto roku 1978. Protagonisté románu jsou děti ve věku mezi 5 a 12 lety. Jedním z nich je Michele Amitrano, jenž se jako dospělý vypravěč vrací k událostem, které jej hluboce poznamenaly. Já se nebojím je syrový a něžný román o krutosti světa, o předčasném loučení s časem dětských her a bezstarostnosti a také o boji s děsem a strachem, který si v sobě nosí každý člověk. "Vidíš támhleten barák? Musíš vylízt do prvního patra. Projít celým domem a z okna vzadu skočit na strom a slízt dolů!" Bál jsem se, že mě Smrťák přinutí ukázat pinďu nebo si strčit do zadku hůl! Příběh malého Michela, který se nebojí a má jedno velké tajemství vás vezme a odvede pryč! Filmová verze této opravdu dobré knihy byla nominovaná i na Oskara. A teď přišla do LiStOVáNí. Přijďte, nebojte, uvidíte!

- v překladu Alice Flemrové vydalo nakladatelství Havran

Ukázka z knihy

Niccolò Ammaniti

(*1966, Řím, Itálie) v roce 1993 chtěl budoucí biolog Niccolò Ammaniti (nar. 1966 v Římě) napsat diplomovou práci o neuroblastomech, místo ní nakonec vznikl román a on se stal nadějným spisovatelem. Jeho prvotina Žábry (Branchie, 1994), kterou sám definoval jako „maligní tumor své diplomky", se sice nestala světovým bestsellerem ani literárním případem, nicméně si našla cestu k italským čtenářům i kritikům, kteří vesměs oceňovali autorův neotřelý způsob vyprávění, přirozený (či alespoň přirozeně působící) cit pro gradaci děje a výstavbu zápletky, schopnost zábavné nadsázky, sympaticky černý humor. Na dosavadním vývoji autorovy tvorby můžeme koneckonců sledovat, jak se z mladého dravého „kanibala", talentovaného vypravěče, stává spisovatel. Ammaniti se také označení kanibal, pocházejícímu z názvu antologie začínajících autorů Kanibalská mládež (Gioventů cannibale, 1996), do které přispěl svou povídkou, bránil. Jeho povídková sbírka Bahno (Fango) z roku 1996 je sice ještě hodně „kanibalská", ale román Vezmu tě a odvedu tě pryč (Ti prendo e ti porto via), napsaný o tři roky později, už představuje jasné vykročení ze světa komiksu, pulp fiction, hororů a videoher k „obyčejnému" životu. Povídkovou sbírku Bahno tvoří sedm zdánlivě nesourodých textů, které vycházejí jak z inspirace italským komiksem 60. let (např. Diabolik sester Giussanových) hororem a la Stephen King, tak i filmovými „commedia all'italiana" a Tarantinovými historkami z podsvětí. Tenhle vliv je však pokaždé přehlušen Ammanitiho autorským vkladem, jeho sugestivním rukopisem a nepodbízivým humorem. Kritika někdy Ammanitimu vytýká, že se ke svým postavám chová jako sadistický loutkoherec, škodolibě tahající za nitky jejich osudu. A pokud nějaký bystrý kritik dokáže vnímat autorovu manipulaci už během četby, snad než mu gratulovat, měli bychom ho politovat, protože v tom případě si nemohl užít onen skvělý pocit, který se většiny čtenářů při čtení Ammanitiho děl zmocňuje. Piero Sorrentino ve své recenzi románu Já se nebojím ten pocit popsal velice výstižně, když hovořil o Ammanitim jako o autorovi, který tě „vezme (už od první řádky) a odvede tě pryč". K sugestivitě jeho psaní určitě přispívá také vizuálnost jeho narace, vycházející nejen z inspirace komiksem, ale i z filmového vidění vypravěče. (Díky ní jsou všechny Ammanitiho knihy dobře převeditelné do filmové řeči: Žábry zfilmoval Francesco Martinotti, Já se nebojím Gabriele Salvatores, Poslední den lidstva Marco Risi, Vezmu tě a odvedu tě pryč se údajně chystá zfilmovat Goran Paskaljević.) Ammaniti vytváří obrazy, záběry a čtenář je vidí a vstupuje do nich. Vizuální stránku navíc doplňuje i zvuková kulisa, všudypřítomná ve všech textech, jeho hrdinové si rádi prozpěvují, často hrají na nějaký hudební nástroj, navštěvují kluby, diskotéky, koncerty, a když sedí doma v kuchyni, mají aspoň puštěné rádio. Ammaniti čtenáři ukáže obraz, pustí mu k němu i zvuk, ale ponechá mu svobodu, dostatečný prostor pro jeho imaginaci. Ammaniti slíbil nakladateli i čtenářům „veliký" šestisetstránkový román, který zatím nenapsal. Když na něj nakladatelství Einaudi začalo v roce 2000 tlačit a dožadovalo se dalšího titulu, žádný neměl. Měl ale námět, který psal původně pro film, deset vzácných stránek, kterými, jak se přiznal v jednom interview, „vyřešil dost svízelnou situaci". Těch deset stránek se stalo zárodkem románu Já se nebojím (Io non ho paura), který vyšel v roce 2001. Ammaniti dále přiznává, že když svého „maličkého" (šest set stran to zdaleka nebylo) dokončil, myslel si, že to bude fiasko. Spletl se. Byl z toho mezinárodní úspěch, literární cena Viareggio, trvale vysoké umístění na italském žebříčku nejprodávanějších knih, stejnojmenný film režírovaný Gabriellem Salvatoresem. Je těžké rozhodnout, jestli je román Já se nebojím Ammanitiho nejlepší knihou, rozhodně je nejúspěšnější. Můžeme se domnívat, že k tomu přispělo několik skutečností: zaprvé Ammaniti — aniž by přitom zradil kořeny své tvorby — vypráví příběh, který je přijatelnější či stravitelnější pro široké publikum, zadruhé román nemá čtyři sta padesát stran jako ten předchozí. To není pokus o vtip nebo nesmysl, „tlusté" bestsellery může v Itálii vydávat asi jen Umberto Eco. Ammaniti se tentokrát vrátil k ich formě, kterou použil už ve své prvotině. Vypravěč ale není jeho vrstevník, je jím devítiletý chlapec. Autor, vyškolen mistry dobrodružných a detektivních románů i hororů, v tomto díle zprvu zvolna, pak stále rychleji stupňuje napětí, chystá čtenáři šokující odhalení, neustále udržuje v pohotovosti jeho pozornost. Opět se mu bezpečně daří vylíčit atmosféru příběhu, ze stránek knihy sálá žár horkého léta, hudba, která v textu „zazní", zdařile evokuje náladu sedmdesátých let v Itálii. V textuo tom sice není ani zmínka, ale přesto si nelze nevzpomenout, že rok 1978 se zapsal do historie nejenom „horkým létem", ale především únosem a následnou vraždou italského křesťanskodemokratického politika Alda Mora. Příběh Michela, Filippa a obyvatel zapadlé vísky Acqua Traverse má zcela konkrétní historicko-politické kulisy.Zpočátku může mít čtenář pocit, že drží v ruce nějaká novodobá dobrodružství Toma Sawyera, může pomyslet i na Ostrov pokladů. Ale ve chvíli, kdy Michele spadne na poklop a objeví své dítě v jámě, získává příběh další, netušenou dimenzi. Michele se dostává do situace, kdy se ocitá mezi těmito dvěma světy: jeho děsivý nález ho vyřadí z možná krutých, nicméně bezstarostných dětských her, a postupné odhalování pravdy o Filippových únoscích mu zavírá dveře mezi dospělé. Michele je sice zrazen na obou stranách, sám se chce chovat čestně a dodržet sliby,které dal jak tatínkovi, tak Filippovi. Velkým kladem příběhu je, že Ammaniti proti sobě nestaví zkažený a nemorální svět dospělých proti čistému světu dětí. Zlo versus dobro. Takové rozdělení pro něj není možné. Zlo je všude, ale nemá žádného konkrétního původce či představitele, není nijak zosobněno. Dospělí (anti)hrdinové nejsou žádní ostřílení zločinci, profesionální únosci, bezcitná monstra. Navzdory tomu, co udělali, jak se projevují a jak se nakonec rozhodnou celou situaci řešit, jsou to ubožáci, chudáci, zoufalci. Ammaniti opět přichází s otázkou, a částečně i s odpovědí na ni, čeho všeho je schopen zoufalý člověk, kam až je ochoten zajít ve své touze po svobodě, po lepším životě. Ammaniti dokázal, že umí zachytit život a přenést ho na papír, i ten sebeabsurdnější příběh se v jeho podání stává věrohodným a skutečným, a to není málo. Doufejme, že si svou schopnost magického psaní uchová a že třeba napíše ten slibovaný šestisetstránkový román.

Projekt se uskutečňuje za finanční podpory:
     
Ministerstva kultury ČR Hlavního města Prahy Statutárního města Brna
Pod záštitou:
  Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ČR