říká autorka novinky Flouk a Líla. Dobrodružství z mrakodrapu.

Co vás vedlo k tomu, že jste začala psát knížky pro děti?

Psát knížky pro děti nebylo nějaké cílené rozhodnutí. Spíš to nějak vyplynulo z mého života. Baví mě být s dětmi, povídat si s nimi. Okoušet jejich svět. A knížka pro děti je cestou, jak do jejich světa něčím přispět, něco jim dát.

Komu je pohádka Flouk a Líla. Dobrodružství z mrakodrapu určena?

Flouk a Líla je příběh pro děti, které mají rády domácí mazlíčky, ale láká je i tablet nebo počítač. Flouk je totiž kouzelný kocour a Líla počítačová myš. Příběh má děti především pobavit, ale mimoděk je může i naučit, jaké záludnosti skrývá třeba internet. Doufám proto také, že knížka bude užitečným pomocníkem rodičům, kteří u svého dítěte bojují s příliš velkou touhou po počítači. Děti totiž občas poslechnou raději kocoura než rodiče.

Proč jste se rozhodla věnovat virtuální realitě?

Myslím, že virtuální reality bude v našich životech ještě přibývat a je třeba se s ní učit zacházet. A to „učit se s ní zacházet" už dávno nespočívá v tom, že budeme říkat: virtuální realita, počítače, internet škodí, omezujme to, atd. Je třeba jít k mnohem jemnějším strukturám. Virtuální realita je velmi dobrý pomocník, otevírá skvělé možnosti. Ale má i své limity a ty musíme dítě učit přesně a včas odhalit. Rozpoznat nebezpečí světa, který je „jenom jako". Naučit je tak prosté věci jako to, že přátelství na Facebooku je něco jiného než přátelství ve skutečnosti.

>

Flouk a Líla bude teď zároveň i LiStOVáNí, tedy scénické čtení. To už je vaše druhé setkání s tímto souborem. I když poprvé to byla úplně jiná kniha...

Před několika lety to byla kniha pro dospělé Proměněné sny a bylo to období, na které moc ráda vzpomínám. LiStOVáNí se od té doby velmi rozrostlo a myslím, že dělá nenahraditelnou službu knihám pro děti i dospělé. O to víc mě potěšilo, když se Lukáš Hejlík ozval s návrhem, že vezmou Flouka a Lílu do party. Oba dva se velmi těší, že poznají nové děti a třeba se díky LiStOVáNí i zkamarádí.

Jaký je rozdíl mezi psaním pro dospělé a psaním pro děti?

Velký a podstatný. Text pro děti není zdaleka tak rozsáhlý jako kniha pro dospělé, čímž se psaní usnadňuje. O to víc se ale komplikuje tím, že děti jsou velmi nároční čtenáři. Dospěláka můžete v knihách „ukecávat" pěkným jazykem a překrýt tím třeba nedostatečně zajímavé téma. Dítě neošidíte. A stále víc jsem přesvědčená, že chcete-li dobře psát pro děti, nutnou podmínkou je setkávat se s nimi. Povídat si s nimi. Ptát se jich. A naslouchat jejich potřebám a problémům. Se svou první knihou pro děti, Julií mezi slovy, jsem si také ozkoušela, jak je důležité nebát se psát i o těžkých věcech. Na besedách s dětmi vidím, že mají obrovskou potřebu, aby se s nimi o takových věcech mluvilo. Samozřejmě o problémech je třeba psát jiným způsobem. Musíte pečlivě hlídat, abyste v knize to bolavé vyvažovali tím dobrým. Dát dostatek porozumění a naděje, protože to děti potřebují snad nejvíc.

Co podle vás dělá dětskou knížku dobrou dětskou knížkou?

Taková knížka musí vytvořit nový svět, ve kterém může dítě přebývat, je mu srozumitelný a odpovídá na jeho potřeby. A dokáže ho rozvíjet a posouvat, aniž by to pro dítě byla otrava. A jediným arbitrem v tomto je pouze dítě. Děti se přirozeně rády vzdělávají, poznávají nové věci, sdílejí se. A autor by měl jít těmto jejich přirozeným potřebám naproti a využít je v jejich prospěch. Nemá podle mě smysl tvrdošíjně vydávat knihy pro děti v odstínech béžové a láteřit na rodiče, knihovníky nebo učitele, že děti dostatečně nekultivují, aby rozuměly takovým uměleckým knihám. Naopak – autor má využít přirozených zákonitostí dětského myšlení a prožívání, aby dítě někam posunul, rozvinul ho, pomohl mu.

www.hostbrno.cz