Výběr toho nejlepšího z cest Hanzelky a Zikmunda

Ukázka z knihy: Legenda Z+H

Autor knihy Miroslav Zikmund, Jiří Hanzelka http://www.listovani.cz/repertoar/item/legenda-zh.html Zobrazeno 6065

Legenda Z+H

„...a na shledanou za tři roky tady před Autoklubem!"
Poslední stisky rukou a úsměvy přátel, kteří přišli říci svoje Zlomte vaz! Jaro se stěhovalo do Prahy a rozhazovalo stříbrné navštívenky po dlažbě i po bledé zeleni stromů.

Jeho paprsky se svezly otevřenou střechou vozu po chromu opěradel a dotkly se dvou tropických přilb.„Vzpomeňte si na Prahu, až je budete v Africe poprvé dávat na hlavu...!"
Bzučení filmových kamer, přivřené oči na hledáčcích fotopřístrojů, červené světélko vedle tachometru a – první metr cesty kolem světa. Řada vozů se rozjela, aby nás doprovodila na hranice Velké Prahy.
Rybáři seděli na loďkách zakotvených pod mostem Palackého a dívali se zadumaně na hladinu Vltavy. Domy na smíchovském nábřeží zatáhly oponu nad panoramatem Hradčan zářících v dopoledním slunci. Ženy s taškami spěchaly za nákupy. Průvodčí U anděla přehodil špičky pro šestnáctku a zasunul tyč nad oprýskaný rám, zatímco zelené světlo semaforu uvolňovalo výjezd z Prahy.
Domy prořídly a silnice nad Motolem vyběhla vzhůru mezi zelenými stráněmi. Koncové světlo před námi, brzdy – a konvoj zastavil.
„Tak my už jsme na konci světa, dál musíte sami..." Úsměvy, mlčení, pevné stisky rukou.
„A pozdravujte mi Tobruk!"
Poslední ohlédnutí za řadou vozů, které se obrátily na silnici a zmizely pod Motolem. Osaměli jsme. Cyklista přibrzdil a otočil hlavu za vlajkami, které se třepotaly na přední kapotě neklidně, nedočkavě, jako symbol.
Spadla z nás náhle únava posledních dnů a nocí nabitých starostmi. Léta příprav, tisíce hodin strávených nad mapami celého světa, nad potištěnými stranami, přihrádkami knihoven i čistými archy papíru – to všechno se rázem zúžilo v silniční patník nad Motolem, který udělal tečku za poslední kapitolou a načínal novou.
Štíhlá jehla plzeňského Bartoloměje se vynořila nad středem rokycanské silnice a tovární komíny vypluly z příkrovu kouře. Třešňové stromořadí na Slovanské třídě tonulo v záplavě svěží zeleně a sametově hebkých květů a tvořilo melancholický rámec posledním stiskům pravic.
Přeštice, Klatovy, předhoří Šumavy. A pak hraniční závory v Železné Rudě, za nimiž byly seřazeny jednotlivé kontinenty cesty kolem světa. Plavovlasý klučina s upomínkovými předměty přiskočil k tatře.
„Kupte si talisman pro štěstí," řekl. „Jedete daleko...?"
„Snad to není tak daleko. Z Československa do Československa..."
Usmál se, zachřestil mincemi v kapse a odběhl. Chladný větřík šumavských hvozdů načechral koruny stromů. Otevřeli jsme dřevěná pouzdra s vypálenými obrysy rozhledny na Pancíři a vytáhli plnicí pera.
„22. 4. 1947."
„Kde asi budem trávit první výročí? A další...?"
Úředník finanční stráže vtiskl razítka do pasů a zdvihl závoru, vedle níž zářil výsostný znak Československé republiky. Několik metrů za ním stála tabule s nápisem Deutschland. První hranice.
„Šťastnou cestu – a nezapomeňte na domov!"
Slova náhle uvázla v hrdlech. Jen stromy a myšlenky ubíhaly dozadu...

2. ukázka

Bloudění o dvou lahvích čaje
Patrně nám unikl správný směr někam na východ, hlouběji do pouště. Mýlíme-li se však, můžeme se dostat příliš daleko od Nilu, do terénu, z něhož bychom se třeba nevyprostili. A pak by byla možná odříznuta i cesta pěšky za vodou. Probíjíme se skalami metr po metru. Ještě před západem slunce se naposledy orientujeme na nejvyšším kopci v okolí. Daleko na západě se zableskl uzoučký proužek vegetace a na jihu, snad třicet kilometrů, snad šedesát, se leskne hladina Nilu v ohybu, kolem něhož vede pravděpodobně stopa k Abidíji. Rychlý triangulační náčrtek a už za soumraku určujeme na zítřejší den hrubý směr: kurz 155. Blízko Nilu vede stará karavanní stezka pobřežními skalami. Bude-li třeba, dojdeme až k řece, abychom doplnili zásoby vody a orientovali se přesněji.
Zatím jsme přibližně na 18° 50´ s. š.
Brzy ráno sečítáme všechny zásoby vody a určujeme omezený denní příděl. O potraviny nejde, protože ve sluneční výhni se nemůžeme na masné konzervy ani podívat. A znovu začíná svízelné prokousávání terénem. Někdy se zdá, že se tatra nedostane dál, nebo že se mezi skalami rozlomí.
Upravujeme terén, prodíráme se křovinami a pískem ve vyschlých řečištích, kličkujeme mezi skalisky a písečnými dunami, ztrácíme čím dál víc orientaci a instinktivně se snažíme přiblížit se co nejvíc k západu, k vodám Nilu.
Při jedné zastávce jsme s hrůzou zpozorovali, že ze splasklého plátěného vaku vytéká pramének vody. Naše poslední zásoba mizí v písku. Neustálými otřesy se vak prodřel o nerovný okraj otvoru, který vyvrtali v Káhiře pro upevnění konzoly na autoklubové odznaky. Spěšně přeléváme zbytek vody do lahví a převařujeme. Smutná bilance vykazuje dvě plechovky ovocné šťávy a necelé dva litry čaje. Na jak dlouho?
V hlubokých písečných ložích už nepomáhá podkládání pásů pod kola. Při každém zaboření musíme vůz pracně zvedat. Úzká patka zvedáku se při každé obrátce boří, pomáhají jen prázdné kanystry od benzinu. Kolem čtvrté hodiny jsme narazili na široké řečiště s vysokými suchými keři. Na jednom z nich jsme zůstali beznadějně viset. Půl hodiny vyhrabáváme zpod vozu centy písku.
Oči nás bolí, chřípí a rty pálí jako v ohni, jazyk se lepí na patro.
Konečně jsme dostali vůz na svinovací pásy. Ležíme bezvládně vedle něho a nabíráme síly. Hlava se točí vysílením, při myšlence na jídlo se zvedá žaludek. Rozjezd, ale v příštím okamžiku vězíme znovu v písku. Pracujeme už automaticky, nemyslíme na nic. Teprve houstnoucí tma nás přinutila vypnout motor. Za celý den, od východu do západu slunce, jsme ujeli jen 73 kilometry. Přesto to byl největší výkon tatry za celou dosavadní cestu.
Ulehli jsme vysíleni vedle vozu, s rukama opuchlýma od neustálého vyhrabávání vozu z písku. V ústech docela sucho, jazyk přilepen na patro. Rozdělili jsme si poslední dvě láhve čaje... Před očima defilují skalnaté rokle, písečná wádí, stopy vozu křižují hvězdnou oblohu a vracejí se opět nízko nad horizont, nad nímž se začíná rozlévat rudá záře. Myšlenky bolí. Pálí, jakoby zažehnuty odleskem disku, který se vyhoupl nad obzor a pomalu stoupá po rozkřesnutých jiskrách hvězd. Je ticho; těžké, hmatatelné, fyzicky bolavé ticho.
Co bude zítra? Co pozítří? Přijedou askari na velbloudech, nebo se objeví letadlo nad našimi hlavami? Vylije se ložisko v motoru, nebo prasknou pera přetíženého vozu? Nebo prosekáme protektory pneumatik na stále horším terénu a zůstaneme bez pomoci uprostřed pouště? Co pomůže nakonec skutečnost, že nemusíme chladiči obětovat posledních několik kapek vody, jak by musil udělat každý jiný automobilista s normálním vozem...?
Vtom se závanem větru dolétlo k uším sotva znatelné, vzdálené zavytí psa.
To je halucinace! Předrážděné nervy, přelud! A znovu, zřetelněji. Není to hýkání osla? Náhle zazněl do ticha táhlý hvizd.
Vyskočili jsme oba současně. V dálce se rozhučelo pravidelné oddychování lokomotivy, rachot ocelových kol se blížil, po čtvrthodině zaduněl vlak kdesi za kopcem. Tam někde musí být nilské údolí. Nemůžeme být daleko od správné stopy!
Obloha se rázem rozjasnila, hvězdy vysoko na nebi povyskočily a zazářily veseleji. Vypili jsme čaj do poslední kapky a do písku vyryli šipku. Směr spásy.
Ráno jsme vyrazili s čerstvými silami a po hodině jsme byli u kolejí dráhy. S napětím jsme vyběhli z vozu a spěchali přečíst jméno stanice na opačné straně. Gananíta.
„Mapu!"
„Jsme dvacet kilometrů před Abidíjí!"
Před Abidíjí, do které jsme se měli dostat ze severozápadu...

Projekt se uskutečňuje za finanční podpory:
   
Ministerstva kultury ČR Statutárního města Brna