Tobiáš byl pro ně zkrátka horší než termit, určitě ho napíchnou na hůl a upečou nad ohněm.

Ukázka z knihy: Tobiáš Lolness

Autor knihy Timothée de Fombelle 1. odkaz na repertoár2. odkaz na repertoár Zobrazeno 10905

Tobiáš Lolness

Před lednovým turné se skvělou dobrodružnou knihou Tobiáš Lolness, která chytne dostane generace, vám přinášíme jako ukázku hned první kapitolu tohoto napínavého příběhu, jehož první díl uvidíte v LiStOVáNí. Úspěšná kniha spisovatele Timothée de Fombella s ilustracemi Françoise Place získala nejvýznamnější cenu v oblasti literatury pro děti cenu Hanse Christiana Andersena.

Štvanice

Tobiáš měřil půldruhého milimetru, což na jeho věk nebylo nic moc. Z díry v kůře mu teď čouhaly jenom špičky noh. Nehýbal se. Noc se přes něj přelila jako vědro vody. Díval se na nebe poseté hvězdami. Těžko najít černější a zářivější noc než tu dnešní, co snášela své cákance mezi obrovské rezavé listy. Když na nebi není měsíc, hvězdy tancují, říkal si. Taky si opakoval:

„Jestli je v ráji nebe, určitě není tak hluboké a tak smutné..."

Tobiáš se tak snažil uklidnit. Ležel, hlavu zabořenou v mechu. Cítil, jak ho ve vlasech, kolem uší studí slzy. Krčil se ve skulině černé kůry, jednu nohu měl potlučenou, ramena samý škrábanec a vlasy zmáčené od krve. Ruce podrápané od trní ho pálily a zbytek tělíčka, zmoženého bolestí a únavou, vůbec necítil. Jeho život se zastavil před několika hodinami. Tobiáš teď přemýšlel, co tu ještě dělá. Vzpomněl si, jak mu říkali pokaždé, když do všeho strkal nos:

„To bylo o fous, Tobiáši!"

A dnes si potichu opakoval pro sebe:

„Bylo to o fous!?"

Duši sice nevypustil, ale vypadá to s ním dost bledě. Koukal upřeně do nebe, jako když se dítě při slavnosti květin vší silou drží svých rodičů za ruku. Říkal si: „Jestli zavřu oči, umřu." Ale přesto, že měl oči jak dvě rozmazaná slzavá jezera, udržel je otevřené. V tu chvíli je uslyšel. A zase ho přepadl strach. Byli čtyři. Tři dospělí a jedno dítě. Dítě neslo pochodeň, která jim svítila na cestu.

„Není daleko, vím, že není daleko."

„Musíme ho chytit. Ať taky pyká. Jako jeho rodiče."

Oči třetího muže se ve tmě žlutě leskly. Odplivl si a řekl:

„Dostaneme ho, taky si to odskáče."

Kdyby se tak Tobiáš mohl probudit, vystoupit z toho zlého snu, rozběhnout se k posteli svých rodičů a plakat a plakat... Líbilo by se mu, kdyby ho v pyžamu dovedli do rozsvícené kuchyně, uvařili mu teplý čaj s medem, nabídli sušenky, a řekli mu:

„Už je po všem, Tobiáši. Je konec."

Jenomže Tobiáš ležel zalezlý ve svém úkrytu, snažil se zatáhnout vyčnívající nohy a celý se třásl. Bylo mu třináct a všichni ho pronásledovali. Všichni jeho lidé. Najednou ale zaslechl něco horšího než celá tahle studená noc plná hrůzy. Zhlas, který měl rád, hlas svého dávného kamaráda, Lea Blua. Čtyřapůlletý Leo se kdysi pokusil ukrást Tobiášovi svačinu, a od toho dne dělali všechno spolu. Samé prima věci a někdy i ty trochu horší. Leo žil u své tety. Přišel o oba rodiče. Po otci, slavném dobrodruhovi El Bluovi, mu zůstal jen bumerang ze světlého dřeva. Poznal hodně neštěstí, a proto si v sobě nastřádal velkou vnitřní sílu. Zdálo se, že je schopen všeho, dobrého i zlého. Tobiáš měl raději to dobré: Leovu inteligenci a odvahu. Tobiáš a Leo se brzy stali nerozlučnými přáteli. Nějakou dobu jim dokonce říkali Tobaleo, jako by měli jen jedno jméno.

Jednoho dne, když se Tobiáš a jeho rodiče měli stěhovat do Spodních- Větví, schovali se Tobaleo do uschlého pupence, aby je od sebe nemohli oddělit. Našli je po dvou dnech a třech nocích. Tobiáš si vzpomínal, že to byla jeden ze vzácných okamžiků, kdy viděl otce plakat. Ale ten, co teď stál pár metrů od něho a mával pochodní ve tmě, zatímco Tobiáš se choulil sám ve skulině kůry stromu, přece nemohlbýt týž Leo Blue. Tobiášovi div nepuklo srdce, když slyšel svého nejlepšího přítele, jak křičí:

„Dostaneme tě! Dostaneme tě, Tobiáši!"

Hlas přeskakoval z větve na větev. V tu chvíli se Tobiášovi vybavila vzpomínka. Když byl ještě docela malý, měl ochočenou mšici, jmenovala se Lima. Tobiáš se na ní vozil, ještě než se naučil chodit. Jednoho dne si ale mšice zničehonic přestala hrát, vší silou se do něho zakousla a třásla s ním jako s kusem hadru. Limin záchvat šílenství přinutil jeho rodiče dát zvíře pryč. Tobiáš si dodnes pamatoval, jaké měla Lima oči, když se zbláznila: zorničky se jí rozšířily jako loužička v dešti. Maminka mu řekla:

„Dnes se to stalo Limě, ale rupnout v bedně může jednou každému."

„Dostaneme tě, Tobiáši!"

Když Tobiáš znovu uslyšel ten divoký křik, představil si, že Leovy oči vypadají stejně děsivě jako oči šíleného zvířete. Ano, jako loužičky nacucané deštěm. Skupinka se blížila. Všichni proklepávali kůru špičatými holemi, aby objevili dutiny a pukliny. Hledali Tobiáše. Připomínalo to lov na termity, který pořádají otcové a synové jednou za rok, na jaře, aby vyhnali ten škodlivý hmyz na vzdálenější větve.

„Já ho z tý jeho díry vyženu."

Hlas, který pronesl tu větu, byl tak blízko, až se Tobiášovi zdálo, že cítí i teplý dech. Ani se nepohnul, neodvážil se dokonce ani zavřít oči. Ve tmě, kterou protínaly záblesky ohně, se k němu pořád přibližovaly údery holí. Špička dřevěné hole se mu přehnala na prst od tváře. Tobiášovo tělíčko se strachem křečovitě sevřelo. Oči však upíral k nebi, které tu a tam vykouklo mezi stíny pronásledovatelů. Tentokrát je v pasti. Je konec. Najednou tma jako v pytli. Ozval se vzteklý hlas:

„Tak co je, Leo! Tobě zhaslo světlo?"

„Spadlo mi na zem. Promiňte, upadla mi pochodeň..."

„Pitomče!"

Jediná pochodeň zhasla, dál budou muset hledat ve tmě.

„Kvůli tomu toho přece nenecháme. Najdeme ho."

K prvnímu muži se přidal ještě další a šmátrali rukama v prasklinách kůry. Tobiáš dokonce cítil, jak pohyb těch rukou rozechvěl vzduch docela blízko něho. Druhý muž si určitě přihnul, táhla z něho kořalka a jeho pohyby byly prudké a neuspořádané.

"Chytnu ho sám. Roztrhám ho na cucky. A ostatním řekneme, že jsme ho nenašli."

První muž se smál a řekl o svém parťákovi:

„Ten se nikdy nezmění. Vloni na jaře zabil čtyřicet termitů."

Tobiáš byl pro ně zkrátka horší než termit, určitě ho napíchnou na hůl a upečou nad ohněm. Oba stíny se tyčily nad ním. Nic ho už nemůže zachránit. Málem sklouzl pohledem z nebe, které ho celou dobu drželo. Jedna hůl teď zajela až k němu, rychle se přitiskl ke straně, a lovec ucítil pod svou zbraní jenom tvrdé dřevo stromu. Ale to už do pukliny strčil ruku druhý muž. Tobiášovi se z očí řinuly slzy. Tlustá mužská ruka vyrazila přímo proti němu, zastavila se, posunula se trochu výš, k jeho obličeji. V tu chvíli Tobiáš kupodivu pocítil, že ho strach opouští. Najednou byl úplně klidný. Na rtech se mu dokonce objevil mdlý úsměv, když uslyšel, jak ten strašný hlas rozkošnicky zašeptal:

„Mám ho. Držím ho."

Všude kolem nastalo ticho. Ostatní lovci přistoupili blíž. Dokonce i Leo Blue se odmlčel, možná se bál, že se bude muset podívat bývalému příteli do očí. Skupinka čtyř nebo pěti mužů obstoupila zraněného chlapce. Ale Tobiáš se už ničeho nebál. Ani se nezachvěl, když muž strčil ruku do díry, s divokým smíchem něco vyrval a ukázal to ostatním. Nastalo ticho, trvalo déle než sníh v zimě. Tobiáš cítil, jak mu někdo utrhl kus vesty. Po chvíli v ledovém tichu konečně nějaká slova:

„Kůra. Je to kus kůry."

Muž ukazoval ostatním lovcům kus kůry.

„Naletěli jste! Jasně že tam není. Určitě už běží ke Spodním-Větvím. Zítra ho dostaneme."

Ve skupince to zklamaně zašumělo. Na hlavu toho, co předstíral, že našel Tobiáše, se sneslo několik nadávek. Stíny ve chvilce zmizely jako chmurný mrak. Ozvěna hlasů se rozptýlila. A kolem se rozhostilo ticho. Tobiášovi trvalo dlouho, než zase uslyšel svůj vlastní dech. Než ucítil váhu svého těla opírajícího se o stěnu stromu. Co se stalo? Myšlenky se vracely jen velmi zvolna. Promítl si v duchu každý okamžik té tajemné minuty. Muž na něho položil ruku a ucítil jenom dřevo. Utrhl mu kus vesty a myslel si, že je to kůra. A všichni uznali, že je to kůra. Jako kdyby Tobiáš srostl se dřevem stromu. Přesně tak to cítil. Strom ho schoval pod svůj plášť z kůry. Tobiáš najednou ztuhl. A co když to byla past? No jasně. Muž chlapce pod rukou ucítil a čeká na něho ve tmě, pár metrů odsud. Tobiáš si tím byl jist. Ten lovec přece říkal, že ho chce jen pro sebe, že ho rozdrtí jako termita! Určitě číhá někde ve stínu a až Tobiáš vyleze ven, vrhne se na něho se svou špičatou holí. Hrdlo se Tobiášovi zase sevřelo hrůzou. Ani se nepohnul. Číhal na sebemenší zvuk. Nic. Pomaloučku si začal uvědomovat nebe nad hlavou. Hvězdného společníka, který jako by ho spoustou svých očí sledoval. A pod sebou ucítil vlhkost stromu. Byl konec léta. Větve do sebe vstřebaly příjemné teplo. Tobiáš byl ještě v Horních-Větvích, v krajích, kde slunce svítí od rána do večera a šíří vůni teplého chleba z listů, který jeho maminka potírala pylem. Tobiáš se nechal unést tou uklidňující vůní, která ho obklopovala. Oči se mu zavřely. Zapomněl na strach, na Leovu zběsilost, zapomněl, že ho lovci chytali jako zvěř a že jich proti němu stály tisíce. Nechal se unést něžnou vlnou, tou příjemnou mlhou, které se říká spánek. Na všechno zapomněl. Na to, jak se třásl, na samotu, nespravedlnost a na to velké PROČ, co v něm bubnovalo už několik dní. Zapomněl na všechno. Ale jedno místečko zůstalo v jeho noci volné. Jediný sen, který by vpustil do svého spánku. Ten sen měl tvář. Elíša.

Projekt se uskutečňuje za finanční podpory:
   
Ministerstva kultury ČR Statutárního města Brna