Jediný, co je na školní lékařský prohlídce prima, je, že se člověk uleje...

Ukázka z knihy: Život k sežrání

Autor knihy Mikaël Ollivier Odkaz na repertoár Zobrazeno 8706

Život k sežrání

Jediný, co je na školní lékařský prohlídce prima, je, že se člověk uleje z hodiny. Já tam byl místo fyziky. Oknem viděl kousek modrýho nebe, po kterým přecházely mraky. Jak asi v tuhle chvíli vypadá nebe nad Moulinetským výběžkem v Dinardu. Jezdil tam s rodiči každý léto. Jsem úplnej magor do Bretaně. Na konci Moulinetu je dům s výhledem na moře. Chci ho koupit a udělat z něj restauraci.

Jednou jsem o tom řekl školní poradkyni a ona si do papírů napsala: Kuchař. Jasně že budu kuchař, ale hlavně chci lidem rozdávat radost.

V mým domě budou tři místnosti: jedna, co vede na východ k Saint-Malo, tam se bude snídat, druhá na sever, s výhledem na Cézembre, tam se bude obědvat, a poslední s výhledem na západ slunce, tam se bude večeřet.

„Tys ještě nešel?“ Claire byla jeho spolužačka. „Ne. Maj zpoždění… Tím líp, za Metzgerkou se zrovna neženu!“ Ale Claire nesouhlasila. Byla takovej ten seriózní typ, co se pořád šprtá, ale má blbý známky. Já to měl opačně: dělal jsem toho co nejmíň a procházel v pohodě. Na vysvědčení mi vždycky napsali: Benjamin je skutečně nadaný, škoda že se trochu nesnaží.

„Tak co tam dělaj?“ V létě se z Claire stala nádherná, vysoká, hubená holka s úžasnou postavou a samozřejmě taky prsama. Z dveří ošetřovny vyšel Nathan. „Hnuska!“ To byla hlavní starost spolužáků: dozvědět se, jestli prohlídku dělá ženská, a když jo, tak jestli je hezká. Já ale neměl zrovna chuť producírovat se ve slipech před krásnou ženskou. Ve třídě byly dvě kategorie kluků: „ti, co to už dělali“ a „ti ostatní“. Teda, byly tam ještě dvě podkategorie, protože v tý „ti, co to už dělali“ byli kluci, co mluvili pravdu a fakt to už dělali, ales spíš většina těch, co kecali a jen si zkusili francouzáka nebo sáhli nějaký holce na prsa. Já jsem byl bez váhání v kategorii „ti ostatní“: žádný francouzák, žádný osahávání, nic. Nicméně radši bych si lehnul pod Pendolino plný šrotu, než bych to přiznal. Takže se mi ulevilo, že je doktorka hnuska.

„Benjamin Poiret?“ „Ano…“ „Odložte si.“ Benjamin mu už říkali jenom profesoři a matka. Pro všechny ostatní jsem byl Ben, dva roky už i pro tátu, od tý doby, co nás opustil kvůli Sophii a snažil se být mým kamarádem. Vídají se každý druhý víkend. Hnuska je v případě té doktorky ještě eufemismus, to slovo nás minulý týden učila naše profesorka francouzštiny. Doktorka měla větší knírek než já a připomněla jednoho zloducha z Asterixe, Zakyslixe páchnoucího po uzenáčích. Zůstal stát jen ve slipech. Zakyslice si mě změřila od hlavy až k patě.

„Sto šedesát sedm… a půl. Stoupněte si na váhu.“ Váha byla odjakživa jeho nepřítel. Stoupnul jsem si na ni co nejpomaleji, ale obě tyče i tak bouchly do zarážky a vylítly rychle nahoru. „Osmdesát devět kilo šest set.“ Pak mu změřila tlak a poslechla si srdce. „Dobře. Teď třicet dřepů.“ „Co?“ „No tak, šup!…“ Cítil jsem se jako kapr v kádi před Vánocema. Myslel, že mi srdce vyskočí ušima. Pak mu změřila na hodinkách puls a znova tlak. Pokoušel se popadnout dech tak, aby to nebylo moc slyšet. Bez varování mu stáhla slipy, jestli je všechno na svým místě. „V pořádku. Můžete se zase obléct.“ To nemusela říkat dvakrát.

„Takže, asi víte, že jste moc tlustý?“ „Normálně by měl adolescent za čtyři roky, to znamená mezi dvanácti a šestnácti lety, přibrat asi dvacet šest kilo.“ „Fakt?“ „Vy jste za pouhé dva roky přibral už dvaadvacet kilo!“ „To je moc?“ „Na váš věk ano. Sportujete?“ „Ne.“ „A proč?“ „No… protože mi to připadá únavný.“ „Nějaký sport přece máte rád, nebo ne?“ „No... jo! Rád hraju basket na Play Stationu…“ „Dobře. Musíte si taky dávat pozor na to, co jíte…“ Dopsala dopis a vložila ho do obálky. „Dejte to rodičům, ano?“ „Ano, paní doktorko.“ Vzal dopis a okamžitě odešel. Venku na chodbě se Claire zvedla, aby mě vystřídala, a mezitím přišel i další spolužák, Quentin. „Tak co?“ „Hnuska.“

Projekt se uskutečňuje za finanční podpory:
   
Ministerstva kultury ČR Statutárního města Brna