Ukázka z knihy: Mít a nemít

Mít a nemít Zobrazeno 4073

Mít a nemít

Kapitola první
Vite, jak to vypada brzy rano v Havaně, kdy tulaci, rozvaleni
u zdi budov, ještě vyspavaji, než přirachoti prvni vozy s nakladem
ledu pro hospody? A my jsme si to namiřili z doků přes

naměsti ke kavarně Perla San Franciska na kafe, a na naměsti
byl vzhůru jeden jediny žebrak a ten se zrovna napajel u fontanky.
Ale když jsme vešli do kavarny a posadili se, ti tři už tam
na nas čekali.
Sedli jsme si a jeden přišel k nam.
„Tak co?" zeptal se.
„Nemůžu to udělat," odpověděl jsem mu. „Rad bych to
udělal, jen tak, zadarmo. Ale řikal jsem vam už včera večer,
nemůžu."
„Můžete si sam určit cenu."
„O to nejde. Prostě to udělat nemůžu. To je všecko."
Dva dalši mezitim přišli take a smutně nad nami postavali.
Ti chlapi skutečně nevypadali špatně a byl bych to všecko
pro ně moc rad udělal.
„Tisic za kus," nabizel jeden, ktery mluvil dobrou
angličtinou.
„Nechtějte, aby mi to ještě vrtalo hlavou," řekl jsem mu.
„Řikam vam upřimně, že to nemůžu udělat."
„Jednou, až se všecko změni, tak by to možna pro vas
mohlo hodně znamenat."
„Vim. Ja jsem naprosto na vaši straně. Ale udělat to
nemůžu."
„Proč ne?"
„Ja si svou lodi vydělavam. Když ji ztratim, ztratim
živobyti."
„Za ty prachy si koupite novou."
„Jenže ne v kriminale."
Zřejmě si mysleli, že je potřeba mě do toho nutit a přemlouvat,
protože ten jeden si pořad vedl svou.
„Měl byste tři tisice dolarů a později by to pro vas
mohlo hodně znamenat. Tohle všecko nebude trvat pořad,
rozumite?"
„Podivejte se," řekl jsem. „Mně je uplně jedno, kdo je tady
prezidentem. Ale do Statů nic, co dovede mluvit, nepovezu."
„To chcete řict, že my bychom něco povidali?" nadhodil
ten, co dosud nepromluvil. Měl zlost.
„Řekl jsem nic, co dovede mluvit."
„Myslite, že jsme lenguas largas?"
„Ne."
„Vite, co znamena lengua larga?"
„Vim. Člověk s moc dlouhym jazykem."
„Vite, co s takovyma dělame?"
„Jenom na mě prosim vas nechoďte s žadnym nasilim,"
řekl jsem. „Vy jste mi udělali navrh. Ja jsem vam nenabidl nic."
„Drž hubu, Pancho," řekl vzteklounovi chlap, ktery vedl
rozmluvu předtim.
„Řikal, že bychom moc mluvili," ohrazoval se Pancho.
„Podivejte se," opakoval jsem. „Už jsem vam povidal, že
nepovezu nic, co dovede mluvit. Flašky v pytlich mluvit nedovedou.
Demižony mluvit taky nedovedou. Jsou ještě jiny věci,
co taky nedovedou mluvit. Lidi mluvit dovedou."
„Můžou něco povidat Čiňani?" zeptal se Pancho dosti
drze.
„Můžou, jenomže ja jim nerozumim," odsekl jsem.
„Tak vy to teda nechcete udělat?"
„Je to přesně tak, jak jsem vam řikal včera večer.
Nemůžu."
„A vy nebudete povidat nic?" zeptal se Pancho.
Pro tu jednu jedinou věc, kterou spravně nepochopil,
začal byt drzy. Myslim, že to způsobilo take zklamani. Ani jsem
mu neodpověděl.
„Vy přece nejste lengua larga, nebo jo?" zeptal se, pořad
tim vyzyvavym tonem.
„Myslim, že nejsem."
„Co to ma byt? Chcete vyhrožovat?"
„Poslechněte," řekl jsem. „Nemusite na mě hned po
ranu pouštět takovou hrůzu. Ja vim stejně na beton, že jste
už taky par lidem podřiz chřtan. Ja si dnes ještě nevypil ani
kafe."
„Tak vy to vite na beton, že ja jsem lidem podřezaval
chřtany?"
„Ne," řekl jsem. „A je mi to uplně fuk. Copak nedovedete
nic projednavat tak, abyste se přitom nevztekal?"
„Ja mam teďka skutečně vztek," řekl. „Nejradši bych vas
zabil."
„Kruci kušte," krotil jsem ho. „Moc vam to řečni."
„No tak, Pancho," řekl prvni chlap. Pak ke mně: „To mě
hrozně mrzi. Strašně bych rad, kdybyste nas mohl vzit."
„Mě to taky mrzi. Ale nemůžu."
Všichni tři odchazeli ke dveřim a ja se za nimi dival. Byli
to docela sympatičti mladi chlapi, měli na sobě slušne šaty,
žadny neměl klobouk a vypadali na dost peněz. Taky hodně
o penězich hovořili a mluvili tou angličtinou, jakou mluvi
Kubanci, co maji prachy.
Dva vypadali jako bratři a třeti, Pancho, byl o něco malo
vyšši, ale kluk to byl stejny jako oni. Však vite, štihly, pěkne
šaty a leskle vlasy. Nemyslel jsem si, že je tak zly, jak povidal.
Bylo mi jasne, že je hrozně nervozni.
Když vyšli ze dveři a dali se doprava, viděl jsem, že k nim
přes naměsti přijelo zavřene auto. A hned nato se roztřištila
tabule skla a kulka vletěla do řady lahvi vyrovnanych na vitrině
napravo u stěny. Slyšel jsem vystřely z pušky a prsk, prsk, prsk,
lahve podel cele stěny se třištily na střepiny.
Skočil jsem nalevo za nalevni pult, přes jehož okraj jsem
dobře viděl. Auto zůstalo stat a u něho se krčili dva chlapi. Jeden
měl automat Thompson a druhy upilovanou ostřelovaci pušku.
Ten s tim automatem byl černoch. Ten druhy měl bilou šoferskou
kombinezu.
Jeden z těch chlapců se přitiskl celym tělem k chodniku,
obličejem k zemi, zrovna pod tim velkym oknem, ktere se roztřištilo.
Ti dva druzi se kryli za jednim ledarenskym vozem fi rmy
Tropical Beer, jenž se zastavil vedle před Cunardovym hostincem.
Jeden kůň zapřaženy v ledarenskem voze měl hlavu v chomoutu
až dole u země a divoce vyhazoval a druhy trhal tlamou
do strany.
Jeden chlapec vystřelil od zadniho rohu vozu a střely se
odražely od chodniku. Černoch s thompsonkou vysunul skoro
cely obličej do ulice a zespodu vypalil dozadu na vůz a zasahl,
jeden chlap šel dolů, padl směrem k chodniku, hlavou na obrubnik.
Zapotacel se a zhroutil se s rukama vztyčenyma nad
hlavou, a zatimco černoch nabijel, šofer na něho vypalil z ostřelovaci
pušky; ale rana šla přiliš daleko. Stopy po kulce byly vidět
po celem chodniku jako střibrne odštěpky.
Druhy chlapec zatahl zasaženeho za nohy za vůz a ja
jsem pozoroval, jak se černoch obličejem znovu sklani k dlažbě,
aby na ně opět vypalil. Pak jsem viděl, jak stary Pancho vystupuje
zpoza vozu a přechazi na chraněnou stranu ke koni, ktery
dosud stal. Poodstoupil od zviřete s tvaři bilou jako zašpiněne
prostěradlo a tim svym velkym lugerem dostal šofera; revolver
přitom držel v obou rukou, aby se mu netřasl. Nejdřiv vystřelil
dvakrat černochovi nad hlavu, pak popošel a vystřelil znovu,
tentokrat zase nizko.
Zasahl na voze pneumatiku, protože jsem viděl, jak se
v unikajicim vzduchu zviřil na ulici gejzir prachu, a pak ho
na deset stop střelil černoch thompsonkou do břicha a musela
to byt jeho posledni rana, protože jsem viděl, že pak pušku zahodil,
a stary Pancho se toporně posadil na zem a přepadl kupředu.
Pokoušel se zvednout a pořad ještě pevně sviral lugera,
jenže hlava nechtěla nahoru, a v tom okamžiku popadl černoch
pušku, ktera ležela u šofera opřena o kolo auta, a napalil mu to
ze strany do hlavy. Jen tak nějakej černoch.
V rychlosti jsem si lokl z prvni otevřene lahve, kterou
jsem spatřil, a dodnes bych vam nedovedl řict, co to bylo. Bylo
mi z toho všeho nanic. Proklouzl jsem za nalevnim pultem
a vzadu kuchyni a vyběhl ven. Obešel jsem naměsti po druhe
straně a ani jsem se nepodival po tom davu, co se rychle začal
shlukovat před kavarnou, ale prošel jsem branou a rovnou
na dok a na palubu.

Projekt se uskutečňuje za finanční podpory:
     
Ministerstva kultury ČR Hlavního města Prahy Statutárního města Brna
Pod záštitou:
  Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ČR