„Nic nekradeš ani neničíš, takže musíš být Štěpánka."

Ukázka z knihy: Smrtislav Hezoun

Autor knihy Derek Landy Odkaz na repertoár Zobrazeno 9360

Smrtislav Hezoun

Náhlá smrt Gordona Edgleye šokovala všechny - a v neposlední řadě i jeho. Před chvílí ještě seděl ve své pracovně, z pětadvacáté věty v závěrečné kapitole jeho nové knihy A pršela na ně temnota měl napsaných sedm slov, a v příštím okamžiku bylo po něm. Tragická ztráta, znělo mu otupěle v hlavě, když umíral.

Na pohřeb přišli příbuzní a známí, ale jen málo přátel. Gordon nebyl mezi nakladateli nijak oblíbený. Přestože knihy, které psal - děsivé příběhy, plné kouzel a zázraků - se obvykle objevovaly na nejhořejších příčkách žebříčku bestsellerů, měl nepříjemný zvyk nevědomky urážet lidi a pak se smát jejich zděšení. Na Gordonově pohřbu však Štěpánka Edgleyová poprvé uviděla pána v žlutohnědém převlečníku.

Stál ve stínu rozložitého stromu, daleko od davu, a přestože bylo teplé odpoledne, měl kabát upnutý až ke krku. Spodní polovinu obličeje mu halila šála a Štěpánka dokonce i ze svého místa na opačném konci hrobu rozeznala rozcuchanou kštici kudrnatých vlasů trčících zpod klobouku se širokou krempou, který měl naražený přes gigantické brýle proti slunci. Zahleděla se na něj, jeho zjev ji upoutal. On se však náhle odvrátil, jako by věděl, že ho někdo pozoruje, zašel mezi řady náhrobních kamenů a zmizel jí z dohledu.

Po obřadu odjela Štěpánka s rodiči do domu zemřelého strýčka. Přejeli přes klenutý můstek a ujížděli dál po úzké silnici, která se vinula hustým lesem. Otevřená brána panství, těžká a honosná, je zvala dál. Pozemky byly rozlehlé a starý dům nesmyslně velký.

V obývacím pokoji byly ještě jedny dveře, které byly maskované jako knihovna, a když byla Štěpánka menší, s oblibou věřila, že o těch dveřích nikdo jiný neví, ani sám Gordon. Vedly do tajné chodby, přesně jako v příbězích, které četla, a ona si vymýšlela dobrodružství o strašidelných domech a pašovaných pokladech. Tahle tajná chodba pro ni bude vždycky únikovou cestou a pomyslní zločinci v jejích dobrodružných příbězích budou vyděšeni k smrti, až před nimi zničehonic záhadně zmizí. Teď však byly tyto dveře otevřené dokořán, neustále skrz ně proudili lidé a Štěpánku zamrzelo, že o to tajemství přišla.

Podávala se svačina, naléval se čaj a na stříbrných podnosech se roznášely maličké sendviče. Štěpánka pozorovala, jak smuteční hosté mimoděk obdivují své okolí. Hlavním tématem tlumených rozhovorů byla poslední vůle. Gordon nebyl člověk, který by komukoli projevoval větší náklonnost, a tak nikdo z jeho četné rodiny nebyl schopen předvídat, kdo zdědí jeho nemalý majetek. Jeho neteř Štěpánka viděla, jak se do vodnatých očí tatínkova druhého bratra, příšerného mužíčka jménem Fergus, vkrádá hamižnost. Fergus vždycky smutně pokyvoval hlavou, promlouval vážným hlasem, a když si myslel, že se nikdo nedívá, strkal do kapes stříbrné příbory.

Fergusova žena Beryl byla nesmírně nepříjemná osoba se špičatým obličejem. Proplouvala davem, ponořená do nepřesvědčivého žalu, vyhledávala klepy a sháněla se po skandálech. Její dcery se ze všech sil snažily Štěpánku ignorovat. Karla a Krystal byla dvojčata, bylo jim patnáct a byly stejně zakyslé a mstivé jako jejich rodiče. Zatímco Štěpánka měla tmavé vlasy a vysokou, štíhlou a pevnou postavu, podsaditá dvojčata měla vlasy odbarvené na blond a na sobě šaty, ve kterých vynikaly obliny všude, kde vynikat neměly. Až na hnědé oči by nikdo neuhádl, že dvojčata a Štěpánka jsou příbuzné. Štěpánku to těšilo. To jediné měla na dvojčatech ráda. Nechala je, ať se dvojsmyslně šklebí a jízlivě šuškají, a šla se projít.

Dlouhé chodby strýčkova sídla byly po obou stranách zdobeny řadami obrazů. Podlaha pod Štěpánčinýma nohama byla dřevěná, zářivě naleštěná, a dům voněl stářím. Ne zatuchlinou... ale zkušeností. Tyhle stěny a podlahy viděly svého času mnohé, a Štěpánka pro ně neznamenala nic víc než prchavé zašeptání. Teď je tady, a v příštím okamžiku bude pryč.

Gordon byl hodný strýček. Sice nafoukaný a nezodpovědný, ale zároveň dětinský a neuvěřitelně legrační, oči mu zářily a zlomyslně to v nich blýskalo. Všichni ostatní ho brali vážně, jen Štěpánka věděla, co znamenají všechna ta pomrkávání, pokývnutí a potlačené úsměvy, které k ní vysílal, když se ostatní nedívali. Měla ráda jeho inteligenci a vtip, a také to, že mu bylo jedno, co si o něm lidé myslí. Mít takového strýčka bylo prostě fajn. A spoustu ji toho naučil.

Věděla, že její maminka a Gordon spolu krátce chodili („dvořil se mi", nazývala to maminka), ovšem když Gordon představil svou přítelkyni mladšímu bratrovi, vznikla z toho láska na první pohled. Gordon si s oblibou stěžoval, že z toho neměl nic, jen letmou pusu na tvář, důstojně však ustoupil stranou a docela spokojeně se vrhl do nesčetných vášnivých vztahů s nesčetnými překrásnými ženami. Říkával, že to bylo v podstatě spravedlivé, nicméně má dojem, že na tom prodělal.

Štěpánka vyšla po schodišti, otevřela dveře do Gordonovy pracovny a vstoupila dovnitř. Stěny byly plné zarámovaných obálek jeho bestsellerů a dělily se o prostor se všemi možnými oceněními. Jednu ze zdí zakrývaly police přecpané knihami všeho druhu - životopisy, historickými romány, vědeckými pojednáními i psychologickými díly, mezi kterými byly tu a tam zastrkané otrhané brožované knížky. Ve spodní polici se kupily časopisy, literární revue a čtvrtletníky.

Štěpánka prošla kolem poliček, na nichž byla uložena první vydání Gordonových románů, a přistoupila k psacímu stolu. Pohlédla na židli, v níž zemřel, a zkusila si ho tam představit, jak se asi zhroutil. Vtom se ozval sametově jemný hlas:

„Aspoň umřel, zrovna když dělal to, co měl rád."
Štěpánka se překvapeně otočila a uviděla, že ve dveřích stojí onen muž v převlečníku a klobouku, kterého si všimla na pohřbu. Tvář měl stále omotanou šálou, brýle pořád na očích a zpod klobouku mu trčely kudrnaté vlasy. Na rukou měl rukavice.
„To ano," odpověděla, protože nic jiného ji nenapadlo. „Aspoň že tak."
„Ty jsi jedna z jeho neteří, že?" zeptal se muž. „Nic nekradeš ani neničíš, takže musíš být Štěpánka." Přikývla a rozhodla se, že si ho pořádně prohlédne. Šála a černé brýle však jeho tvář dokonale zakrývaly.
„Vy jste byl jeho přítel?" zeptala se. Muž byl vysoký, vysokánský a patrně hubený, třebaže pod převlečníkem se to dalo jen tušit.
„Ano," kývl lehce hlavou. Když se takto pohnul, uvědomila si, že zbytek jeho těla je nepřirozeně nehybný. „Znal jsem ho dlouhá léta, seznámili jsme se před jedním barem v New Yorku, když jsem tam žil, tenkrát mu vyšel jeho první román."
Štěpánka se snažila zachytit za slunečními brýlemi jeho pohled - ale skla byla černá a neproniknutelná. „Vy jste taky spisovatel?"
„Já? Kdepak. Nevěděl bych, odkud začít. Ale odžíval jsem si své spisovatelské fantazie Gordonovým prostřednictvím."
„Vy jste měl spisovatelské fantazie?"
„Nemají je snad všichni?"
„To nevím. Myslím, že ne."
„Vida. V tom případě musím být nějaký divný, nemyslíš?"
„No," zamyslela se Štěpánka, „možná to pomáhá."
„Gordon o tobě pořád mluvil, vychloubal se svou neteřinkou. Byl to zvláštní člověk. A zdá se, že ty se mu podobáš."
„Říkáte to, jako byste mě znal."
„Odhodlaná, inteligentní, jazyk jako břitva, nemůže vystát pitomce... nepřipomíná ti to někoho?"
„Ano. Gordona."
„Zajímavé," prohlásil muž. „Přesně těmito slovy tě totiž popisoval." Zasunul prsty v rukavici pod vestu a vytáhl ozdobné cibule na jemném zlatém řetízku.
„Ať už se rozhodneš naložit se svým životem jakkoli, hodně štěstí."
„Díky," odpověděla Štěpánka trochu nechápavě. „Nápodobně."

Vytušila, že se muž usmál, i když žádná ústa vidět nebylo, obrátil se, vyšel ven a byl tentam. Štěpánka se přistihla, že nemůže odtrhnout oči od místa, kde předtím stál. Kdo je to? Neví ani, jak se jmenuje.

Přešla ke dveřím, vyšla na chodbu a vrtalo jí hlavou, jak se muži podařilo tak rychle zmizet. Seběhla po schodišti do velké dvorany, ale nebylo po něm ani vidu ani slechu. Otevřela vstupní dveře právě v okamžiku, kdy se nějaké velké černé auto rozjelo a zabočilo na silnici. Dívala se za ním, jak odjíždí, chvilku tam postávala a pak se s nechutí znovu připojila ke svým příbuzným v obývacím pokoji, právě včas, aby zahlédla, jak Fergus strká do náprsní kapsy stříbrný popelník.

Projekt se uskutečňuje za finanční podpory:
   
Ministerstva kultury ČR Statutárního města Brna