„Jen tak mimochodem, Santa Claus a zajíček neexistujou. Vodník? Blbost....."

Ukázka z knihy: Rakovinu nevyléčíš

Autor knihy Denis Leary repertoar/item/rakovinu-nevylecis.html Zobrazeno 30322

Rakovinu nevyléčíš

Když zabili Lennona, měli jsme všechny ostatní rockový hvězdy rovnou postřílet. Prostě je postavit ke zdi, nastoupit si do autobusu Partridge Family, pomalu popojíždět kolem a odstřelovat je jednoho po druhým.

Elvise měli zastřelit už v padesátým sedmým. Zblízka do temene ráží 44. Jednoduše mu vystřelit mozek z hlavy. Připlížit se k němu zezadu, když dlabal mísu maštěnejch brambor, a PRÁSK! Proč? Já vám řeknu proč: abychom si ho pamatovali hezkýho. Cožpak by nebylo mnohem lepší pamatovat si ho s tim vysokým hustým černým účesem, štíhlýho, ve zlatým obleku? To se ví, že jo. Protože jak si ho pamatujete? Však víte. Našli ho na záchodě se staženejma kalhotama. Obrovská chlupatá, tlustá, zpocená prdel krále rock'n'rollu vystavená na odiv celýmu světu. A v míse za nim poslední svědectví jeho královský přítomnosti. Odporný. Jak ho asi našli? Jeden z asistentů ho objevil a povídá: „A hele, Elvis je mrtvej. Radši honem spláchnu záchod." (Spláchne.) „Ježišmarjá já jsem vůl. Měl jsem si to schovat! Na tom se dalo královsky vydělat! Krucinál fagot!" Podle toho se dalo poznat, že je některej z Elvisovejch asistentů doopravdy nasranej: když neřek „Krucinál", ale „Krucinál fagot".

Proto jsem rád, že Ježíš zemřel v pravej čas. Kdyby se dožil čtyřiceti, skončil by jako Elvis. Na to vemte jed. Měl tu svou družinu – dvanáct chlápků odhodlanejch udělat cokoliv, co si zamanul. V tý době už byl pěkně slavnej. Kdyby se dožil čtyřiceti, chodil by po Jeruzalémě s pivním pupkem a hartusil by: „Kčertu, jsem syn Boží, dejte mi hamburgr s hranolkama." „Ale Pane, máš už dost přes váhu..." „Di do prdele. Proměnim tě v malomocnýho. Okamžitě mi dej hamburgr s hranolkama. A kde je Máří Magdalena? Jsem ňákej nadrženej."

Ježíš byl správnej chlapík. Musel mít neuvěřitelnou trpělivost. Teprv někdy ve dvaceti se dověděl, že je synem Božím, a přitom měl už jako teenager všechny ty neskutečný schopnosti. A nikdy jich nezneužil. Ani jedinkrát. Ne jako já nebo vy. Jen nekecejte. Kdybych já měl v sedmnácti všechnu tu moc, chodil bych pozpátku nahej po vodě s třiceticentimetrovou erekcí, přímo kolem pláže, kde piknikuje Svaz katolickejch dívek, a volal bych na ně: „Hej, holky! Koukněte se na tohle! A víno grátis pro všechny!"

Ježíš nesl svůj kříž celý kilometry a lidi mu přitom plivali do tváře. Nakonec ho svlíkli a přibili hřebíkama na kříž. Vbodli mu kopí do boku. To je teda něco. Já jsem hotovej, když táhnu nákup z obchodu. (U konce s dechem): „Do prdele, měl jsem si to zaplatit i s donáškou!"

Určitě musí mít radost z našich Velikonoc. Visí přibitej na kusu dřeva v poušti, z rukou i nohou mu crčí krev a dává život za naše hříchy. Za tři dny vstane z mrtvých a odpustí nám. A jak to oslavujem? Cpeme se čokoládovejma vajíčkama. Bezvadný. (Visí na kříži) „Malovaný vajíčka? Jo, to je paráda. Hlavně nezapomeňte na zajíčka. Taky by to chtělo cukrovou vatu a marcipán. Jasně. Proč se nerozšoupnout. Pořiďte si sváteční šaty, schovejte někam čokoládový vajíčka a pak je zas hledejte. Jaká to pocta! Cože, já? Žádný strachy, já jsem v pohodě. Bejt člověkem má báječný výhody, například ty šokový stavy po půlhodinový agónii. Dali byste mi napít? Jasně, ocet bude nejlepší. Prostě namočte hadr do octa a nacpěte mi ho do huby."

Na velikonočních přáníčkách byste u dětí s Ježíšem moc nepochodili. Hlavně aby tam byly pomlázky, králíčci, kraslice nebo koloušci. Dokud jste dítětem, žijete v krásným světě. Dokud vám neni deset. Do takovejch osmi, devíti, desíti. Pak vám rodiče řeknou pravdu. Jak rána mezi oči, co? Celý léta idylka – a pak zčista jasna: „Jen tak mimochodem, Santa Claus a zajíček neexistujou. Vodník? Blbost. A trpaslíci nejsou ani zbla srandovní. Jasný? Život je celkem dobrej do jednadvaceti, pak přijdou daňový přiznání, splátky studentskejch půjček, nemoci a smrt. Anebo umřeš ještě dřív, než začnou nemoci. Chápeš? A teď si běž hrát ven. Dej bacha, ať tě nepřejede auto. Musíš žít aspoň tak dlouho, aby ses cítil provinile kvůli všem těm drahejm dárkům, co ti kupujem."

Kdyby se Ježíš vrátil, musel by udělat turné. Rockovou šňůru. Dát dohromady kapelu: The Apostels. Natočit videoklipy a dostat je do hlavního vysílacího času na MTV, aby dál šířil svou dobrou zprávu. Musel by si dát záležet, aby to byla hodně dobrá šou. Promotéři si dneska stěžujou, že lístky stojej majlant a málokterá kapela naše zhejčkaný publikum uspokojí. Musel by se fakt vytáhnout. (Zhulenej hlas) „Viděl jsem Ježíše a Apoštoláky. Vynikající. Hrál přes tři hodiny. Všechny nás nakrmil – chlebem, rybama, vínem. Kurevsky dobrý. A přídavek? Neskutečný. Vzkřísil z hrobu Jimiho Hendrixe, Buddyho Hollyho, Janis, Lennona – all stars jam session. Třicetiminutová verze 'Stairway to Heaven'. Málem jsem se udělal. Síla."


Když zabili Lennona, měli jsme všechny ostatní rockový hvězdy rovnou postřílet. Prostě je postavit ke zdi, nastoupit si do autobusu Partridge Family, pomalu popojíždět kolem a odstřelovat je jednoho po druhým.


Elvise měli zastřelit už v padesátým sedmým. Zblízka do temene ráží 44. Jednoduše mu vystřelit mozek z hlavy. Připlížit se k němu zezadu, když dlabal mísu maštěnejch brambor, a PRÁSK! Proč? Já vám řeknu proč: abychom si ho pamatovali hezkýho. Cožpak by nebylo mnohem lepší pamatovat si ho s tim vysokým hustým černým účesem, štíhlýho, ve zlatým obleku? To se ví, že jo. Protože jak si ho pamatujete? Však víte. Našli ho na záchodě se staženejma kalhotama. Obrovská chlupatá, tlustá, zpocená prdel krále rock’n’rollu vystavená na odiv celýmu světu. A v míse za nim poslední svědectví jeho královský přítomnosti. Odporný. Jak ho asi našli? Jeden z asistentů ho objevil a povídá: „A hele, Elvis je mrtvej. Radši honem spláchnu záchod.“ (Spláchne.) „Ježišmarjá já jsem vůl. Měl jsem si to schovat! Na tom se dalo královsky vydělat! Krucinál fagot!“ Podle toho se dalo poznat, že je některej z Elvisovejch asistentů doopravdy nasranej: když neřek „Krucinál“, ale „Krucinál fagot“.

Proto jsem rád, že Ježíš zemřel v pravej čas. Kdyby se dožil čtyřiceti, skončil by jako Elvis. Na to vemte jed. Měl tu svou družinu – dvanáct chlápků odhodlanejch udělat cokoliv, co si zamanul. V tý době už byl pěkně slavnej. Kdyby se dožil čtyřiceti, chodil by po Jeruzalémě s pivním pupkem a hartusil by: „Kčertu, jsem syn Boží, dejte mi hamburgr s hranolkama.“ „Ale Pane, máš už dost přes váhu...“ „Di do prdele. Proměnim tě v malomocnýho. Okamžitě mi dej hamburgr s hranolkama. A kde je Máří Magdalena? Jsem ňákej nadrženej.“


Ježíš byl správnej chlapík. Musel mít neuvěřitelnou trpělivost. Teprv někdy ve dvaceti se dověděl, že je synem Božím, a přitom měl už jako teenager všechny ty neskutečný schopnosti. A nikdy jich nezneužil. Ani jedinkrát. Ne jako já nebo vy. Jen nekecejte. Kdybych já měl v sedmnácti všechnu tu moc, chodil bych pozpátku nahej po vodě s třiceticentimetrovou erekcí, přímo kolem pláže, kde piknikuje Svaz katolickejch dívek, a volal bych na ně: „Hej, holky! Koukněte se na tohle! A víno grátis pro všechny!“


Ježíš nesl svůj kříž celý kilometry a lidi mu přitom plivali do tváře. Nakonec ho svlíkli a přibili hřebíkama na kříž. Vbodli mu kopí do boku. To je teda něco. Já jsem hotovej, když táhnu nákup z obchodu. (U konce s dechem): „Do prdele, měl jsem si to zaplatit i s donáškou!“


Určitě musí mít radost z našich Velikonoc. Visí přibitej na kusu dřeva v poušti, z rukou i nohou mu crčí krev a dává život za naše hříchy. Za tři dny vstane z mrtvých a odpustí nám. A jak to oslavujem? Cpeme se čokoládovejma vajíčkama. Bezvadný. (Visí na kříži) „Malovaný vajíčka? Jo, to je paráda. Hlavně nezapomeňte na zajíčka. Taky by to chtělo cukrovou vatu a marcipán. Jasně. Proč se nerozšoupnout. Pořiďte si sváteční šaty, schovejte někam čokoládový vajíčka a pak je zas hledejte. Jaká to pocta! Cože, já? Žádný strachy, já jsem v pohodě. Bejt člověkem má báječný výhody, například ty šokový stavy po půlhodinový agónii. Dali byste mi napít? Jasně, ocet bude nejlepší. Prostě namočte hadr do octa a nacpěte mi ho do huby.“


Na velikonočních přáníčkách byste u dětí s Ježíšem moc nepochodili. Hlavně aby tam byly pomlázky, králíčci, kraslice nebo koloušci. Dokud jste dítětem, žijete v krásným světě. Dokud vám neni deset. Do takovejch osmi, devíti, desíti. Pak vám rodiče řeknou pravdu. Jak rána mezi oči, co? Celý léta idylka – a pak zčista jasna: „Jen tak mimochodem, Santa Claus a zajíček neexistujou. Vodník? Blbost. A trpaslíci nejsou ani zbla srandovní. Jasný? Život je celkem dobrej do jednadvaceti, pak přijdou daňový přiznání, splátky studentskejch půjček, nemoci a smrt. Anebo umřeš ještě dřív, než začnou nemoci. Chápeš? A teď si běž hrát ven. Dej bacha, ať tě nepřejede auto. Musíš žít aspoň tak dlouho, aby ses cítil provinile kvůli všem těm drahejm dárkům, co ti kupujem.“


Kdyby se Ježíš vrátil, musel by udělat turné. Rockovou šňůru. Dát dohromady kapelu: The Apostels. Natočit videoklipy a dostat je do hlavního vysílacího času na MTV, aby dál šířil svou dobrou zprávu. Musel by si dát záležet, aby to byla hodně dobrá šou. Promotéři si dneska stěžujou, že lístky stojej majlant a málokterá kapela naše zhejčkaný publikum uspokojí. Musel by se fakt vytáhnout. (Zhulenej hlas) „Viděl jsem Ježíše a Apoštoláky. Vynikající. Hrál přes tři hodiny. Všechny nás nakrmil – chlebem, rybama, vínem. Kurevsky dobrý. A přídavek? Neskutečný. Vzkřísil z hrobu Jimiho Hendrixe, Buddyho Hollyho, Janis, Lennona – all stars jam session. Třicetiminutová verze ‘Stairway to Heaven’. Málem jsem se udělal. Síla.“

Projekt se uskutečňuje za finanční podpory:
   
Ministerstva kultury ČR Statutárního města Brna