„Já tě zabiju, ty ksindle!", nasedl na motorku a v oblaku špinavého šedého čoudu odrachotil pryč.

Ukázka z knihy: BOOM! aneb Spudveč...

Autor knihy Mark Haddon Zobrazeno 6120

BOOM! aneb Spudveč...

Stál jsem na balkoně a jedl sendvič. S leicesterským sýrem a angreštovým džemem. Pořádně jsem si ukousnul a žvýkal. Ušlo to, ale s tím s čedarem a jahodovým džemem se to nedalo srovnat. Ten se mi zatím povedl nejvíc. Na balkoně jsem trávil fůru času. Měli jsme totiž mrňavý byt. Občas mi připadalo, že bydlíme v ponorce.

Na balkoně ale bylo skvěle. Vítr. Nebe. Světlo. Bylo odtud vidět, jak po nebi zvolna krouží boeingy a čekají, až se jim na Heathrow uvolní přistávací dráha. Taky jste mohli sledovat, jak se maličkými uličkami jako angličáky proplétají maličká policejní auta se zapnutými sirénami.

Taky odtud bylo vidět do parku. A zrovna dneska ráno odtud byl vidět osamělý člověk, co stál uprostřed louky a v rukou držel plechovou krabici. Vysoko nad hlavou mu bzučelo něco, v čem se dal vytušit model helikoptéry. Nakláněl se a měnil směr jako vážka.

Táta byl do modýlků odjakživa cvok. Vláčky, letadýlka, tanky, veterány. Ale když přišel o místo v továrně na auta, staly se modýlky středem jeho života. Stavěl je perfektně, to se musí nechat. Dejte mu cihlu a gumičku, a než byste řekli švec, on už s tím bude dělat lopingy. Ale stejně to bylo trošku divné. Tohle je přece zábava tak akorát pro malé kluky a úchyly, co pořád bydlí s maminkou. Kolem poplašeně proletělo hejno holubů a já zaslechl dobře známý zvuk motorky. Kouknul jsem dolů a uviděl, že na parkoviště před domem zajíždí Beďarova velká černá Moto Guzzi. Na sedadle za Beďarem si hověla moje drahá ségra Becky, přes školní uniformu přehozenou ošuntělou koženou bundu. Bylo jí šestnáct. Živě jsem si pamatoval, jak ještě před pár lety nosila culíčky a v pokoji na zdi měla plakáty koní. Pak se jí přihodilo něco ošklivého s mozkem. Začala poslouchat death metal a přestala si mýt podpaží.nPřed půl rokem potkala na nějakém koncertě Beďara. Tomu bylo devatenáct. Měl dlouhé mastné vlasy a obří kotlety, do kterých se mu chytaly zbytky snídaně. Když byl mladší, míval akné. Teď už mu po nich zůstaly jenom Ďolíčky na tvářích a ta přezdívka. Jeho obličej, to byla hotová měsíční krajina. Měl mozkovou kapacitu záchodové štětky. V tom jsme se s mámou i tátou naprosto shodovali. Naproti tomu Becky se domnívala, že ho ženám seslal sám Bůh. Co na něm má, to jsem fakticky netušil. Možná byl jediná osoba na světě, která byla schopná rozdejchat to její podpaží.

Motorka s řevem zastavila o deset pater níž, a v tu chvíli jsem asi naprosto zešílel. Bezmyšlenkovitě jsem ze sendviče odloupnul vrchní plátek, vyklonil jsem se a pustil ho dolů. Skoro hned mi došlo, že to byla ale fakticky pitomost. Jestli je trefím, tak mě zabijou. Krajíček se ve vzduchu otáčel a plachtil vlevo a vpravo. Beďar vypnul motor, slezl z motorky, sundal si helmu a podíval se k našim oknům. Udělalo se mi zle. Krajíček ho trefil rovnou do obličeje a přilepil se marmeládovou stranou. Beďar zůstal stát, ani se nepohnul, chleba na tváři jako pleťovou masku. Becky stála vedle něj a dívala se na mě. A netvářila se roztomile. Normálně toho teda na balkoně moc slyšet není, kvůli autům. Ale když si Beďar sloupnul ten sendvič a zařval, mám dojem, že ho museli slyšet až v Japonsku. Vyrazil ke dveřím jak ďas, ale Becky ho popadla za zápěstí a zastavila ho. Nebála se o mě. Byla by celkem ráda, kdyby mě zabil. Jenom nechtěla, aby to provedl u nás doma, protože by z toho měla malér. Konečně to Beďarovi došlo. Zahrozil pěstí, zařval:
„Já tě zabiju, ty ksindle!", nasedl na motorku a v oblaku špinavého šedého čoudu odrachotil pryč.
Becky se otočila a vyrazila ke dveřím. Podíval jsem se na zbytek sendviče, co jsem držel v ruce, a uvědomil jsem si, že vlastně už nemám moc hlad. Na parkovišti nikdo nebyl, a tak jsem dolů hodil i tenhle kus a koukal jsem se, jak se otáčí a plachtí vlevo vpravo a pak přistává pěkně vedle toho prvního. V tu chvíli někdo rozkopnul dveře na balkon.
„To nebylo schválně," řekl jsem, ale Becky zaječela:
„Ty zrůdo malá!" vrazila mi pekelnou facku. Docela dost to bolelo.
Pár vteřin jsem viděl dvojitě. Viděl jsem dvě Becky a dva balkony a dva fíkusy. Nebrečel jsem, protože kdybych se rozbrečel, bude mi Becky říkat mimino, a to bylo horší než se nechat otloukat. Takže jsem se přidržel zábradlí, dokud bolest nepřešla a Becky nebyla zase jenom jedna.
„Proč mě mlátíš?" zeptal jsem se. „Vždyť to netrefilo tebe. Trefilo to Beďara."
Přimhouřila oči. „Ty máš takový štěstí, že tě sem nepřišel seřezat osobně."
Tak to měla naprostou pravdu. Beďar měl černý pás v kung-fu. Uměl zabíjet lidi ušima.
„A ještě něco," zasyčela. „Jmenuje se Terry."
„Já teda slyšel, že to jenom tvrdí. Že se doopravdy jmenuje Florián." Couvnul jsem, abych se vyhnul druhé ráně, jenže ta nepřišla. Místo toho Becky ztichla, opřela se o zábradlí a zvolna přikývla.
„Což mi připomíná," řekla zlověstně milým tónem, „že jsem ti vlastně chtěla něco říct."
„Co?"'
„Tuhle jsme s Amy byly ve sborovně a mluvily s Cottinghamovou."
Becky vytáhla z kapsy kožené bundy krabičku cigaret a velmi pomalu, jako v černobílém filmu, si jednu zapálila.
„Kouření škodí zdraví," prohlásil jsem.
„Zavři tu hnusnou držku a poslouchej." Natáhla kouř.
„A náhodou jsme slyšeli, jak o tobě pan učitel Kidd mluví."
„Co říkal?"
„No hrůza, Džimbo. Hrůza." To byla určitě bouda. Ale Becky se neusmívala. A neznělo to jako bouda.
„Co říkal?" Nervózně jsem škubnul za fíkus a jeden list mi zůstal v ruce.
„Že jsi línej. Že pořád otravuješ."
„Ty lžeš." Strčil jsem list fíkusu za lehátko.
„Kiddovi připadá, že ve škole děláš jenom blbosti. A ještě říkal - to tě bude zajímat -, že tě nejspíš pošlou do Fenhamu.
Víš, do zvláštní školy. Pro problémový děti." Vyfoukla kroužek kouře.
„To není pravda." Svět se se mnou zatočil. „To nemůžou."
„Zřejmě můžou." Pokývala hlavou. „Jodiina bráchu tam taky poslali." Típla cigaretu do květináče a vajgla hodila přes zábradlí. „Jodie povídala, že to tam je jak v zoologický. Mříže na oknech, děcka v jednom kuse vyjou." Skleněné dveře se odsunuly a na balkon vešla máma s botou v ruce.
„Nazdar, vy dva," řekla a začala otírat podrážku hadrem.
„Tady na sídlišti je ale binec, to vám řeknu. Zrovna jsem dole šlápla do nedojedeného sendviče. Jen si to představte."
Obrátil jsem se, aby mi máma neviděla do obličeje, a přitom jsem v dálce zahlédl, jak se tátova helikoptéra napichuje na špičku stromu, začíná hořet, spirálou se řítí k zemi, přistává ve štěrkovaném psím záchůdku a k smrti děsí velkého dalmatina. Táta mrštil ovládáním na zem, praštil sebou obličejem do trávy a začal do ní bušit pěstmi.

Projekt se uskutečňuje za finanční podpory:
   
Ministerstva kultury ČR Statutárního města Brna