„Netiskni mě tolik, padá mi rukávník a budu mít modřiny," prosila Linnea únosce...

Ukázka z knihy: Stará dáma vaří jed

Autor knihy Arto Paasilinna Odkaz na repertoár Zobrazeno 25962

Stará dáma vaří jed

Pertti Lahtela paní plukovníkové Linnee Ravaskové přísně nakázal, ať ho následuje. Napřed půjdou do jednoho bytu na Erikovu ulici a tam se ukáže, co budou dělat dál.

Linnea se třásla po celém těle. Viděla mladíkovi na očích, že s dobrými úmysly zdaleka nepřichází. Linnea dostala strach o život.

V hlavě jí zavířily čerstvé vzpomínky na všechny útrapy, které zakusila v Harmistu. Copak nikdy nebude mít od Kauka Nyyssönena a jeho násilnických kumpánů pokoj? Linnea by nejradši začala volat o pomoc, ale Pertti Lahtela ji zatlačil do ložnice a pohrozil, ať ani nepípne, nebo ji zmlátí.

Linnea sebrala odvahu a zeptala se, jak se daří Kaukovi Nyyssönenovi. Nebyl v poslední době nemocný?

O tu nemoc tady právě jde, vysvětlil Pertti Lahtela. Linnea se pokusila otrávit nejen Kakeho, ale taky jeho a Jariho. Jenom zázrakem vyvázli živí.

Linnea se proti obvinění ohradila. Chtěla Kauka a jeho přátele potěšit pár dobrotami, to je všechno. Na tom snad není nic zlého? Lahtelu její ujišťování ovšem nepřesvědčilo. Rozkázal jí, ať se oblékne a jde s ním. Půjdou na Erikovu ulici a tam něco projednají, o nic víc nejde.

Linnea pochopila, že jí snad ještě nikdy nehrozilo větší nebezpečí. Odmítla odejít. Majitel bytu se má každou chvíli vrátit, tvrdila. Na Lahtelu to ovšem nezapůsobilo. To je únos, bránila se Linnea dál. Na to Lahtela odsekl, že pokud neudělá přesně to, co jí řekne, na místě ji zapíchne a bude to vražda. Jeho pohled svědčil o tom, že svou výhrůžku míní vážně.

„Božíčku, ale musím si přece zabalit pár osobních věcí," hořekovala Linnea. Otevřela toaletní stolek a začala vytahovat všelijaké dózičky, jaké si ženské berou s sebou na cesty. Pertti Lahtela jí začal mít plné zuby. Nejede se na žádnou dlouhou cestu, nemusí si balit bůhvíco, řekl Linnee. Upřímně řečeno nebude šminky a léky potřebovat vůbec. Ta záležitost bude vyřízená raz dva, hlavně ať už konečně jdou.

Linnea přesto skládala věci do tašky. Žena, která na sebe trochu dbá, se přece nemůže jen tak sebrat a zmizet s prvním mužským, který jí přijde do cesty, a ještě bez osobních věcí, vysvětlovala Perttimu. Navíc je už tak stará a chorobná, že se ani na sebekratší cestě neobejde bez léků. Linnea ukázala Perttimu Lahtelovi injekční stříkačku se žlutou tekutinou. V přesný čas potřebuje injekci, vysvětlovala stařenka, jinak jí navždy přestane pracovat slinivka. Teď jdeme ovšem na výlet, na jehož konci čeká trochu účinnější léčba, pomyslel si Pertti Lahtela.Kde je tady telefon, zeptal se pak. Linnea ukázala do salonu. Peru překvapilo, jak je pokoj veliký a zařízený drahým starožitným nábytkem. Přejel rukou po těžkých plyšových závěsech před velkými okny. Doktoři vydělávaj fakt velký prachy, konstatoval v duchu.

Zatímco Lahtela telefonoval, byla Linnea ve své ložnici. Dveře mezi salonem a ložnicí byly otevřené, takže Lahtela mohl stařenku sledovat i při telefonování. Přestárlá a napůl hluchá Linnea určitě z druhého pokoje neuslyší vůbec nic, usoudil.

Pera volal Raije Lasanenové do práce.

„Moh bych dostat k telefonu Raikuli? No čau, Pera, mám trochu fofr. Hele, jenom asi takhle, nechoď hnedka teď do svýho kvartýru na Erikovu, a nevolej tam. Nerad bych tam byl rušenej, mám nějakej džob. Jo, a vůbec, nemohla bys přespat někde jinde? Oukej, tak čau zejtra, čauky."

Linnea poslouchala s nastraženýma ušima, ale stejně neslyšela nic než zmínku o jakémsi bytě na Erikově ulici. Hovor byl krátký, ale přesto trval dost dlouho na to, aby si Linnea stačila přesunout do tašky starý opelichaný kožešinový rukávník a několik drobností, jako například již zmíněnou injekční stříkačku. Linnea převracela rukávník mezi prsty a před očima jí vyvstávaly vzpomínky na dobu před válkou. Tehdy si v zimě brala rukávník vždycky, když šla ven, byla to taková móda a kromě toho jí kožešina příjemně zahřívala ruce. Po zasnoubení s Rainerem ho v rukávníku a v novém polokožíšku ve městě vždycky důstojně reprezentovala. Kam se ten kožíšek asi poděl? Linnea se marně rozpomínala, ale k čertu s tím, paměť jí v poslední době vynechávala. Snad ho musela prodat na černém trhu v posledních letech války, když byla ve městě zoufalá nouze o potraviny. Skutečně, teď si vzpomíná! V zimě 1943, v únoru, vyměnila kožíšek za půlku prasete. A vyměnila výhodně, kožíšek byl sice perzián, ale půlka velkého prasete měla tehdy nesrovnatelně větší cenu.

A teď jí přišel vhod zase rukávník. Byla to taková chlupatá kabelka, v jejíž útrobách lze snadno ukrýt lecjakou užitečnou věcičku. Pravda, Lahtela se divil, proč si tu chlupatou kouli bere s sebou. Je přece léto, to se vážně chce producírovat na ulici s takovouhle chlupatou příšerou na prackách? Linnea opáčila, že ve svém věku si už musí chránit ruce a hlavně zápěstí před revmatismem, ať je léto nebo zima.

Konečně byli připraveni k odchodu. Linnea si byla čím dál jistější, že se vydává na poslední cestu.

Napřed do výtahu, pak výtahem dolů. Pertti Lahtela sevřel v dlani Linneino křehké zápěstí a zasyčel, že jestli s ním tiše a klidně nepůjde, bude ji to zatraceně mrzet. Linnea se musela nechat vést svým únoscem. Jak roztomilé: dospělý syn se stařičkou matkou, zavěšeni v podpaží, kráčejí k zelenému prosluněnému parku.

Kráčeli směrem k Erikově ulici. Lahtela stařenku pevně držel a hnal ji podél moře a mezi parky kolem krematoria, aby cestou z Töölö do centra potkali co nejmíň lidí.

„Netiskni mě tolik, padá mi rukávník a budu mít modřiny," prosila Linnea únosce, ale Pertti Lahtela svůj stisk nepovolil. Linnee připadalo, jako by ji kat vedl na popraviště. Jako by z muže, který kráčel vedle ní, vydechovala blízkost smrti.

Letně zelené parky byly teď odpoledne téměř pusté. Moc naděje mi nezbývá, pomyslela si Linnea. Dát se do křiku nemělo cenu, ten zloduch by se mohl rozčilit, zlomit jí ruku, nebo ji rovnou na místě zabít. A vůbec, kdo by si v dnešní době ve velkoměstě něco dělal z křiku nějaké babky? Okrádání a bití starých lidí na ulicích jako by už patřilo ke každodennímu životu a sotva komu stálo za to aspoň zavolat sanitku, když už ne přispěchat na pomoc. Každý si hlídal svou kůži a odvrátil pohled stranou, pokud někde trápili bližního. Lidé zdivočeli a otupěli, stejně jako hned po válce. Tehdy se v Helsinkách musel člověk bát o život, když se vojáci po pěti letech na frontě dostali do civilu a opilí řádili po městě. Ale z jaké války přišli ti dnešní darebáci, na kterých frontách bojovali za vlast? Kolik let asi tenhle Pera mrzl v zákopech? Při pohledu na muže, který si vedle ní svižně vykračoval, se Linnee dělalo špatně. Byla si čím dál jistější, že z téhle cesty pro ni už není návratu. Kam že to jdou, na Erikovu ulici? Ano, o něčem takovém byla řeč.

Z urnového háje cesta pokračovala přes velký hřbitov v Hietaniemi. Linnea poprosila, jestli by se nemohli zastavit u Kekkonenova hrobu, ještě neviděla jeho pomník, tedy ve skutečnosti, na obrázku samozřejmě ano. Pertti Lahtela odsekl, že teď není čas čumět na kdejaký šutr.

Jako bych šla na popravu, napadlo Linneu znovu. Co jiného to je? Zase jí přišla na mysl válka. Tehdy se říkalo, že Němci odvážejí Židy do koncentračních táborů, ale zdaleka ne všichni tomu tehdy věřili. Linnea si mnohokrát říkala, jak je asi člověku, kterého zatknou, bez jakéhokoli důvodu odvedou z domova a on ani neví, jestli se vůbec kdy vrátí zpátky. Ani ve snu by ji tehdy nenapadlo, že to jednou bude mít možnost poznat na vlastní kůži. Teď už Linnea věděla, jak Židům asi bylo. Člověk je jako ochromený, jde tam, kam ho vedou, myslí na nepodstatné věci, kráčí jako stroj. Čím déle cesta trvá, tím nepravděpodobnější se jeví možnost záchrany.

Linnea začala posmrkávat. Pertti Lahtela se zarazil. To by ještě tak scházelo, aby babka začala brečet na veřejném místě. Hrubě ji okřikl, ale Linnea nedokázala zadržet slzy.

Když šel někdo kolem, Pertti Lahtela začal taky posmrkávat, aby to vypadalo, že i on je zkrušen žalem. Zároveň začal zlomeným hlasem stařenku utěšovat, všechno bude zase dobrý, neboj, a aby bylo představení věrohodnější, ukradl z jednoho hrobu čerstvou kytici a třímal ji v ruce. Obrázku truchlících pozůstalých teď už nechybělo k dokonalosti nic. Všem kolemjdoucím bylo nad slunce jasnější, že plačící vnuk chlácholí babičku a starostlivě ji vede ke hrobu nějakého blízkého příbuzného. Oba jsou zlomeni žalem, jak tomu obvykle bývá, když někdo umře.

Linnea si rozzlobeně osušila slzy.

Zrovna míjeli jeden známý náhrobek z červené žuly. Odpočíval pod ním jistý kapitán Sjöström, který po válce zemřel na tuberkulózu. Linnea se začervenala, protože si vzpomněla, co všechno s mladým Sjöströmem dělala v Karélii v době poziční války.

Bolí mě nohy, stěžovala si Linnea, potřebovala bych si odpočinout. Do Erikovy ulice už to není daleko, odbyl ji podrážděně Pertti Lahtela. Brzo budou v Lapinlahti a pak už jenom přejdou silnici a jsou na místě. Linnea ale nepřestávala naříkat, až na ni konečně Lahtela zařval, ať si teda sedne na hřbitově na lavičku a odpočine si.

Linnea lavičku otřela. Holubi všechno pokakají, švitořila přitom. Pertti Lahtela si nechtěl zašpinit džíny od holubího trusu. Zadíval se na Linnein kožešinový rukávník a rozkázal jí, ať mu ho půjčí pod zadek. Linnea se zděsila: v útrobách rukávníku skrývala injekci s jedem, kam by ji honem schovala... a tak injekce zůstala v rukávníku a Pertti Lahtela si na něj sedl. Jehla se mu zapíchla do zadnice. Ucítil píchnutí, v tý zatracený chlupatině zřejmě zůstal špendlík, pomyslel si. A co to tam babka za prdelí pořád kutí s rukavicí?

Vtom Lahtela ucítil, jak mu do zadnice proudí něco chladného a štiplavého, nohy mu ochably, v hlavě začalo šumět podobně jako po nedávném hodování. Pertti Lahtela vyskočil z lavičky, šátral si rukama po zadku, nahmatal prázdnou injekční stříkačku - a konečně mu došlo, co se stalo.

Paní plukovníková Linnea Ravasková utekla před svým pronásledovatelem do úkrytu za velký náhrobek. Pertti Lahtela se ji s hurónským řevem snažil dostihnout, ale ochablost, rozlévající se po všech údech, mu bránila v pohybu. Zachytil se opěradla lavičky, hlava mu padla mezi ramena, oči už nic neviděly a mladík bezvládně klesl na kolena. Z úst mu šla pěna. Pak se Pera mlčky sesul a natáhl se na lavičce. Údy sebou škubaly ve smrtelné křeči, dech se zpomaloval, až vyčerpanému nebožákovi konečně dotlouklo srdce. Na hřbitově zavládlo hrobové ticho.

Paní plukovníková Linnea Ravasková se vyplížila z úkrytu a podívala se, čeho dosáhla. Upravila tělo do embryonální polohy a ruce složila pod hlavu, jako by na lavičce v odpoledním sluníčku usnul opilec. Zatlačila mu oči a otočila obličej k opěradlu. Rukávník strčila do tašky, z pískem vysypané cestičky sebrala prázdnou injekční stříkačku a dala ji do kabelky.

Za svůj dlouhý život přišla paní plukovníková Linnea Ravasková do styku se smrtí poměrně často. Plukovník Ravaska byl školený voják a zabíjet lidi byla jeho práce. Za války lidský život neměl valnou cenu. Přesto je třeba říct, že Linnea si na smrt nikdy nezvykla. Při náhlém úmrtí mladého krutého muže Linnea pocítila hanbu a úlevu zároveň.

„Zaplaťpánbůh, máš, co ti patří."

Linnea prozkoumala nebožtíkovy kapsy. Našla v nich všemožné poklady: několik desetimarkovek, svazek klíčů a vyplněnou sázenku. Klíče a sázenku si stařenka vzala s sebou, ostatní věci a peníze ponechala nebožtíkovi. Pak přejela pohledem hřbitovní ticho. Nablízku nebylo právě v tomto okamžiku vidět ani živáčka, jen veverky s hustými ocasy vykukovaly zpoza náhrobních kamenů, zda se objeví někdo, u koho by mohly žebrat o pamlsky. Tak je to vždycky, pomyslela si Linnea: na hřbitově je plno veverek pokaždé, když si s sebou zapomene vzít oříšky. Když se naopak vypraví s krmením, po veverkách jako by se slehla zem.

„Když nebudete zlobit, dostanete zítra tolik oříšků, kolik dokážete spořádat," slíbila Linnea veverkám.

Linnea vzala i kytici, kterou Pertti Lahtela ukradl. Hodlala ji vrátit tam, odkud ji Pera sebral, ale hrobů pokrytých čerstvými květinami bylo tolik, že Linnea ten správný nepoznala. Nakonec se rozhodla, že květiny položí na hrob Urho Kekkonena.

Najednou jí prolétla hlavou chmurná představa - jako by Lahtela zemřel proto, aby se Linnea mohla podívat na Kekkonenův hrob. Na náhrobku bylo něco vyryto, jakási vlna nebo brázda. Svým způsobem se to k náhrobku hodilo. Kekkonen byl svého času opravdu rozsévač, ne jen tak ledajaký a ve všech smyslech toho slova. Sveřepý člověk, ale nakonec docela zajímavý, a pořádný kozel. Kdyby se Kekkonen dal na vojenskou dráhu, jistě by to dotáhl na generála.

Linnea položila kytici na hrob. Na vlastenecky modrobílé hedvábné stuze bylo napsáno zlatými písmeny: S krvácejícím srdcem, s drahou vzpomínkou na milovaného učitele, Akademické ženy kraje Uusimaa, o. p. s.

Paní plukovníková Linnea Ravasková se pomalu vydala na zpáteční cestu do Töölö. Po dlouhé době se cítila neuvěřitelně lehce.

Projekt se uskutečňuje za finanční podpory:
   
Ministerstva kultury ČR Statutárního města Brna