Manželský stereotyp, nevěry, ale také skoro jistá smrt...

Ukázka z knihy: Zpátky ve hře

Autor knihy Michal Viewegh Zpátky ve hře Zobrazeno 3603

Zpátky ve hře

JEKYLL A HYDE
Jasně, Jekyll a Hyde... říkáte si. Pohádka pro dospělé.
Ale když to pak zažijete na vlastní kůži, když se vám ten příběh skutečně stane, už to není pohádka, ale děsivej horor.

Podívejte, nejsem žádnej velkej filozof, ale jedno je mi už dlouho jasný: takzvaná realita samozřejmě není jen to, co jsme viděli, na co jsme si šáhli, nebo to, o čem jsme aspoň slyšeli. Realita zkrátka sahá často za hranice naší zkušenosti, která bývá bohužel dost limitující. Ve světě se dnes a denně dějou věci, nad kterejma zůstáváme stát v čirým úžasu.
Třeba jako když se jisté Lorně v Oregonu líbil jeden policajt natolik, že opakovaně volala na tísňovou linku, aby se s ním mohla setkat. To asi není zrovna tradiční způsob seznamování, že? On si to teda nemyslel ani soudce, kterej jí napařil dvouletou podmínku a sto hodin veřejně prospěšnejch prací. Ale já si říkám, že zas nic tak hroznýho ta chuděrka neprovedla...
Nebo tahle Zara Richardson, která trpí syndromem trvalýho sexuálního vzrušení a zažívá denně nějakejch pět set orgasmů... Večer se už jen svíjí bolestí a vyčerpáním a do klína si tiskne pytlík mražený zeleniny... No nic. Chtěl jsem jen říct — ještě předtím než se pustím do svýho příběhu — že jsou mezi nebem a zemí věci, kterejm se rozum zdráhá uvěřit, a že skutečnost je jaksi mnohem rozmanitější, než si obvykle myslíme.
Pokud jde o mě, tak dlouho jsem se zabýval malými věcmi, až jsem se sám stal malým.
Znáte to přísloví? Pro mě bohužel platí jeho děsivější varianta: tak dlouho jsem vedl dvojí život, až se ze mě stali dva. Chápete? Moje několikaletá rozpolcenost mezi dvě ženy se drasticky zhmotnila. Tak dlouho jsem dělil svůj čas a lásku napůl, až jsem se nakonec fyzicky rozdvojil.
Jak se to stalo?
To nedokážu úplně přesně popsat. Jen vím, že v jednu chvíli už pro mě to ustavičný zatajování a skrývání začalo bejt doslova neúnosný. Každej den jsem musel vymejšlet dvě sady drobnejch či větších lží — a taky jsem je musel velmi obezřetně ukládat do paměti. Pochopitelně jsem i tak leccos zapomněl a leccos jsem si pletl.
Mé ženy na mě pak hleděly s pochopitelným podezřením.
„Ty jsi pil?" ptala se mě Karla.
„Nebereš ňáký drogy?" podezírala mě Ida.
Jekyll byl Jekyllem přes den; teprve v noci se změnil v nezkrotného Hyda. Já jsem ale od jistého okamžiku Jekyllem i Hydem současně.
Varoval jsem vás, to nikdo nemůže popřít. Jakkoliv to zcela odporuje vaší zkušenosti, existuji dvakrát. V jednom a témže těle, s toutéž povahou. Dvacet čtyři hodin denně paralelně v jediném světě! Výborné pro konspiraci, strašné pro psychiku.
Takhle to začalo: ráno souložím se svou milenkou v jejím bytě na Výtoni, a když se podívám z okna, spatřím sebe sama, jak vedu malou Lucinku, svou dcerku, do nedaleké školky. Ve stejném oblečení, které mám tady, v bytě své milenky, přehozené přes židli. Džíny, žluté tričko... i ty páskové sandály, všechno souhlasí. Vedu dcerku za ruku, a dokonce si snad zpíváme.
„Proboha," říkám Idě, „vidíš to taky?"
Její odpověď popravdě nechci slyšet.
„Co jsem měla vidět?"
Naštěstí muž (já!) i dítě (moje dcera) už mezitím zmizeli z dohledu.
„Nic, nic," hraju to co nejrychleji do autu. A jak se nahá Ida vyklání přes okenní parapet, dostanu na ni chuť — a ještě jednou se pomilujeme.
Večer se doma nabídnu, že pomůžu v kuchyni s přípravou večeře a potom v jídelně prostřu. Měním se v rodinný typ.
„Kdo vedl ráno Lucku do školky?" ptám se přitom jakoby mimochodem Karly.
Žena mi věnuje dlouhý, zpytavý pohled.
„No kdo asi?" říká nechápavě.
„Vedl tě táta do školky, viď?" obrátím se na dcerku.
„Jo," odpoví dítě věcně a věnuje se dál obrázku, který maluje.
Manželka položí nůž a natočí se ke mně.
„A co jako?" řekne sarkasticky. „Chceš medaili? Nebo nějakou zvláštní odměnu?"
Nechám její invektivu bez odpovědi...
„A zpívali jsme si?" ptám se ještě Lucky.
„Jasně," vzpomene si potěšeně — a pak dodá obrácená spíš k matce než ke mně:
„Zpívali jsme Tři čuníky!"
Manželka se usmívá, a dokonce mě krátce pochválí očima.
„Tak si to zejtra můžete zopakovat," říká. „Když vám to spolu tak jde..."
Musím se pořádně vyspat, to je poslední šance — třeba jsou to všechno jen halucinace pramenící z únavy. Pokud jde o spaní, slavím každopádně úspěch: deset hodin už jsem nespal, ani nepamatuju. Pak posnídám v kruhu rodinném a žena odejde do práce. Hned po jejím odchodu mi volá Ida — stavím se na skok?
Odmítnu — ale později, když se vracím ze školky, spatřím sám sebe nahého v okně Idina bytu.
Běžím nahoru, buším na dveře. Ida, už oblečená, mi otevře.
„Už jsi ho stihla schovat?" řvu jako šílenec.
„Koho, brouku?"
„No koho asi?"
„Žárlíš sám na sebe?"
„Jo," zalknu se a zmlknu.
„Nepřipadá ti to... šílený?!"
„Připadá. Připadá mi to naprosto šílený."
„Mně taky."
„Chápej," pokouším se získat kontrolu nad situací, „fyzicky to prokazatelně nejsem já! Je to nějakej můj klon nebo co! Nějakej zasranej dvojník!"
Jenže Ida je už zase viditelně nad věcí:
„Ale tvůj klon," zdůrazní. „S klonem někoho jinýho bych tě nikdy nepodvedla."
„Vidíš?" zvolám triumfálně. „Řeklas to sama... Tys mě podvedla! Rozbiju mu normálně hubu!"
Ida se zasměje.
„To by mě docela zajímalo, co by to udělalo s tvým obličejem..."
Zarazím se.
„Nemáš pocit, že tahle debata nějak ztrácí úroveň?" řeknu už o hodně mírněji.
„To teda mám."
A tak jí vsunu dlaň do podprsenky a vyndám její levé ňadro.
„Nezašukáme si radši, co říkáš?"
Obrátí oči v sloup a zčervená.
„Kluci!" řekne škádlivě, „vy mě dneska vážně utaháte!"

Projekt se uskutečňuje za finanční podpory:
     
Ministerstva kultury ČR Hlavního města Prahy Statutárního města Brna
Pod záštitou:
  Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ČR