Švihlá skandinávská psycho-groteska!

Ukázka z knihy: Faktura

Autor knihy Jonas Karlsson Místnost / Faktura Zobrazeno 5532

Faktura

Byla to velmi nepravděpodobná částka: 5 700 000 švéd- ských korun. Nešlo ji brát vážně. Domníval jsem se, že jde určitě o jednu z těch podvodných faktur, ...

...o nichž se člověk dozvídá z televize nebo novin. Bezskrupulózní firmy, které obírají lidi, hlavně ty starší, o peníze. Provedené to bylo dobře. To se jim musí nechat. Logo mi připadalo autentické. Jistě to nevím - poštu dostá- vám jen zřídka, vyjma obvyklých účtů. Tohle vypadalo víceméně podobně. Tedy až na tu částku. R. S. Z., stálo tam tučným písmem, a text o platebních podmínkách byl zformulovaný věrohodně. Všechno bylo psané tako- vým tím nezáživným, věcným tónem, jako z opravdové- ho úřadu. A pokud to skutečně nebyl vtip, muselo tu dojít k ob- rovskému nedorozumění. Někde v počítači mě určitě zaměnili s nějakým velkým podnikem nebo třeba zahra- ničním konsorciem. 5 700 000 švédských korun. Kdo může mít takové účty? Při představě, že někdo omylem zaplatí tolik peněz a nechá to být, jsem se musel smát. Vypil jsem skleničku džusu, do koše na papír zahodil několik reklamních prospektů a všechny inzertní pří- lohy a informační letáky, které jakýmsi záhadným způ- sobem překonaly cedulku Nevhazujte reklamu, oblékl jsem si sako a vydal se do práce. Pracoval jsem na částečný úvazek ve videopůjčovně pro filmové nadšence. Střídali jsme se tam dva, každý z nás chodil na dva tři dny v týdnu, zadával objednávky, třídil příchozí filmy, katalogizoval je a dával do regálů. Čas od času jsem musel pomoct zákazníkům najít ten správný film nebo jim vysvětlit, proč ještě nemáme urči- tou speciální edici s bonusovým materiálem nebo proč právě tahle edice neobsahuje ten či onen rozhovor, který viděli na internetu a který podle nich objasňuje práci daného filmového tvůrce a jehož podstatnou část mi on nebo ona (nejčastěji on) byli schopni přetlumočit, po- kud bych měl chuť poslouchat. Ale já jsem tam většinou jen tak postával a myslel na něco jiného. Venku dost foukalo, ale v podstatě už to bylo na sako a většina stromů měla bohatě olistěné větve. Cestou jsem myslel na onu fakturu a dumal nad tím, jak se dostali zrovna k mému jménu a adrese. Použili prostě první, co jim přišlo pod ruku? Nebo existuje někdo s obdobnými kontaktními údaji? Výlohu videopůjčovny pokrývala tenoučká zeleno- žlutá vrstva pylu a dveře šly otevřít jen ztuha. Vlastně ani nezáleželo na tom, jak jsme nastavili zavírač dveří. Buď se dveře dovíraly hrozně pomalu, nebo je rozrazil sebemenší vánek. Dnes se zastavily někde v polovině. Šel jsem si pověsit sako na háček pod pultem a boty se mi cestou lepily k podlaze. V malé kuchyňce za po- kladnou jsem zapnul překapávač na kávu. Na dně kon- vice se něco připálilo a Tomas, který měl službu ve zbylé dny, tvrdil, že z ní nikdy pít nebude, ale mně to zase tak strašné nepřipadalo. Dokonce se mi zdálo, že připálená chuť tomuhle jinak poměrně mdlému nápoji dodává říz. Několikrát jsem zatlačil na dvířka spodní skříňky, která kvůli chybějícímu magnetu pořádně nedovírala. I přes opakované pokusy vždycky o pár centimetrů povysko- čila, takže tam vznikla mezera. Nakonec jsem vzal kus lepicí pásky, stočil ho do ruličky a tu přimáčkl na vnitřní stranu dvířek, takže konečně držela. V košíku pod pokladnou ležely filmy vrácené minu- lý týden, které už Tomas nezvládl zařadit zpátky do re- gálů. Zatímco jsem čekal, až káva překape, sedl jsem si a prohlížel si je. Bylo tam něco od Kubricka, něco od Godarda a Labyrint lží od Davida Mameta. Otočil jsem obal a pročítal si zadní stranu. Tenhle film jsem viděl už hodně dávno. Bylo to v době, kdy jsem chodil se svou životní láskou, Sunitou, a předháněli jsme se v pouštění oblíbených filmů. Ani nevím, jestli jsme ho dokoukali do konce. Jí zas tak dobrý nepřipadal. Káva byla hotová, v lednici jsem našel zbytek něko- lik dní starého mléka. Nalil jsem si ho do kávy, napil se a potom vyndal zbytek filmů. Cestou za pult jsem znovu cítil, jak se lepím k podla- ze. Nejspíš tam někdo vylil coca-colu nebo něco podob- ného, protože ať se hnul člověk kamkoli, podrážky se mu lepily k linoleu. Znělo to kupodivu docela slavnost- ně. Alespoň pokud jste se pohybovali trochu rytmicky. Na chvíli jsem zůstal sedět za pultem a přemýšlel o možnosti, že se někdo zmocnil mé identity, ukradl ji, nebo jak se tomu říká. Něco si objednal a nechal mi danou firmou nafakturovat tu šílenou částku. Co si tak ale kdo objedná za 5 700 000 korun? Měl jsem za to, že podobné objednávky by měly podléhat poněkud dů- kladnější kontrole.

Projekt se uskutečňuje za finanční podpory:
   
Ministerstva kultury ČR Statutárního města Brna