Brendy, můj nejlepší venkovský kamarád, se s hlasitým štěkotem rozběhl, že ji prý chytí. Málem jsem ho hned kousl, jak jsem se naštval. Hrozně jsme se tenkrát poprali. Nakonec on ležel na zádech, já stál nad ním a děsně jsem vrčel. Lidé nás vší sílou tahali od sebe a já stále vrčel.
Skoro jsem se nepoznával, ty dva ostré špičaté zuby mi samy od sebe koukaly z tlamy, jazyk zastrčený, drápy připravené k útoku. A to je můj kamarád. Ze vsi nejlepší. Neznal jsem ji. Ale od prvního pohledu jsem nechtěl, aby jí kdokoliv ublížil.
Koutkem oka jsem při rvačce vnímal, že ona stále sedí na plotě, že nás pozoruje.
Brendyho odvedli domů. Tedy spíš odtáhli. Ani jsme neměli šanci si to vysvětlit. Tedy, ne že bych se chtěl omlouvat, ale promluvit bychom si o tom konfliktu měli. Čím dřív tím líp. Brandy krvácí z ucha. A se mnou doma nemluví ani kamna. Prý jsem ho kousl. Poprvé v životě jsem někomu vědomě ublížil. Zalezl jsem si s plyšákem do šatny a koukám z okna. Velcí lidé si mě nevšímají. Dokonce ani Bibi. Žádné podrbání. Žádné pohlazení. Jsou naštvaní.
A ona? Ta krásná cizí kočka? Stále sedí na našem plotě a pozoruje můj dům.
Začala s námi chodit na procházky. Brenady teď trucuje, tak chodíme bez něj.
