Historky z hereckého podsvětí

Ukázka z knihy: Jak urazit herce pochvalou

Autor knihy Marie Doležalová Kafe a cigárko Zobrazeno 4382

Jak urazit herce pochvalou

Existuje věta, která zní jako kompliment, ale pro nás herce je to hluboká urážka.
"Jak ses naučil tolik textu?"
Ta věta přichází většinou po představení, kdy herec očekává, že vyzdvihnete sto jiných věcí na jeho výkonu. Ano, považujeme herectví za umění a sebe za umělce. Umíme být v tvůrčím vytržení, jenom 

k tomu nemáme takové ty doplňky jako malířský plášť, čepici, paletu a necákáme při tvorbě barvu po zdi....ani zuřivě netřískáme do psacího stroje. Ale i tak, zažíváme při práci my herci docela hodně momentů, kdy cítíme, že něco tvoříme.
Moment učení textu k nim nepatří.
Učení textu je nudná, suchá úředničina, kdy týráme náš mozek (osvobozený od matematiky a přírodních věd už v deváté třídě) nad snůškou textů, a děláme to jenom proto, že musíme. Obdivovat herce za množství textu, který se naučil, je jako říct Boltovi po jeho závodu:
"Všim jsem si, jak ses předtím rozcvičoval....Fakt nádherně."
Ale problém zasahuje daleko hloub.
Jsme doopravdy strašně namyšlení. Učení textu považujeme za něco, co totiž může dělat úplně každý, když bude mít jenom trochu sebekázně.
Daleko víc si vážíme naší práce na roli: celý ten zápas, kdy na začátku čteme repliky cizího člověka, který se chová naprosto divně, například jezdí do přírody pod stan , vaří v kotlíku fazole a drnká country hitovky na kytaru, a my se mu smějeme a pomlouváme ho a říkáme "Teď hraju takovýho debila kotlíkáře", ale pak o něm musíme dlouze přemýšlet, a vymyslet, co pro něj to trampování znamená a proč ho má rád, a musíme krůček po krůčku pochopit, jaký je a proč se tak chová, a na konci toho hlavně přesvědčivě předstírat, že jsme on. A sedět melancholicky s kytarou u ohně, míchat něžně fazole v kotlíku a dělat před kamerou všechny ty věci, co bychom jinak dobrovolně nikdy nedělali. V ideálním případě tak přesvědčivě, že se nás potom novináři zeptají: „Ve vaší nové roli jste tramp každým coulem, jezdíte taky hodně do přírody, že?"
Vysněnou rolí mnoha herců je Hamlet, mladý dánský princ, zmítaný pocity nesmyslnosti života. A po dvou měsících strávených v hlubinách Hamletovy duše, a prociťování různých nepříjemných pocitů, jako například: "Jak mi asi je, když zjistím, že má moje máma novýho šamstra, kterej shodou okolností nalil mému otci hustý jed do ucha?" nebo "Jak se asi cítím, když mám v ruce lebku mého milovaného šaška, který mě jako dítě vždycky rozesmál?" nás herce opravdu nepotěší, když po tom všem zbyde jen kompliment: "Jak ses naučil ten dlouhý monolog? Jsi fakt dobrý, já bych určitě skončil hned za „Být či nebýt"!"
Ve skutečnosti totiž za vašim komplimentem slyšíme tohle:
"Tvůj výkon byl příšerný a nepřirozený. Marně vzpomínám na jediný moment, který bych mohl nějak vyzvdihnout. Když už tě nemohu za nic pochválit, ale musím s tebou mluvit, to jediné, co zůstalo a za co bych tě mohl obdivovat je, že jsi aspoň řekl správně všechno, co jsi měl. Uf, mám to za sebou, kde je tady únikový východ?"
A i když víme, že tohle jste tím říct nechtěli, je tady další věc, kterou ponížíte náš mistrný výkon na jevišti:
Je to totiž divné, že si uvědomujete, že jsme říkali TEXT. Náš herecký radar zachytí v takové větě informaci, že jste se nepropadli při pohledu na nás do sladké iluze, že jsme skutečná Ofélie, a viděli jste pouze usilovnou Marii, jak se namáhavě tváří a culí a ODŘÍKÁVÁ Oféliiny pasáže. Když Marie chodila po jevišti, měli jste totiž (kdybych měla talent) zapomenout, že nějaká Marie je. Měli si, pohlceni dějem, představovat, co asi Ofélie udělá a co cítí. Neměli jste mít před očima mě, jak se v potu tváře učím text a potom vzpomínám na svoje repliky. Když jste mysleli na repliky, zcela jistě bylo vidět, že to jenom hraju. Musela jsem být příšerná.
Místo komplimentu o množství textu jste mi doopravdy mohli mlčky přinést dvě lilie na hrob mé herecké kariéry.
Dvě, nebo jakýkoli sudý počet.
V našich představách jsou ideální reakce po našem výkonu tyto:
"Promiň, je mi divné se s tebou teď bavit, když ještě před chvílí jsi pro mě byla....NĚKDO JINÝ!"
"Nemůžu se ubránit pláči, když ses před chvílí tak přesvědčivě utopila v tom bazénky na forbíně, mám pocit, že jsi teď vstala z mrtvých!"
"Jak se mám? No co ti mám povídat, Ofélie...teda Marie...Bože, doopravdy jsem ti teď řekl Ofélie?! Promiň, když ty jsi byla TAK přesvědčivá!!"
"Měla jsi vůbec pevný text? Zdálo se mi, jako bys mluvila zcela přirozeně, jako by tě to zcela napadalo! Ne, to byl blankvers? To byl Shakespear? Myslela jsem, že jsi to byla PROSTĚ ty!"
A když už jsme u toho, prozradím vám už jen jeden ještě horší kompliment, než "ach, jak jsi se naučila tolik textu?".
Je to: "Měla jsi moc hezký šaty."
Opět, záměr je ušlechtilý a upřímný, ale ničivý dosah na hercovu duši nedozírný.
"Měla jsi moc hezký šaty" je totiž pochvala pro spoustu dalších lidí. Kromě nás.
"Měla jsi moc hezké šaty" zní herci v uších jako:
"Nelze říct, že bys na jevišti cokoli vytvořila. Ale oceňuju aspoň, že jsi tam BYLA, a ano, musím uznat, že hezky oblečená. Šaty na tobě visely doopravdy překrásně. Úplná panenka s prázdným ksichtem. Celé představení jsem se díval na tvé oblečení, protože co už jiného má divák dělat, když mluvíš. Vážím si toho, že máš dvě ruce a dvě nohy, a že z tebe oblečení nespadlo. Jsi šikulka."
A do třetice všeho dobrého, co se dá herci po výkonu říct je tady mateřské poplácání a věta:
"Byli jste roztomilí."
K tomu stačí přidat už jen:
Jak dlouho jste si to nacvičovali?
Pomáhala vám paní učitelka?
Pěkně jste to recitovali!
Jednou by z vás mohli být herci...
A na závěr si můžete udělat malý kvíz: Najdi na obrázku herce, který právě zkouší roli Hamleta.

Projekt se uskutečňuje za finanční podpory:
   
Ministerstva kultury ČR Statutárního města Brna