Svérázné komentáře a naivní pohled na svět...

Ukázka z knihy: Frajer Manolito

Autor knihy Elvira Lindo Manolito Brejloun Zobrazeno 3805

Frajer Manolito

Kapitola první – POSLEDNÍ OPICE
Jmenuju se Manolito García Moreno, ale kdybyste zabrousili do naší čtvrti a zeptali se prvního, kdo půjde kolem: "Poslyšte, prosím vás: Manolito García Moreno? tak ten týpek buď pokrčí rameny, nebo utrousí: "Hele, co já s tím?"

Protože jako Manolita Garcíu Morena mě nezná do konce ani Ušatec lópez, což je můj nejlepší kámoš, i když je to někdy mizera a zrádce a vůbec; mizernej zrádce, tak, všechno dohromady a pěkně podtržený, ale přesto je to můj nejlepší kámoš aje ohromnej. V Carabanchelu, to je čtvrť, kde bydlím, pokud jsem to ještě neřekl, mě všichni znaj jako Manolita Brejlouna.

Jasně že ti, co mě vůbec znaj i ti, co mě neznaj, ani nevěděj, že nosím brejle už od pěti let, jejich škoda. Dali mi jméno Manolito podle kamiónu mýho táty a kamión zase pojmenovali Manolito po mým tátovi, kterej se jmenuje Manolo. Tátovi dali jméno Manolo taky po jeho otci a tak dál, až na počátek věků, takže, pokud to Steven Spielberg neví, první dinosaurus velociraptor se jmenoval Manolo, a tak to šlo až do sou- časnosti, do posledního Manolita Garcíi, což jsem já, poslední opice, tak mi totiž říká v některejch klíčovejch momentech moje máma, ale neříká mi tak proto, že by byla badatelkou o původu lidstva. Říká mi tak ve chvílích, kdy se mi chystá dát facku nebo vořecha, štve mě, že mi říká, že jsem poslední opice, a ji zase štve, že mi v celý čtvrti říkají Brejloun. Jak je vidět, štvou nás úplně jiný věci, i když patříme do jedný rodiny.

Zato já jsem rád, že mi říkají Brejloun. Ve škole, kam chodím, teda v tý Diega Velázqueze, mají všichni, co aspoň trochu něco znamenají, přezdívku. Dokud jsem ji neměl, dost jsem se nabrečel. Když se do mě o přestávce navážel nějakej frajírek, vždycky to stejně končilo urážkama a tím, že mi nadával do Čtyřvokých nebo Brejlounů, od tý doby, co jsem Manolito Brejloun, mi nemá cenu nadávat, je to zbytečná ztráta času, teda taky by se mi dalo říkat Paličák, ale to zatím ještě nikoho nenapadlo. A já jim pochopitelně nehodlám nic ulehčovat.

Úplně stejně na tom byl můj kámoš Ušatec lópez. Od tý doby, co má přezdívku, se už nikdo věčně nenaváží do jeho uší. Jednou jsme se na sebe cestou ze školy v hádce vrhli, protože on tvrdil, že mu jsou milejší ty jeho uši než mý brejle, co vypadají, jako bych měl na očích dna od sklenic z jogurtu. Já ho zase ujišťoval, že mně jsou mnohem milejší ty moje brejle než ty jeho uši, co vypadají jako opičí zadek, no, to s tím opičím zadkem se mu vůbec nelíbilo, to je teda fakt. Když je zima, jeho uši se zbarví úplně stejně jako opicím zadek v Zoo; tohle je notářsky ověřený. Matka prý Ušatce utěšuje, aby si kvůli tomu nedělal hlavu, že až bude velkej, tak se mu ty uši srazí, no, a když se nesrazí, tak mu je chirurg uřízne a basta fidli. Ušatcova máma je děsně fajn, protože je rozvedená. Cítí se kvůli tomu provinile a nikdy na Ušatce nevztáhne ruku, jen aby ještě neumocnila to jeho trauma, z kterýho se ho snaží dostat slečna Esperanza, což je psycholožka naší školy. Moje máma mě taky nechce traumatizovat, jenže prostě není rozvedená, a tak mi dá občas vořecha, to je její specialita. Vořech, to je takovej úder, kterej ti uštědří máma, nebo pokud není k dispozici, kdokoliv, do tý části lidského těla, která se jmenuje zátylek.

Neříkám to proto, že je to moje máma, ale vážně je přes tohle odbornice na slovo vzatá. Našemu dědovi se nelíbí, když mi máma dává vořech a vždycky ji napomíná: "Když už ho chceš praštit, tak trochu níž, ženská, neber ho po hlavě, nebude moct studovat!" Můj děda je boží, vážně boží, je skvělej. Když před třemi roky přišel z venkova, máma obehnala terasu hliníkovou konstrukcí a dala tam pohovku, abychom tam mohli spát my dva s dědou. Každou noc mu vytahuju postel, je to smrtelně namáhavý, ale snáším to dobře, protože pak od něho vždycky dostanu drobný do prasátka, není to opravdový prase, je to pokladnička, a já začínám bejt pomalu nesmírně bohatej.

Občas mě dědeček nazývá korunním princem, protože tvrdí, že všechno, co si našetřil ze svý penze, bude patřit mně. Máma není ráda, když mluvíme o smrti, jenže dědeček trvá na tom, že těch pět let, co mu ze ži- vota ještě zbejvaj, hodlá mluvit, o čem bude chtít. Dědeček chce umřít ještě do roku 2000. Prý totiž vůbec nemá chuť sledovat, co se přihodí v příštím století; úplně mu stačilo tohle století. Trvá na tom, že umře v roce 1999 a na prostatu, protože už spoustu let musí snášet všechno to trápení kolem prostaty, a tak by ho moc netěšilo, kdyby měl umřít na něco jinýho.

Už jsem mu řekl, že bych raději zdědil celou jeho penzi, ale on aby přitom zůstal naživu, protože spát u dědečka Nicoláse je boží, je to skvělý. Spíme každou noc při puštěným rádiu, přičemž když se nám máma pokusí rádio vypnout, hned se probudíme. Jsme už zkrátka takoví. Kdyby dědeček umřel, musel bych sdílet hliníkovou terasu s Blbečkem, a to by mě teda značně otrávilo. Blbeček je můj mladší brácha, jedinej, kterýho mám. Mámě se nelíbí, že mu říkám Blbeček; vlastně neexistuje přezdívka, která by se jí líbila, aby bylo jasno: začal jsem mu tak říkat tak nějak samovolně, nebylo to tak, že bych si nad tím musel lámat hlavu a pak si ji držet oběma rukama, aby mi z toho neexplodovala, ujelo mi to už v den, kdy se Blbeček narodil. Dědeček mě tehdy vzal do porodnice; bylo mi pět. Dobře se na to pamatuju, protože jsem měl na nose poprvý brejle a sousedka Luisa pořád vzdychala: "Chudinka, už v pěti letech." tak jsem teda přistoupil k postýlce a chystal jsem se mu prstem otevřít oko, protože Ušatec mě předem upozornil, že jestli bude mít můj bratříček červený oči, znamená to, že je posedlej ďáblem. Udělal jsem to s tím nejlepším úmyslem, a mimino začalo řvát, ale přesně tak neupřímně, jako brečí dodnes.

Všichni se na mě hned vrhli, jako bych to byl já, kdo je posedlej ďáblem, a tehdy mě poprvé napadlo: "to je ale blbeček!" a od tý doby mi to už nešlo z hlavy, takže mi nemůže nikdo podsouvat, že bych mu tu přezdívku dal schválně, jen tak pro nic za nic; byl to on, kdo se narodil jen proto, aby prudil, a zaslouží si ji. Právě tak jako si zasloužím zase já, aby mi dědeček říkal: Manolito, nový Joselito. Protože dědeček mě naučil zpívat svou nejoblíbenější písničku, která se jmenuje "Campanera". Je už hrozně stará, z doby, kdy ještě dědeček neměl splachovací záchod a televize byla "němá". Někdy si večer hrajeme na Joselita, to byl ten kluk, co tu písničku kdysi dávno zpíval. A já ji dědovi zpívám teď a pak dělám, jako že lítám a tak, protože když jednou dozpíváš "Campaneru" a nezačneš si hrát na Joselita, stane se dědeček nesnesitelně nudnej. Navíc mu hned vytrysknou slzy, to kvůli tomu, jak už je "Campanera" stará, a taky proto, že ten kluk skončil ve vězení, a já se stydím za to, že tak starej dědeček brečí kvůli nějakýmu klukovi, kterej žil už kdysi dávno. Prostě abych to shrnul: jestli se budete ptát v Carabanchelu na Manolita, nového Joselita, taky vám nebudou chtít nic říct, nebo vám v lepším případě ukážou místní věznici, aby se předvedli, jak jsou vtipní, to už je takovej lidskej zvyk, nebudou vědět, kdo je Manuel, ani Manolo, ani Manuel García Moreno, ani nový Joselito, zato mě všichni dopodrobna popíšou a nasměrujou vás za Manolitem, kterej je na tomto břehu řeky Manzanares proslulej spíše jako Brejloun a ještě víc známej ve svý vlastní rodině jako: "Však dobře víš, o kom byla řeč: o poslední opici."

Projekt se uskutečňuje za finanční podpory:
   
Ministerstva kultury ČR Statutárního města Brna