Tato kniha obsahuje mnoho praktických a užitečných návodů, jak si poradit s neposlušnými dětmi či jak se chránit před jejich vyváděním.

Ukázka z knihy: Pohádky pro neposlušné děti...

Autor knihy Dušan Taragel, Josef "Danglár" Gertli http://www.listovani.cz/repertoar/pro-dospele/item/pohadky-pro-neposlusne-deti-a-jejich-starostlive-rodice.html Zobrazeno 4429

Pohádky pro neposlušné děti...

UPOZORNĚNÍ: TATO kniha obsahuje mnoho praktických a užitečných návodů, jak si poradit s neposlušnými dětmi či jak se chránit před jejich vyváděním. Autoři a vydavatel se však ZŘÍKAJÍ ODPOVĚDNOSTI při aplikaci předložených modelových situaci na jakýchkoliv dětech.

Pokud si to přece jen chcete vyzkoušet, DODRŽUJTE TATO PRAVIDLA:

§1 - Čtěte tuto knihu dětem PŘED SPANÍM
§2 - Čtěte tuto knihu dětem před: školními VÝLETY, NÁVŠTĚVAMI příbuzných nebo rodinnými OSLAVAMI.
§3 - Místa, která jsou podle vás obzvláště výchovná a poučná, čtěte dětem TŘIKRÁT ZA SEBOU.
§4 - Nejlépe ale bude, když děti necháte, aby si knihu PŘEČETLY SAMY.

Pohádka o líném Toníkovi (úryvek)

Dokud byl Tonik malý, jeho lenost nikomu nevadila. Starostliví rodiče ho oblékali, česali, čistili mu zuby, a dokonce ho i krmili. Tonik jen otevíral pusu a žvýkal, a to tak líně, že jeho starostliví rodiče při tom usínali zmoženi celodenní prací a běháním po obchodech. Občas usnuli tak tvrdě, že spadli ze židle. Ozvalo se zadunění, Tonik se lekl a začal plakat. Starostliví rodiče okamžitě vyskočili a vyděšeně běhali po kuchyni. Nabízeli Toníkovi různé dobroty, zpívali mu písničky a nakonec ho vzali na záda a běhali s ním po bytě. Toníkovi se to líbilo. Smál se a křičel: 

„Hyjé! Hyjé!“ Nic jineho neznal, protože byl tak liny, že se ani nenaučil pořadně mluvit.

Tak to šlo velmi dlouho. Tonik byl línější a línější a starostliví rodiče čím dal ustaranější. Už dávno si všimli, že jiné děti svým rodičům pomáhají: vynášejí smetí, umývají nádobí, chodí ven se psem nebo alespoň uklízejí svůj pokoj. Tonik nejraději ležel v posteli.

Starostliví rodiče mu vždy přinesli snídani, nakrmili ho, učesali, Tonik se opět zavrtal pod peřinu a spal až do pozdního odpoledne. Potom se opět nechal nakrmit a učesat a čekal, jakou zábavu mu starostliví rodiče vymyslí. Když mu nic nevymysleli, svalil se na zem a zuřivě křičel až do té doby, dokud si ho starostliví rodiče neposadili na záda, neběhali s ním po bytě sem a tam a on při tom opět nekřičel: „Hyjé! Hyjé!“

Blížil se však čas, kdy měl Toník začít chodit do školy. Starostliví rodiče z toho byli celí nesví. Sedávali v kuchyni a přemýšleli, co dělat. Báli se mu říct, že od září bude muset nosit aktovku, učit se psát a počítat a — co je možná nejhorší — chodit na tělocvik a cvičit své líné tělo. Báli se, že když tu strašnou zpravu Tonikovi řeknou, začne řvat a oni se z toho řvaní úplně zblázní.

Nakonec se rozhodli: je třeba si na pomoc zavolat nějakého zkušeného odborníka. Rychle otevřeli telefonní seznam a po chvilce hledání ho našli: jmenoval se plukovník Štainšnicl a byl to nejznámější specialista na boj s dětskou leností. Rodiče se zaradovali. Hned mu zatelefonovali a dohodli se s ním, že druhý den přijde a vyléčí Toníka z lenosti.

Plukovník Štainšnicl přišel brzy ráno. Nejdříve netrpělivě zazvonil a potom začal bouchat pěstí na dveře. Starostliví rodiče rychle otevřeli. Za dveřmi stal mohutný stařec s vypoulenýma očima a s vlasy zježenými zlostí. Byl v uniformě a na nohách měl vysoké vojenské boty.

„Jsem plukovník Štainšnicl v záloze!“ zařval stařec a s dupáním se vřítil do bytu. Starostliví rodiče se strachem roztřásli.

„Náš Toník,“ pravili plačtivě, „ještě spí, možná bychom měli chvilku počkat, aby se nevylekal.“

„Nemohu čekat!“ zařval stařec. „Čekají na mne další pacienti! Ve vedlejší ulici líná Katka, které se nechce uklízet panenky, a na druhém konci města bratři Dumpákovi, kteří tento rok z lenosti ještě nevylezli z postele!“

Starostliví rodiče smutně svěsili hlavy a mlčky ukázali na dveře Toníkova pokoje. Věděli, že už nemohou ničemu zabránit. Plukovník Štainšnicl kopnutím rozrazil dveře, vřítil se dovnitř a zařval: „POO-ZOR!“

Starostliví rodiče si ustrašeně sedli do kuchyně a s napětím čekali, co se bude dít. Z Toníkovy světničky se nesl řev plukovníka Štainšnicla a Toníkův překvapeny křik. Tonik řval víc a víc a plukovník křičel:

„Svléknout pyžamo! Obléct kalhoty! Cože? Ty si neumíš obléct kalhoty?! Ani košili? A kde máš trenýrky?! Klusem pro boty! Nestojím, nekoukám a běžím!!“

Otevřely se dveře Toníkova pokoje a Toník s řevem vyletěl ven. V předsíni sebral svoje boty a chvatně se začal obouvat. Plukovník Štainšnicl stál nad ním a křičel:

„Jak se to obouváš? Levou na pravou a pravou na levou? Zavázat tkaničky!! Mám ti to ukázat? COOO?!!!“

Starostliví rodiče se zavřeli v kuchyni a začali plakat. Bylo jim líného Toníka líto a báli se, že z toho bude v šoku a přestane růst anebo začne šilhat.

Po hodině Toníkova léčba skončila. Dveře do kuchyně se otevřely a dovnitř vpochodoval Toník a za ním plukovník Štainšnicl.

„ZASTAVIT STÁT!“ zakřičel plukovník a Toník se zastavil. Byl oblečený, obutý i učesaný. „Léčba vašeho syna byla náročná a komplikovaná,“ řekl plukovník, „ale jistých výsledků jsme dosáhli.“

Starostliví rodiče si ulehčeně vydechli a zaradovali se.

„VYNÉST SMETÍ!“ zakřičel zničehonic plukovník. Starostliví rodiče sebou vylekaně trhli, ale Toník okamžitě uchopil koš se smetím, vyběhl ven, vysypal ho a vrátil se. „UKLIDIT POKOJ!“ opět zakřičel plukovník a Toník se pustil do úklidu. Plukovník si důležitě sedl za stůl a pustil se do vyplňování lékařského receptu.

„Třikrát denně vysypat smetí, sedmkrát denně uklidit světnici, dvakrát denně umýt nádobí, pětkrát denně vyčistit všechny boty, ráno studena sprcha, před spaním kontrola čištění uší,“ mrmlal si plukovník, potom recept podepsal a podal ho starostlivým rodičům. Starostliví rodiče se dojetím téměř rozplakali.

„DISCIPLÍNA, POŘADEK A PŘÍSNÝ REŽIM! To je základ boje proti dětské lenosti,“ zařval ještě plukovník, srazil podpatky a odešel léčit dalšího pacienta.

Starostliví rodiče se však radovali zbytečně. Ještě ani nedozněl dupot plukovníkových vojenských bot a Tonik už se svalil na zem a pustil se do zuřivého křiku. Nadarmo ho starostliví rodiče chlácholili a konejšili. Tonik křičel a křičel. Museli ho uložit do postele, nakrmit, učesat a potom až do večera nosit na zádech, přičemž Toník mezi řvaním křičel: „Hyjé! Hyjé! Hyjé!!!“

Projekt se uskutečňuje za finanční podpory:
   
Ministerstva kultury ČR Statutárního města Brna