Dokáže zlepšit tajemný tvor Bertíkův pohled na svět?

Ukázka z knihy: Bertík a čmuchadlo

Autor knihy Petra Soukupová Bertík a čmuchadlo Zobrazeno 5485

Bertík a čmuchadlo

Za výzo jsem dostal od mámy a Richarda nintendo.
Chtěl jsem ho nechat doma, aby bylo jasný, že za dárek, i když je suprovej, si mě nemůžou koupit. Stejně to vymyslel on, mamka myslí, že bych neměl dostávat takový drahý dárky, zvlášť když jsem neměl samý jedničky, ale čtyři dvojky.

Ale pak jsem si ho přece jenom vzal, ale tajně. Až se mě zeptají, řeknu, že jsem ho zapomněl doma. Od táty jsem dostal obří pastelky a knihu o zvířatech. Tu knihu si prohlížím v autě, aby bylo jasný, na čí
jsem straně.

Jedeme s mamkou a Rypoušem na jeho chalupu. Rypouš někdy říkám Richardovi, jednak proto, že je tlustej, ale hlavně má velkej nos, obří, nechápu, že lidi se k němu chovaj, jako kdyby to neviděli. Na tý
chalupě jsem ještě nikdy nebyl. Prej je to tam super, protože jsou tam skály a les a taky rybník a hlavně je to příroda a tu já mám rád, určitě tam uvidíš spoustu zvířat, říká mamka.

A taky tam budou další děti, s kterejma si budeš moct hrát, říká ještě. Ale já nemám moc rád cizí lidi. Což je další důvod, proč tam nechci. První je samozřejmě to, že nechci bejt nikde, kde je Richard.

Přijíždíme a už tam ty lidi jsou, vim, že jedna paní je Richardova sestra. Mamka s Rypoušem vystoupí a zdraví se se všema, já nevystoupím, dívám se ven, vidím dvě zrzavý holky a pak kluka a ještě
malou holčičku a všechny ty dospělý a vůbec se mi ven nechce. Hrozně se vítají s Richardem, jako by to byl nejlepší chlápek na světě. To nechápu.

Mamka ukazuje směrem k autu, nejspíš říká, že jsem protivnej a pořád dělám nějaký problémy, dívají se mým směrem a určitě mluví o mně, tak dělám, že si čtu. Až po chvíli, když vidím, že už se mamka pro mě
chystá jít, tak vystoupím. Ale než to udělám, vezmu brejle, co nosí Rypouš jenom na řízení, a schovám je pod sedačku a ještě pod ten kobereček, haha.

Vystoupím a všichni se se mnou taky vítají a říkají mi, jak se jmenujou. Ti zrzaví se jmenujou Doubicovi, holky Zuzana a Andula, obě jsou větší než já, Zuzana má dlouhý vlasy, Andula krátký, obě se
tvářej, jako že jsou nejchytřejší. Říkáme si čau. Ty další lidi jsou Váchovi, to je Richardova sestra a její muž, kluk je Pepan, vypadá v pohodě, hočička Helenka, ta je ještě malá. My nejsme jedna rodina,
mamka se jmenuje Rozehnalová, jako babička, já se jmenuju Březina jako táta a Richard se jmenuje Kulísek, což je jako kulíšek, i jméno má blbý.

Prej máš rád zvířata, já mám králíka, říká jedna z těch zrzek, asi Andula.

Všichni říkají, Bertíku, tobě je devět a jsi tak velkej!

Je to možný, jsem ze třídy nejvyšší, ale jsem zároveň asi nejhubenější, vypadám jako táta, nos mám malej a spoustu pih, ale naštěstí zrzavej nejsem.

A jak máš krásný dlouhý vlasy, řekne máma Pepy a Helenky. I další máma se začne rozplývat nad mýma vlasama. Mám trochu delší vlasy, asi po ramena, ale hlavně přes uši, protože je mám hrozně odstátý, to taky po tátovi. Vlasy nemám na krátko už od školky, vypadal bych jako blbeček,
ale nemám je zas tak dlouhý, abych vypadal jako holka nebo tak, takže mě tady to pěkně štve, připadám si, že na mě všichni koukaj a to je nepříjemný.

Mamka to možná pozná, protože řekne, že za chvíli bude jídlo, ať si vezmu věci z auta a zatím se ubytujeme. Jdeme si všichni tři pro věci, ostatní děti někam odejdou.

Chalupa je veliká. Dole je jedna místnost, kde je kuchyň a stůl a pak velkej pokoj, kde spí Váchovi, a nahoře, v prvním patře, jsou další dva pokoje, jeden je pro nás tři. Což je taky blbý, nechci s ním bejt
v jednom pokoji, ale zas mně teď napadne, že v něčem je to dobrý, protože mu tak snadnějc můžu něco provést, aby věděli, že když už tu musím bejt s nima, tak že to pro nikoho nebude nic dobrýho, a že mě
měli nechat u táty.

Ťapu za nima poslušně nahoru a nesu si svoji tašku, je těžká, musim jí šoupat po zemi. Rypouš mi ji chtěl vzít, ale to sem nechtěl. Schody nahoru jsou příkrý a ta taška je fakt těžká. Nahoře nad schodama stojí mamka a dívá se na mě smutně, ale mě to neobměkčí. Mamka se na mě poslední dobou dívá často smutně, to je taková její zbraň, mamka na mě moc nekřičí a už vůbec mě nebije, ale když se jí zdá, že zlobím, tak je smutná. Nejsem rád, že je smutná, ale stejně za to všechno může ona, smutně bych se měl dívat já, že už nežije s taťkou, že má radši Richarda, ale já se neumím dívat smutně, já se umím dívat zle, nekoukej na mě jako táta, říká vždycky mamka a já jsem rád, že jsem tátovi podobnej.

Rypouš se nahoře převlíká. Vlastně už není tak tlustej. Kvůli mamce drží dietu a každý ráno chodí běhat a už je skoro normální, ale když se seznámili, byl to obr, kterejmu se přelejvalo celý tělo, jak šel. Teď už má jenom hodně volný kůže. Možná mu teď budu říkat šarpej.

Je jasný, že mu tak říkám jenom pro sebe, nahlas mu neříkám nijak nebo kdybych fakt musel, tak Richarde, ačkoliv vím, že On i mamka by chtěli, abych mu říkal Ríšo, protože tak mu říkaj všichni.

Projekt se uskutečňuje za finanční podpory:
   
Ministerstva kultury ČR Statutárního města Brna