Švihlá skandinávská psycho-groteska!

Ukázka z knihy: Místnost

Autor knihy Jonas Karlsson Místnost / Faktura Zobrazeno 4473

Místnost

Podruhé jsem na tu místnost narazil, když jsem hledal papír do kopírky. Navzdory všem výzvám, abych se ptal, jsem se zdráhal vystavit se onomu pokoření, každé ustarané vrásce, ...

...která se všem objevila na čele, když jsem se přece jen zeptal. Vždyť nemohli tušit, že mám v úmyslu stát se na úřadě důležitou osobou. Hodnou respektu.

Po chvíli pátrání jsem se vydal chodbou za roh kolem toalet do míst, kde jsem si matně vybavoval malou komoru. Nejprve jsem nemohl najít vypínač. Šátral jsem po obou stranách ode dveří, pak jsem zjistil, že je umístěný zvenčí. Podivné. Chvíli trvalo, než se zářivky s blikáním rozsvítily, ale poměrně záhy jsem dospěl ke zjištění, že ani tady papír nenajdu. Přesto jsem okamžitě vycítil, že je na tom místě cosi zvláštního.
Byla to poměrně malá místnost. Uprostřed stůl. Počítač, na polici šanony. Vše nicméně v dokonalém pořádku. Jako když střihne. Celou podlahu pokrýval tmavozelený plstěný koberec. Utřený prach. Vypadalo to trochu naaranžovaně. Připraveně. Jako by místnost na ně koho čekala.
Vyšel jsem ven a zhasl světlo.
Z pouhé zvědavosti jsem dveře opět otevřel. Jak bych si mohl být jistý, že se uvnitř už nesvítí? Vůbec se mi to řešení s vypínačem venku zdálo divné. Trochu jako světlo v lednici. V místnosti byla tma.
Na druhý den přišel k našemu stolu můj nový ředitel s prořídlými vlasy a v bavlněném propínacím svetru. Jmenoval se Karl a bez jakýchkoli úvodních zdvořilostí mě upozornil, že mám špinavé boty. "Myslíme tu na čistou podlahu!". Ukázal na drátěný koš s igelitovými návleky.
"Jistě, samozřejmě."
Takové strohé napomenutí nebylo příjemné. Až překvapivě mě to vyrušilo z práce a dlouhou dobu jsem zůstal sedět s nemilým pocitem, že mi někdo udělil kázání. Skutečně mrzuté, že jsem na ty návleky nepomyslel sám. Takhle jsem se kvůli řediteli cítil hloupě, ačkoli jsem patřil k nejbystřejším.
Spočítal jsem chyby, jichž se můj nový nadřízený během tohoto krátkého okamžiku dopustil. Tři plus jedno méně závažné opomenutí.
Håkan, který samo sebou všechno slyšel, zamlkle pročítal jakýsi dokument. Jen se přetvařuj! Jen se přetvařuj!
Sehnul jsem se a zul si boty, přestože takovýto úkon by správně měl patřit do některé z krátkých přestávek. Rozhlédl jsem se po kanceláři. Každý si hleděl svého. Vzal jsem si pár modrých návleků a nazul je na boty. Doprovázen šustěním igelitu jsem sledoval jsem, jestli nosí návleky ještě někdo jiný, ale všichni měli buď pantofle, nebo normální boty. Napsal jsem si lísteček, který jsem upevnil na aktovku. Zakoupit přezůvky.
Potom jsem došel k automatu a navolil si na něm kelímek kávy. Moje pětapadesátiminutovka byla tak jako tak zkažená. Rozhodl jsem se, že obejdu náš odbor a poněkud obohatím svou sociální síť. John působil tak zoufale bezvýznamně. Co ten mi mohl přinést nového? Pro můj profil by bylo nešťastné navázat kontakt s tak bezvýrazným člověkem ze starší generace, a tím být okamžitě spojován s šedými myškami. Jako královna sociálních vztahů čím dál tím silněji jevila Ann. Zaujal jsem u jejího stolu ležérní postoj, aby bezpečně pochopila, že jsem připravený k hovoru.
"Potřebuješ s něčím pomoct?"
"Ne."
Pokračovala ve své práci. Zůstal jsem ještě chvíli stát, prohlížel si nezdařilou dětskou kresbu se západem slunce, která stála v rámečku na jejím stole. Možná ji zaslepilo emocionální pouto a nevidí, jak je ta kresba pomýlená? Po nějaké chvíli jsem si uvědomil, že se můj poklopec, a v souvislosti s tím i můj pohlavní orgán pod ním, nachází přesně v úrovni jejího obličeje.
Zdálo se, že mi Ann nevěnuje vůbec žádnou pozornost. Rozhodl jsem se, že jí poskytnu ještě deset vteřin. Když uplynuly, odešel jsem s jasným sdělením v zádech: byl jsem nežádoucí.
Håkan seděl, ťukal do klávesnice a já si říkal, zda skutečně něco píše, nebo zda se jen snaží vypadat zaneprázdněně. Na sobě měl ošuntělé sako, v němž působil neobyčejně zanedbaným dojmem. Pozoroval jsem ho a uvědomil jsem si, že mě to jeho sako irituje už od rána. Ještě před tou záležitostí s návleky a utěrkou a incidentem s Ann. Pocítil jsem vůči němu silnou nelibost.

Toho dne jsem do místnosti nevešel. Ale několikrát jsem si na ni vzpomněl. Jako kdybych si říkal: Měl bych tam zajít.

Projekt se uskutečňuje za finanční podpory:
   
Ministerstva kultury ČR Statutárního města Brna