Nebudu přehánět, když řeknu, že moje žena považuje to, že teď bydlím nahoře v lese, za zvláštní.

Ukázka z knihy: Doppler

Autor knihy Erlend Loe Odkaz na repertoár Zobrazeno 10102

Doppler

Do češtiny přeložila Kateřina Krištůfková.

Vedoucí obchodu ICA je na pochybách. Čtu v něm jako v knize. Pochyby mu prýští ze všech pórů. Pomozte ubohému lovci a sběrači, říkám, ale vidím, že se mu to zdá divné.

Stojíme ve skladu a on se snaží působit stoicky, jenže navzdory všem kurzům úsměvů a teoriím náš zákazník, náš pán z něj vyzařuje nedůvěra. To, oč žádám, je samozřejmě mimo veškeré předpisy a postupy. Nabízím mu losí maso výměnou za mléko a několik druhů dalšího zboží z jeho bohatého sortimentu, a to se mu příčí.

Vím, že většina lidí se domnívá, že tuto formu ekonomie už odvál čas, říkám, ale přesto tady stojím a maso je dobré, a navíc je to pěkná forma ekonomie, říkám. Člověk směňuje. Dělá něco pro druhého. Jsem si jistý, že se to začíná vracet, říkám. Přijde to, a když přistoupí-te na tenhle návrh, můžete se později chlubit tím, že jste s tím začal první. Že jste udal nový trend, protože je úplně jasné, že se výměnný obchod vrátí. Za deset let bude v kurzu. To je zřejmé, říkám. Protože tak jako teď to pokračovat nemůže. Nejde to. Otevřete si jakékoli noviny nebo časopis a uvidíte, že momentálně jen málo osvícených lidí pochybuje o tom, že musíme změnit naši strukturu spotřeby, jestliže ji máme udržet v chodu déle než několik desetiletí. A já vidím, že vy to zvažujete, říkám. Přemýšlíte. Vidím, že jste neřekl ne.

Je mu kolem pětatřiceti a vlastně je sám se sebou velmi spokojený. Jistě má poměrně solidní vzdělání a domnívá se, že zúčastnit se výměnného obchodu v ICA u Ullevaalského stadionu je zajímavé. Supermarket je rekonstruovaný a tak vůbec. Jeden z nejmodernějších supermarketů v zemi. Pulty s čerstvým zbožím kam oko dohlédne, navíc s parmskou šunkou za tisíce korun, s ústřicemi o velikosti domu a jistě s úžasným pracovním prostředím, kde jsou k sobě lidé pozorní a na pracovišti se angažují. A on zvažuje pro a proti. Může ztratit hodně, ale jaká je šance, že na to někdo přijde, a navíc má rád losy. S losy se takhle nehandluje.

Rozhlíží se, aby se ujistil, že nikdo z jeho podřízených nestojí natolik blízko, aby zaznamenal to, co teď chce říct. O co vám jde? ptá se.

Říkám, že mi jde o víc věcí, ale nejdůležitější je uzavřít mléčnou dohodu. Mléčnou dohodu? říká. Přikyvuju. Já, tedy moje orgány a buňky, moje tělo, stručně řečeno, potřebují denně dobře litr mléka. Proto žádám, abych každé pondělí a čtvrtek ráno v sedm hodin, kdy obchod otvírá, nacházel tady před skladem, například mezi popelnicí a zdí, tři, respektive čtyři krabice nízkotučného mléka.

Proč právě nízkotučné mléko? ptá se.

Dobrý muži, říkám, nízkotučné mléko reprezentuje to nejpozoruhodnější, čeho lidstvo zatím dokázalo dosáhnout. Každý idiot si ve všech dobách uměl obstarat obyčejné kravské mléko, říkám, ale krok k nízkotučnému mléku vyžaduje nápad a úžasnou separační techniku, a to bylo možné realizovat teprve v moderní době. A prakticky se obávám, že se lidstvo nikdy nedostane dál. Nízkotučné mléko bude pravděpodobně vždycky trůnit na vrcholu. Ale dává nám něco, oč bychom měli usilovat.

Nízkotučné mléko člověka zušlechťuje.

A kolik týdnů by se tohle mělo odehrávat? ptá se. Kolik bude potře-ba, říkám. Potřeba k čemu? ptá se. To se ukáže, říkám. A kromě toho potřebuju baterie a několik dalších drobností z obchodu. O jakém množství masa mluvíme? ptá se. Dostanete v hotovosti to, co mám dneska v batohu, a když bude naše dohoda pokračovat i po Vánocích, dostanete víc. Platí, říká a dává mi na to ruku.

Tak to bychom měli. Pro kulturu lovců a sběračů je to vítězství. Los zabitý nožem směněný za mléko a jiné spotřební zboží. Tohle je průlom.

Možná může být svět přece jen spasen.

Uvnitř v obchodě potkávám ze všech lidí na světě právě svou ženu.

V tuhle denní dobu bývá obvykle v práci, ale tam dneska očividně není. Zřejmě pro to má své důvody.

Nazdar, říkám.

Ty vypadáš, říká ona.

Nebudu přehánět, když řeknu, že moje žena považuje to, že teď bydlím nahoře v lese, za zvláštní. Zdá se, že tomu moc nerozumí. Nevyčítám jí to. Nevím, jestli tomu dostatečně rozumím já sám. Můj otec právě zemřel, bylo po pohřbu a moje matka, sestry a já jsme vyřizovali všechny praktické záležitosti a já jsem si vyjel na kole. Bylo to zjara. Jízda na kole lesem po dlouhé zimě mě naplňovala klidem. Na kole jezdím přirozeně celý rok. Do práce a z práce. Jsem cyklista. Jsem nejspíš především cyklista. Žádné okolnosti mě nedokážou zastavit. V zimě používám ocvočkované pneumatiky. Mám helmu. Rukavice na kolo. Speciální kalhoty a bundy. Cyklocomputer. Světla. Ročně najedu čtyři tisíce kilometrů. Nedělá mi problémy odlamovat stěrače na autech, která mě ohrožují. Mlátím do karosérie. Mlátím do bočních okének. Řvu do ochraptění a nenahání mi strach, když automobilisté zastaví a chtějí mě dostat. Hádám se s nimi do krve a trvám na svých právech cyklisty. A pohybuju se rychle vpřed. Mnohem rychleji než auta. Nejlepší je ranní špička. Například dolů po Sognsveien, přes Adamstuen a dále po ulicích Thereses gate a Pilestredet. Bývá tam spousta aut a obvykle několik tramvají. Tramvaj zastavuje uprostřed ulice Thereses gate, a protože skoro vždycky je v protisměru provoz, musí auta zastavit, já ovšem vyskočím na chodník, objedu vpravo ty, kteří nastupují do tramvaje, a skočím do silnice zpátky čtyři pět metrů před tramvají a s dostatečnou časovou rezervou, než se tramvaj opět rozjede. Právě na tomhle místě je chodník trošku vyšší než jinde, a navíc je mírně do kopce, takže si můžu zariskovat a dopadám oběma koly současně přímo mezi obě tramvajové koleje. Je to skvělé, ale nepředvádím se. Ti, kteří to vidí, to vidí. Možná to někoho z nich inspiruje k tomu, aby si pořídil kolo. Pomyšlení na to je dostatečnou odměnou. Nesu si je v sobě dál a přitom se blížím k další překážce, ke kruhovému odjezdu u Bisletu, kde mám také vytříbenou techniku, kterou řidiči z povolání nesnášejí a která nejspíš není úplně v souladu se zákonem. Jenže jako cyklista je člověk nucen být desperátem. Je nucen žít na okraji společnosti a na hraně etablovaného dopravního systému,jemuž začíná stále víc dominovat motorizovaný provoz, i pokud jde o zdravé lidi. Cyklisté jsou utiskováni, jsme němá menšina, naše loviště se stále zmenšují a my jsme tlačeni do modelů, které se pro nás nehodí, není nám umožněno mluvit vlastní řečí, jsme zaháněni do podzemí. Bděte však, protože absurdnost toho je tak očividná, a nikoho ať nepřekvapuje, že se v cyklistech probouzí zuřivost a agrese a že jednoho krásného dne, až se necyklisté jen stěží dokážou nasoukat do auta nebo se z něj vysoukat, udeříme vší silou.

Jsem cyklista. A jsem manžel, otec, syn a zaměstnanec. A majitel domu. A jsem ještě víc. Člověk je vším možným.

Ale tak tedy, jel jsem na kole. Zjara. A pak jsem spadl. Dost drsně. To se, jak známo, stane v lese snadno. A pěšinky bývají často úzké. Odbočil jsem z něčeho, co vypadalo jako stezka, a jel jsem po pláni, z mírného svahu, když vtom se mi přední kolo nečekaně zaklínilo mezi dva kameny. Přeletěl jsem přes řídítka a bokem jsem narazil na kořen, a navíc mě kolo praštilo do čela. Zůstal jsem ležet. Nejdřív to bolelo jako čert. Nemohl jsem se pohnout. Jenom jsem tam úplně tiše ležel a díval se dovětví, které se v mírném větru pomalu pohybovaly. A poprvé po několika letech bylo úplné ticho. Když nejhorší bolest trochu ustoupila, rozlil se ve mně požehnaný klid. Byl tu jen les. Obvyklá směs nejrůznějších složitých pocitů a myšlenek, povinností a plánů byla pryč. Najednou byl všechno jenom les. Už mi v hlavě nehrála ani jedna z těch otravných dětských písniček. Jinak mi tam vždycky hrály. Písničky, které doprovázejí filmy, na něž se můj syn a jeho kámoši dívají na videu nebo DVD. Jsou tak vlezlé, tak vykalkulované. A usazují se pevně v mém centrálním nervovém systému. Když jsem spadl, hrály mi tam už měsíce. Trápily mě po celou zimu. V práci i ve volném čase, dokonce i v době otcovy smrti. Zvažoval jsem, jestli kvůli tomu nemám vyhledat pomoc. Pingu, například. Ten tučňák z videa německé produkce, kterého můj syn miluje. Baa, baa, bababa, baa, baa, bababa, baba, baba, baba, baba, baba, baba, baaa, ba, ba, baa, BAAAA! Tohle se mi v hlavě mlelo celé dny. Od okamžiku, kdy jsem ráno otevřel oči, do okamžiku, než jsem večer usnul. Při sprchování, u snídaně, cestou na kole do práce, během pracovních schůzek, na cestě domů, při nákupu večeře, během vyzvedávání syna ze školky a tak dále a tak dále. Pingu hrál od rána do večera. A jiné dny to byl Bořek stavitel. Panebože. Bořku staviteli, půjde to opravit? Jasně že půjde! Brm, brm, brmbrmbrmBRRRM! Nebo Teletubbies. Děs a hrůza. Tyhle, s prominutím, příšerné a rádoby milé postavičky, které prý vyvinuli britští psychologové, aby uspokojili nevyzpytatelné impulsy a zvědavost malých děti. Funguje to skvěle, když jsou vám dva roky, ale všem ostatním to připadá monotónní. Tinky Winky! Dipsy! La La! Po! Teletubbies. Teletubbies. Řekni PÁ-PÁ! Člověk dostane chuť protáhnout je skartovačkou. A mašinka Tomáš. Hm. Možná není tak hrozná. V každém případě ne prvních padesát šedesát dílů. Se svým optimistickým ta-ta-ta-ta-tata-taaaaa, ta-ta-ta-taaa-ta, ta-ta-ta-taaaa-ta a tak dále, v doprovodu pedantsky vybudovaných modelových železničních krajinek, které se trochu podobají samotné Anglii, i když všechny děti vědí, že se doopravdy odehrávají na ostrově Sodor, kde malá lokomotiva Tomáš spokojeně jezdí tam a sem, se svými vagonky Annie a Clarabel a se svými kamarády lokomotivami Percym a Tobym a Jamesem nebo jak se jmenují, včetně vrtulníku Harolda, autobusu Bertie, buldozeru Terrence a Tlustého kontrolora, kterému u nás doma říkáme Mr. Hatt a který bez ustání své vlaky chválí, když udělají něco dobře, a to bývá dost často. Jsi opravdu užitečná malá lokomotiva, Tomáši - dokáže například říct, a zároveň umí být tvrdý, jako tenkrát, když se velké lokomotivy chovaly zpupně a odmítaly samy tahat své vagony. O něčem takovém nechtěl ani slyšet.

Ale když jsem tam teď ležel na stráni, Mr. Hatt z mého vědomí zmizel. Písničky utichly. A také všechny myšlenky týkající se koupelny zázračně vzaly roha. Nedokázal jsem si vůbec vzpomenout, kdy jsem naposledy nemyslel na koupelnu. Ale teď se mi koupelna vytratila z hlavy. Najednou jsem nemyslel na to, jestli bychom měli mít obklady italské nebo španělské, matné nebo lesklé, nebo jestli bychom zkrátka měli investovat do skleněné mozaiky, pro kterou přirozeně horovala moje žena. Nemluvě o barvách. Vůbec jsem nemyslel na barvy. Ani na modrou. Ani na zelenou. Ani na bílou. Nebylo to tak, že už bych se nezajímal o barvy stropu nebo obkladů, to pomyšlení prostě zmizelo. Byl jsem ušetřen toho věčného kolotoče. A nemyslel jsem ani na míchací baterie, i když existují v sedmi stovkách variant a dodávají se do šesti týdnů, mají-li být z kartáčované oceli, nebo trochu dříve, jestliže se člověk spokojí s běžným provedením, jenže proč se spokojit s běžným, nebo vana, o které jsme museli diskutovat tentýž den, kdy USA a Anglie zahájily své operace dole v Iráku. Pamatuju si, jak mě rozčililo, když jsem pochopil, že i my jsme teď nuceni zaujmout k téhle válce stanovisko. Působilo to velmi rušivě. Jako by nestačilo, že si musíme vybírat všechny koupelnové rekvizity. Teď jsme si ještě museli vybrat, na čí straně jsme v Iráku. Otrávilo mě, že se ve světě odehrávají věci, které při hlubším nazírání mění v banality to, k čemu jsem tak upíral své myšlenky. Nejenže jsem neměl perspektivy v pořádku, ani jsem si nepřál, aby v pořádku byly. Po mnoho týdnů mě rozčilovalo, že nemohli s bombardováním tam dole počkat, dokud nepřestavíme koupelnu.

Myslel jsem si, čert aby je spral. Protože máme se rozhodnout pro polskou vanu, která je cenově podstatně přijatelnější než vana švédská, co se nám taky dost líbila? Nebo máme být tvrdí a upřednostňovat vždycky kvalitu před ekonomií? Navzdory všemu měly obě vany svá plus i mínus. Nebylo to tak, že by švédská vana byla ve všech bodech nejlepší. Malovali jsme si umístění vany a sepisovali jsme si plusy a mínusy jak u polské, tak u švédské vany, zatímco přes Eufrat nebo možná Tigris nebo přes oba svištěly bomby, tedy v televizi, u níž jsme ztlumili zvuk, a ten proces je tak vyčerpávající, tak pohlcující, že když si člověk najednou přestane myslet, že je důležitý, padne celý projekt a možná i manželství.

A nemyslel jsem ani na záchod, když jsem tam tak ležel. Jestli má být závěsný, což právě teď letí, nebo jestli se máme spokojit s klasičtějším volně stojícím typem. V lese zmizely toho odpoledne i rozhovory s instalatérem. Zvláště onen vzrušený rozhovor, kdy on se domníval, že předchozí instalatér znemožnil hovínkům klouzat dolů betonem tam, kam by klouzat měla, a proto on za několik vteřin rozbije celou podlahu ještě jednou a položí nové potrubí.

Tohle všechno bylo pryč. Najednou jsem nemyslel na spoustu věcí.

To, na co jsem naopak myslel, jak jsem ležel zraněný na stráni a dovoloval slunci, aby mi zahřívalo obličej, bylo, že můj otec je pryč a bude pryč navždycky a že jsem ho nikdy pořádně neznal a že jsem ani necítil nic zvláštního, když mi moje matka řekla, že zemřel. Zemřel v noci. Úplně náhle. A úplně tiše. Jenže na té stráni to na mě plně dopadlo. Dramatičnost toho. Člověk tu je, a pak tu není. Ze dne na den. Najednou mi to došlo a pochopil jsem, že ten rozdíl je tak obrovský, že pomyšlení na něj musí přilézt ke křížku a ohlásit pas. Všechno, co člověk může být a mít a pak náhle všechno, co člověk nemůže být a nemůže mít, protože už byl a měl to naposledy. Je to odporná konstrukce. První alternativa obsahuje všechno a druhá nic. Únava, která vyplynula z těchto myšlenek, v kombinaci s úderem do hlavy způsobila, že jsem na chviličku usnul. A když jsem se vzbudil, myslel jsem na něco, co moje šestnáctiletá dcera řekla několik dní předtím, když jsme seděli v kavárně po zhlédnutí filmu Pán prstenů - Dvě věže v kině Koloseum. Už ho viděla předtím jedenáctkrát a teď byla toho názoru, že už je nepřijatelné, že jsem ho neviděl. V každém případě už nechtěla dál akceptovat, že se její otec neúčastní toho, co ona sama považuje za historický okamžik. Několik týdnů nocovala ve frontě, aby dostala lístky na premiéru. Ona a její kluk, její kamarádky a jejich kluci. Oblečení do elfských šatů. Absolvovali jsme několik drsných výměn názorů s vedením školy, než jsme je přiměli akceptovat, že uprostřed školního roku je dcera tak dlouho pryč, ale ona je vzorná žačka a učitel angličtiny se zaručil, že tu nic nehrozí, a navíc Tolkien dokáže výtečně vzbuzovat v mládeži zvědavost, říká se, takže fajn, a my máme teplý spacák a tak vůbec. No nic. Ve filmu je pasáž, kdy jsou doly a věž zloducha Sarumana, který se ostatně velmi podobá právě zemřelému hlavnímu představiteli hnutí Hamás, tomu s bílými vlasy a bílými vousy, co seděl v kolečkovém křesle a říkal pisklavě, že Palestinci se prostě nikdy nevzdají, dramaticky zničeny poté, co Saruman dlouho vyráběl takzvané skurut-hai, zlá skřetí monstra, která nyní vyslal, aby zahubila vše živé. Plány mu teď překazilo několik entů, které hobiti přemluvili do akce. Ti zničili mimo jiné přehradu, vytekla z ní voda a napáchala Sarumanovi velké škody. Na cestě z kina jsem ke své smůle řekl, že bude určitě chvíli trvat, než si Saruman vybuduje u paty přehrady novou věž. Moje dcera to přešla, ale když jsme došli do kavárny, měla divoký pohled. Byl jsem zvědavý, co s ní je, ale tím nechci říct, že bych se obával toho, co by případně mohla říct. V mých očích byla tak neproniknutelná, že jsem byl v každém okamžiku připravený na všechno. Pubertální dívky mi vždycky připadaly záhadné, i tehdy, když jsem byl stejně starý jako ony. A od té doby odstup mezi námi jen vzrostl, což je přirozené, a teď mám jednu vlastní, a jak jsem to tak viděl v ten večer před skoro šesti měsíci, nebyly tu žádné hranice. Vezměte si to nejvíce iracionální, co si dokážete představit, vynásobte to nejvyšším číslem, jaké vás napadne, a moje dcera je těsně vedle, řekl bych.

Došli jsme do kavárny a posadili jsme se. Co je? zeptal jsem se nakonec.

Řekla, že ji šokovalo, že můj první komentář po zhlédnutí takového eposu byl tak cynický a tak nedotčený tím velkým příběhem, jehož jsem se právě zúčastnil.

Jak se to vezme, řekl jsem. Viděli jsme neuvěřitelně drahý film

o skřetech. To bylo zajímavé. A já jsem rád, že jsem ho viděl, když pro tebe tolik znamená.

Ona řekla, že to nemůže akceptovat a že to potvrzuje, že odstup mezi ní a mnou je přesně tak velký, jak se obávala, nebo, je-li to možné, dokonce větší.

Co chceš, abych řekl? zeptal jsem se.

Viděli jsme vyprávění o dobru a zlu, řekla moje dcera. Necítíš v srdci nic?

Ale ano, rozhodně. Už jsem přece řekl, že to bylo zajímavé. Chápu, že ten prsten je záludný a že ho mnozí chtějí získat, a bylo to dobře udělané, ten, no jak se jmenuje, ten průsvitný, co jí ryby...?

Glum, řekla.

Přesně tak, řekl jsem. Byl dobře udělaný. Nechápu úplně, jak to udělali, ale je to imponující. A bitevní scény byly silné a tak vůbec.

Víš, co je tvůj problém, tati? řekla teď.

Zavrtěl jsem hlavou.

Nemáš rád lidi, řekla. Nemáš rád lidi. A proto tě já nemám ráda.

Vstala a odešla.

Skoncovala se mnou, jako bych byl její kluk. Bylo to vlastně cel

kem imponující. Na okamžik jsem na ni byl skoro hrdý. Tamhle jde moje dcera, myslel jsem si, když odcházela. Neztratí se. Pak jsem si objednal pivo a uložil jsem tu událost do složky pro iracionální jevy a pomyslel jsem si, že za několik dní bude zase sama sebou. A to asi i víceméně byla.

Jenže když jsem o několik dní později ležel na stráni a cítil v boku bolest a v obličeji slunce, došlo mi, že moje dcera měla pravdu.

Nemám rád lidi.

Nemám rád to, co dělají. Nemám rád to, jací jsou. Nemám rád to, co říkají.

Moje dcera trefila hřebík na hlavičku. Následkům toho, co tak přesně pojmenovala, jsem se dlouho snažil záměrně vyhnout. V posledních letech jsem postupně zvětšoval odstup mezi sebou a lidmi okolo. Neangažoval jsem se v práci a částečně asi ani doma. Moje žena to mnohokrát komentovala. Myslela si, že problém je v ní a já jsem jí to nevyvracel, z nedostatku lepšího vysvětlení. Je přece naprosto neudržitelné si přiznat, že je něco v nepořádku s vámi samotnými. V každém případě tak dlouho, dokud je někdo jiný připraven vzít vinu na sebe. Já jsem se nacházel téměř nepřetržitě ve stavu, v němž jsem registroval, že se ve světě odehrává to či ono, nemyslel jsem však přitom vůbec na to, že by to mělo co do činění se mnou. A moje dcera, v elfském oblečení, to řekla a rozsekla to.

To odpoledne jsem ležel na stráni dlouho. Několikrát jsem zvracel, a když jsem nakonec dostal hlad, pokusil jsem se pumpičkou na kolo srazit veverku, ale minul jsem ji. A pak mi zavolala moje žena a chtěla vědět, kde vězím. Spadl jsem z kola, řekl jsem a pokusil jsem se vstát. Jakžtakž to šlo. Už jsem na cestě, řekl jsem a začal se belhat k domovu. Opíral jsem se přitom o kolo.

Byl jsem dost odřený a měl jsem žlutou a načervenalou modřinu tak o velikosti vídeňského řízku a k tomu nejspíš otřes mozku. Moje žena mi ovázala rány a řekla, že problém není v ní, ale ve mně. Takže tak, řekla. A co se děje? Zatím těžko říct, odpověděl jsem. Ale v lese jsem chvíli ležel a přemýšlel. Fajn, řekla.

V následujících dnech jsem nešel do práce. Podnikový lékař mi napsal neschopenku a doporučil mi, abych týden nebo dva odpočíval.

Moje dcera dál chodila na Pána prstenů a dala mi jasně najevo, že v tomhle ohledu nechce ode mě slyšet žádné další sarkasmy, a můj syn, Gregus, jen bůh ví, proč jsem souhlasil s tím, že ho pojmenujeme takhle, se díval celé dny, pokud nebyl ve školce, na svá strašlivá videa. Bůh žehnej mateřské školce.

Jednoho dne, když se přiblížil konec mé pracovní neschopnosti, jsem začal listovat svazkem papírů a fotografií, které jsem dostal od matky po otci. Byly tam účty a poznámky a spousta fotografií nejrůznějších záchodů. Zavolal jsem matce, a ta mi vysvětlila, že otec neustále fotografoval záchody - ty, které v posledních letech svého života použil. Nikdy jí nevysvětlil proč. Fotografoval a držel hubu. Výsledkem byly stovky fotografií záchodů včetně stromů a kamenů a dalších míst, která si muži dokážou najít, když se venku potřebují vyčurat. Najednou mně došlo, že jsem ho znal ještě míň, než jsem si myslel, ale fotografie se mi líbily a líbilo se mi pomyšlení, že fotografoval záchody. To se k němu hodilo. Můj otec, fotograf záchodů. V důsledku toho nebo v důsledku nálady, kterou ve mně tohle všechno vyvolalo, nebo přinejmenším doufejme v důsledku toho či onoho, co s tím souviselo, jsem si po náhlém vnuknutí, které se mi zdálo a nadále se mi zdá náhodné, sbalil batoh a vydal jsem se do lesa. Na kuchyňské lince jsem nechal lístek, kde jsem stručně a jasně vysvětlil, že jsem si vyšel do lesa a že nevím, jak dlouho budu pryč, ale ať na mě nečekají s večeří. To bylo asi před půl rokem a od té doby jsem viděl svou ženu jen párkrát. Byla několikrát nahoře ve stanu kvůli sexu a kvůli tomu, aby mě přemluvila vrátit se domů, a i když jsem jí slíbil, že se vrátím, nevrátil jsem se. Říkám, že přijdu, ale nepřijdu. Je to v podstatě lež, ale co, je to můj život a já potřebuju být ještě chvíli v lese.

Moje žena dbá na to, co si pomyslí lidi, jak sama říká. To mě už netrápí. Nic mě neznepokojuje míň než to, co si myslí lidi. Lidi si můžou myslet, co chtějí. Já je stejně většinou nemám rád a zřídka respektuju jejich názory. Naši takzvaní přátelé mě už dlouho nezajímají. Chodí k nám a my chodíme k nim. Věčné starosti s večeří a dětmi a víkendovými výlety na chalupy a v létě do pronajatých domů v cizině. A já jsem se toho samozřejmě vždycky účastnil, a tak jsem se nechutným způsobem stal přirozenou součástí toho všeho., Když jsem utekl do lesa, určitě měli o čem přemýšlet. Doppler, právě on, museli si myslet. Měl dobrou práci a prima rodinu a velký, vkusně renovovaný dům, a co mám říct těm, co se mě ptají? zeptala se moje žena několikrát se zoufalstvím v hlase. Řekni jim, co chceš, odpověděl jsem. Řekni, že mě posedla touha poznávat flóru a faunu, řekni, že jsem se zbláznil, řekni, co chceš.

Je mi jasné, že moje chování je pro mou ženu zkouška, a snažil jsem se jí vysvětlit, že můj drobný útěk s ní nemá nic společného. Pochopil jsem, že je pro ni těžké tomu uvěřit. Nejdřív mě podezřívala, že jsem si našel jinou, ale to už si nemyslí. Teď se v podstatě smířila s tím, že bydlím ve stanu, i když nechápe proč. V časech dobrých i zlých, zaznělo na naší svatbě. Problém je v tom, že tentýž den může být pro jednoho dobrý a pro druhého zlý.

Jsem těhotná, oznamuje mi teď před regálem se sáčkovými polévkami v největším obchodě ICA v Norsku.

Proboha, říkám. Zase? Co jsem se odstěhoval do stanu, skoro jsme se nemilovali. Jak jsem říkal, bylo to tak dvakrát nebo třikrát. Přišla mě navštívit v noci a odešla po rychlém styku, při němž se skoro ani nenamáhala svléknout si spodní prádlo.

Termín v květnu, říká. A jestli tou dobou nebudeš zpátky doma, zapomeň na všechno. Pak bude konec. Rozumíš tomu?

Slyším tě.

Už toho mám dost starat se o děti sama a ani nemít tvůj příjem, říká.

Tomu taky rozumím, přikývnu. Jenže já nebydlím v lese proto, že se mi to líbí. Bydlím v lese, protože musím být v lese, a to ty nejspíš nikdy nepochopíš, protože jsi nikdy necítila, že bys měla bydlet v lese. A ty funguješ vždycky tak dobře a já tak špatně a ty komunikuješ s lidmi ráda a snadno, zatímco já nerad a s obtížemi.

Začínáš se úplně podobat svému otci, říká a má se k odchodu.

Květen, to je to poslední, co zaslechnu. Zastavuje se a opakuje to. Květen.

Projekt se uskutečňuje za finanční podpory:
   
Ministerstva kultury ČR Statutárního města Brna