Ukázka z knihy: Šmodrcha

Zobrazeno 4567

Šmodrcha

Také vás někdy přepadne pocit, že všechno není, jak by být mělo? Že ti lidé, se kterými žijete - vaše rodina-, možná ve skutečnosti vůbec nejsou vaši příbuzní? Že třeba došlo k hrozivé záměně v porodnici a vás jako novorozence omylem dali úplně cizím rodičům, takže teď trávíte život s bandou nechutných podivínů,

se kterými přece nemůžete být nijak spříznění? Přesně tahle myšlenka se Honzíkovi Bačkorovi vkrádala do hlavy den co den.
U snídaně přes stůl pozoroval své dvojče Ninu. Jak může být probůh jeho sestra? Vždyť oni dva určitě nepatří ani ke stejnému živočišnému druhu, natož do jedné rodiny! Pro začátek mu nebyla ani trošku podobná, protože měla na rozdíl od něho blond vlasy a nos tak široký a rozpláclý, že připomínal choroše vyrůstajícího ze ztrouchnivělého kmene stromu. Navíc byla vysoká, mnohem vyšší než Honzík. A bohužel taky o dost silnější - kdykoliv se jim vzájemná hádka vymkla z rukou, chytla ho pod krkem a krkla mu do ucha tak nahlas, že pokaždé na dlouhé hodiny napůl ohluchl.
Honzík si do misky nasypal kukuřičné lupínky a natáhl se pro mléko. Jestli jsou s Ninou opravdu dvojčata, pak by mezi nimi přece mělo existovat nějaké speciální pouto, ne? Neměl by například cítit, když ji něco bolí? Na okamžik si pohrával s myšlenkou, že ji pod stolem nakopne, jen aby zjistil, jestli to bude vnímat i on sám, ale něco mu říkalo, že to není právě nejlepší nápad. Všichni u nich doma moc dobře věděli, že je Nina pořádně vznětlivá.
A vtom ho to trklo. Vždyť je to úplně jasné! Jestli je ta holka doopravdy jeho dvojče, měli by být schopni komunikovat beze slov, pouhou silou myšlenek. Telepaticky. Honzík se rozhodl, že to vyzkouší. Odložil lžíci a soustředil se. Pak na ni začal upřeně zírat a přitom ji v duchu volal.
"Nino," oslovil ji telepaticky, "slyšíš mě?"
Jenže jeho sestra měla plné ruce práce s něčím docela jiným. Její panenka Týna Tichošlápková se dnes nimrala ve své snídani, a kdykoliv jí z panenčí pusinky vypadl i ten nejmenší kousíček ovesné vločky, Nina ji okamžitě majzla po hlavě lžící.
Honzík to zkusil znovu. "Hej, Nino! Koňská hlavo! To jsem já, Honzík!"
Bačkorovic telepatická linka měla ovšem toho dne očividně poruchu.
Nakonec Nina přece jen zvedla oči od talíře a vyhrkla: "Co na mě tak civíš, ty troubo?"
"Koňská hlavo," zopakoval Honzík, jen to tentokrát vyslovil nahlas.
A jeho sestra hned zareagovala právě tak, jak se dalo čekat - přivolala si posily. "Mamííí!" zakvílela s jízlivým úšklebkem na tváři. Moc dobře totiž věděla, že tím svého brášku dostane do průšvihu, a nesmírně ji to těšilo. "Honzík mi říká koňská hlavo!"
Ach, ano. Máma. Jinak známá jako Filoména Bačkorová. A také jako Filoména Kočkokopka podle svého zvyku nakopávat kočky, které se vyhřívaly na chodnících v sousedství. Ona je totiž nenáviděla. Popravdě řečeno nesnášela naprosto všechna zvířata, ale na kočky měla spadeno úplně nejvíc.
"Honzíku!" okřikla ho hned a zachvěla se odporem. "Takhle se svou sestrou nemluv! Nechápu, jak ji vůbec můžeš srovnávat s nechutným špinavým koněm. Copak nevíš, že ti odporní tvorové žerou své vlastní výkaly?" A pak se vrátila zpátky ke své předchozí činnosti - oplachovala mrkve, sušila je fénem a každou dokonale vydezinfikovanou mrkvičku ukládala do jednotlivých miniaturních sáčků.
Honzík na to nic neřekl, dokonce ani potom, co na něj Nina vyplázla jazyk. Už byl zvyklý, že na něj sestra v jednom kuse žaluje a máma vždycky nakonec vynadá jemu.
Tedy pokud to opravdu jejeho máma.
Filoména Bačkorová byla neskutečně vysoká. Bez debat to byla ta nejvyšší žena, jakou kdy Honzík viděl, a rozhodně o dost vytáhlejší než jejich táta. Vlasy nosila stažené do drdůlku na temeni, díky čemuž samozřejmě působila ještě vyšší, než ve skutečnosti byla, a nos měla stejně široký a plochý jako Nina, jen ten její spíš než choroše připomínal přelomený boxerský placák. Ale nejdůležitější skutečnost, kterou o Filoméně Bačkorové potřebujete vědět, je, že nesnášela špínu. Jejímu ostřížímu zraku neuniklo ani to nejnepatrnější smítečko, chuchvaleček nebo mikroskopická tečička prachu. Kdykoliv do jejich domu pronikla sebemenší špínka, Filoména se okamžitě vrhla na všechny čtyři a pustila se do pucování.
Například loni v zimě přišel odečet plynu provést obzvlášť umouněný pán a ona po jeho odchodu vyrukovala s tím, že je nutné zakrýt celý dům igelitem. Začala podlahami a podlahovými lištami, ale nakonec umělou hmotou pokryla i stěny do takové výšky, kam až dosáhla.
"Konečně," vydechla spokojeně, když se po práci usadila na pohovku s šálkem čaje v ruce. "Můj dům už nikdy nebude špinavý."
Tím to ovšem neskončilo. Při upíjení čaje si totiž všimla malilinkaté skvrnky na jednom z pohovkových polštářků. Ten flíček byl tak droboučký, že by ho obyčejný člověk pouhým okem nikdy nespatřil, jenže Filoména Bačkorová nebyla žádný obyčejný člověk. A od té chvíle začala igelitem pokrývat úplně všechno. Jako první přišla na řadu pohovka i s polštářky a brzy potom následovala televize, stůl a židle, dekorační předměty a dokonce i její vzácná sbírka viktoriánských vařeček - to všechno zavinula od hlavy až k patě do umělohmotného obalu. Jakmile byla s obývákem hotová, pustila se do kuchyně, chodby a prádelny. O tři dny později už bylo v igelitu zakuklené celé přízemí (kromě sporáku a toustovače).
Z procházení domem se rázem stala pěkně hlučná záležitost. Šusti, šusti, šusti,ozývalo se s každým krokem. Odšustit od stolu ke dřezu, pak šusti, šusti do obýváku. Šusti, kvík, když se člověk posadil na pohovku. To ovšem Filoménu Bačkorovou ani v nejmenším neodradilo. Její dům byl bez poskvrnky, a to bylo jediné, na čem jí záleželo.
Honzík do sebe snídani naházel tak rychle, jak to jen šlo. Když byly jeho máma a sestra doma, vždycky se tu snažil zdržovat co nejméně. Bylo to tak lepší, a kromě toho mu venkovní svět beztak připadal mnohem zajímavější. Odnesl špinavou misku do dřezu a začal si připravovat svačinku v podobě obloženého chleba se sýrem. Někdy trávil touláním v přilehlých kopcích a lesích celé dny a nechtěl, aby mu přitom kručelo v břiše.
A teď si poslechněte, co se stalo dál. Zrovna když Honzík pokládal na krajíc chleba plátek sýra, skutálel se mu z talíře jeden jediný drobeček a přistál na igelitem pokryté podlaze. Při dopadu vydal zvuk tak tichoulinký, jako když mraveneček omdlí horkem. Honzík si samozřejmě ničeho ani nevšiml, stejně jako jeho sestra, ale...
"HONZO!" vyjekla Filoména Bačkorová z plných plic a ve vteřince už klečela na kolenou a drobeček hledala.
Honzík leknutím bezděčně couvl, pozadu do své matky narazil a plátek sýra mu vylétl z ruky. A pak už všichni tři jen zděšeně sledovali, jak prosvištěl vzduchem a s mocným PLESKNUTÍM se přilepil na strop - jediné místo, které nebylo zakryté umělohmotnou fólií.
Tentokrát zněl matčin hlas jako lví řev. "HONZO!"
Ale Honzík se v tu ránu vyškrábal na nohy, popadl suché chleby a vyřítil se pryč z domu směrem ke Kotoulskému kopci.

Projekt se uskutečňuje za finanční podpory:
   
Ministerstva kultury ČR Statutárního města Brna