Po nějaké době jsem si všiml, že mě baba pozoruje škvírou v pootevřených dveřích.

Ukázka z knihy: Intimní schránka Sabriny Black

Autor knihy Emil Hakl Odkaz na repertoár Zobrazeno 9053

Intimní schránka Sabriny Black

CHYBÍ MNĚ MODRÁ DENIMOVÁ NA BOCÍCH POUZE NASTEHOVANÁ ZA ÚČELEM ROZŠÍŘENÍ SUKNĚ!
Tak zněla nejnovější zpráva vyvedená tlustým, mnohokrát obtaženým písmem na papírové samolepce. Samolepka lpěla na dveřích. Kolem ní bylo nahuštěno v úhledných sloupcích pár desítek dalších. Na každé jedno poselství. Propiskou, inkoustovou tužkou, fixem.

7. 9. MI ZMIZEL DEŠTNÍK!
14. 10. UKRADENÁ HNĚDÁ HŮL!
26. 10. HRNEK SE SNĚŽKOU A TÉŽ PUNČOCHÁČE!!!
23. 11. SE VŠIVÁKŮM OHŘÁLY HNIDY A ZMIZELA MI DALŠÍ HŮL!
12. 12. KASTROL S OMÁČKOU. ZLOČINEC AŤ KASTROL VRÁTÍ NEBO SE LASKAVĚ UDAV!!!
Chodil jsem kolem nich denně na pracoviště. Kolem otřískaných, okopaných, mnoha zámky opatřených žižkovských dveří, jimž kraloval nápis: ZTRÁTY!!! KARBUSICKÁ JULIE, stálo na jmenovce. Barák patřil od sklepa po půdu agentuře. Běhouny, fotobuňky, design. Hučící kopírky a nikdy nevypínané počítače. Dům byl od rána do noci plný činorodých workoholiků s povolenými kravatami. Odevšad zněl smích. A jenom tady nahoře, pod střechou - vyčvachtané dlaždice, nevymalované zdi, litinové umyvadlo s mosazným kohoutem. Babka tu zbyla ze starých časů. Z nějakého důvodu se ji novému majiteli nepodařilo vypudit. Zrekonstruoval barák zevnitř i vně, všude sklo a chrom, a v posledním patře - Karbusická Julie. Sedával jsem nad jejím brlohem na odpočívadle, k němuž vedlo několik schodů. Stál tam stolek s popelníkem, pár rozvrzaných židlí. Nízkým klenutým oknem táhlo. Výš už byla jen půda. Hleděl jsem okénkem na město a jedním uchem poslouchal, jestli mě dole neshánějí. Nejraději jsem tu sedával za soumraku. Ve chvíli, kdy kalný záliv metropole zaplavily chuchvalce světelných jiker. Zlatě nasvícené věže Starého Města trčely ze tmy jako ohmatané šachové figury. Po nějaké době jsem si všiml, že mě baba pozoruje škvírou v pootevřených dveřích. Tu a tam ke mně zavanul puch nevětraného pelechu. Byl bych jí rád dal nějak najevo solidaritu. Bohužel jsem však taky patřil k těm sviním, co jí ukradly deštník. Viděl jsem se jejíma očima jako pod rentgenem. Cítil, jak mě testuje, co bych z těch jejích ztrát mohl mít na svědomí. Típal jsem vajgly, psal něco do bloku. Bylo ticho.
„Dobrý den," napadlo mě říct jednoho dne.
Dveře se pohoršeně přibouchly. Tak to šlo půl roku. Dobrý den, prásknutí, složité zamykání a vzdalující se drmolivé brblání. Přišel den, dveře opět vrzly.
„Dobrý den," povídám rutinně.
Následoval rachot odstraňovaných řetězů, petlic, visacích zámků. Načež vylezla jak smrtka z orloje, na sobě šály, přehozy, kostkovanou deku. Napudrované vrásčité líce, anilinová zdravíčka, kuří krk. Z hlavy jí trčely zcuchané vrkoče.
„Večer!" bafla.
„Večer?" říkám, zmaten.
„Dobrý večer, ne den! Je večer!" řekla a zabouchla.

Projekt se uskutečňuje za finanční podpory:
   
Ministerstva kultury ČR Statutárního města Brna