Ukázka: Jak se strýček Ludvík stal švábem

 |  Ukázky z knih

Jednou, když jsme seděli se strýčkem Ludvíkem na balkoně, přeběhl před námi po zemi šváb. Strašně jsem se toho švába polekal! Okamžitě jsem vylezl na židli a křičel jsem: "Šváb! Šváb!" A doufal jsem, že ten šváb si půjde dál svou cestou, aniž by se mě dotkl.

Strýček Ludvík se zeptal: "Co se stalo?"
"Fuj! Fuj! Je tam šváb!" vysvětlil jsem mu a ukázal jsem na švába.
"Počkej chvilku, proč hned fuj? Čeho se bojíš? Tohohle švába já znám."
"Cože? Ty ho znáš?" zeptal jsem se.
"Ano, jistě," odpověděl strýček Ludvík a začal na švába mluvit: "Ohó! Jak dlouho jsme se už neviděli. Jak se máš? Kde jsi byl?"
Šváb byl zticha. Stál na místě a hýbal jen svými tykadly. Vypadalo to, jako by se dívaly strýčku Ludvíkovi přímo do očí.
"No, co to říkáš!" řekl strýček Ludvík a začal se švábem mluvit řečí, které jsem nerozuměl. Myslím, že to byl jazyk, kterým se mluví v honduraských stepích.
"Asi mi to, Cyrile, nebudeš věřit, ale on přijel do země až před dvěma týdny na lodi s novými přistěhovalci," překládal mi strýček Ludvík jazyk švábích tykadel. "Celou cestu on a jeho dva kamarádi zpívali Hava nagila, hava nagila. Ale netušil, že je tady tak horko."
Šváb odešel a strýček Ludvík se posadil do křesla.
I já jsem seskočil a posadil se vedle něho na židli.
"Není nic lepšího než být švábem," řekl strýček Ludvík.
"Opravdu?" zeptal jsem se.
"Vím to ze své vlastní zkušenosti, protože jsem jednu dobu švábem byl," řekl strýček Ludvík.
"Opravdu? Tys byl někdy švábem?" divil jsem se.
"Ano, stalo se to, když jsem cestoval honduraskými stepmi a pohádal jsem se s jedním čarodějem. Řekl jsem mu totiž, že v opravdovém světě nejsou žádní čarodějové; že čarodějové jsou jen v pohádkách. To ho tak urazilo, že na mě seslal kletbu: na jeden rok se stanu švábem. Pronesl nějaké zaklínadlo a odešel.
Ze začátku jsem si nevšiml žádného rozdílu, ale když jsem přišel k zrcadlu a uviděl svůj obraz, pochopil jsem, že jsem se opravdu stal švábem! Strašně jsem se polekal, protože, za prvé, měl ten čaroděj pravdu, že čarodějové existují a mají dokonce moc proměnit lidi ve šváby. A za druhé jsem byl velmi smutný, že jsem se proměnil ve švába, a chtěl jsem se stůj co stůj vrátit zpět do lidské podoby. Ale čaroděj zmizel, a tak jsem neměl ani koho požádat, aby mi vrátil lidské tělo."
"Co jsi udělal?"
"Chtělo se mi plakat. Zkusil jsem plakat, ale nešlo to. Švábové nemají slzy. Povedlo se mi jen zahýbat tykadly. Ale velmi rychle jsem pochopil, že být švábem má i své výhody, a nakonec jsem byl švábem docela rád."
"Opravdu? Jaké výhody?" zeptal jsem se.
"Tak za prvé, nemusíš jako šváb platit daně. A kromě toho jsem mohl jezdit autobusem, lodí nebo letadlem, aniž bych si musel koupit lístek. Mohl jsem také létat. Mohl jsem vstupovat do různých malinkých prostor, kam se člověk ani podívat nemůže. Mohl jsem projít zamčenými dveřmi - prostě jsem prošel mezírkou mezi dveřmi a podlahou. A navíc: nevadil mi pach stoky. Naopak, pach stoky mi byl příjemný jako vůně nějaké květiny. Bylo to nádherné," řekl strýček Ludvík a jeho oči se dívaly dopředu, jako by viděly něco, co není v místnosti.
"Zanedlouho jsem si to, že jsem šváb, začal pěkně užívat. Každý večer jsem chodil na večírky švábů do jiné stoky. A na těch večírcích jsme si pěkně užívali! Tancovali jsme, zpívali, vyprávěli si příběhy, hovořili o politice švábů - no prostě nádhera! Na jednom z večírků jsem dokonce potkal jednu švábku. Naše tykadla se zkřížila a byla to láska na první potykadlování. Zvykli jsme si chodit všude spolu. Byla úchvatná. No a po nějaké době se nám narodily děti. Měli jsme deset dětí a takhle se jmenovali:

Švábovníček zahradníček
Švábrok, který uměl předvídat budoucnost
Švábovinka balerínka krasotinka
Švábetinka špagetinka
Švabowski s brýlemi
Švábkinder, který měl rád vajíčka z čokolády
Švábamba, který rád tancoval sambu
Švábňousek mrňousek
Švábingle, který byl jako divoké zvíře z džungle
A poslední, nejmilejší: Josi, pojmenovaný podle tatínka mé manželky švábky

Žili jsme v hojnosti a v radosti, nemuseli jsme pracovat a stoka byla k dispozici v každém domě a na každém rohu. Měli jsme hezký život a všechny naše děti byly úspěšné.
Ale byly i věci, které se nám nelíbily: Nenáviděli jsme boty, protože je po nás lidé stále házeli. Také jsme nesnášeli déšť, protože je velmi těžké zpívat s mokrými tykadly. Nenáviděli jsme také kočky, protože nás rády mučily. Lidi jsme ale měli rádi. Věděli jsme totiž, že nebýt lidí, tak by nebyla taková hojnost jídla, odpadků a stok.
Jednou se mě zeptala má švábí manželka: ´Proč se nás lidé vlastně bojí? Vždyť my je máme tolik rádi!´
´Lidé se nás bojí, protože si myslí, že jsme špinaví,´ vysvětlil jsem jí.
´Já? Já že jsem špinavá?! No to je tedy drzost!´ rozohnila se má švábí manželka. ´Každý den si čistím svá tykadla v čerstvé stokové vodě. A jednou týdně se sprchuji v místní stoce. Čistota a hygiena jsou u nás na prvním místě! Tedy to je ale drzost! To je urážka! Švábi také mají pocity!´
Má švábí žena se velmi urazila. Nevěděl jsem, co jí říci. Přišel jsem k ní a pohladil jsem jí tykadla.
A tak nám ubíhal čas. Každý den byl ještě krásnější než ten předchozí. Úplně jsem zapomněl, jaké to je být člověkem. Zapomněl jsem dokonce i na toho čaroděje, který mě proměnil ve švába. Ale když uplynul rok, čaroděj se opět objevil.
´Přišel jsem ti vrátit tvou lidskou podobu,´ oznámil mi.
´Co? Cože?´ zvolal jsem. ´Nechci být člověkem, je mi dobře jako švábovi. Není to vůbec prokletí, je to požehnání! Mám svou milovanou ženu, mám deset krásných dětí, je mi takhle dobře. Mohu létat, projít zavřenými dveřmi, vstoupit vlastně kamkoliv, a nemusím ani platit daně.´
´Kletba je kletba a není možné ji prodloužit,´ řekl čaroděj. ´Musím ti vrátit lidskou podobu.´
´Moment,´ zvolal jsem, ´dej mi aspoň minutku, abych se mohl rozloučit s rodinou!´ Přistoupil jsem ke každému ze svých dětí a rozloučil jsem se. Každému z nich jsem dal ještě radu do života:
Švábovníčku, nezapomeň hnojit květiny.
Švábroku, předpověz nám pěknou hnědou budoucnost.
Švábovinko balerínko, není důležitá jen krása, ale i charakter.
Švábetinko špagetinko, snad se ti splní tvůj sen a podíváš se někdy do Itálie.
Švábowski, nech to plavat, když ti budou nadávat brejloune.
Švábkinderku, čisti si zoubky vždycky, když papáš čokoládu.
Švábambo, pozor na rytmus.
Švábňousku, tvá síla je právě v tvé maličkosti.
Švábingle, ovládej tu divokou šelmu, která v tobě sídlí.
Josi, buď dál mým krásným synáčkem.

S chvějícími se tykadly jsem přistoupil ke své švábí manželce. Naše tykadla se vzájemně zapletla. ´Sbohem, má lásko. Nikdy na tebe nezapomenu,´ řekl jsem jí. Obrátil jsem se na celou svou rodinu a řekl jsem: ´Vy zůstanete tady ve stoce a já se vrátím do domu a budu zase člověkem. Ale nebojte se, občas se za vámi přijdu podívat na návštěvu, ještě se uvidíme.´
V tu chvíli ke mně přistoupil čaroděj, zamumlal několik kouzelných slov a ze mě se stal opět člověk."
Strýček Ludvík se na okamžik odmlčel a za chvilku řekl: "I švábové mají pocity."
Příběh byl tak smutný, že jsem měl pocit, jako bych polykal svůj vlastní krk. Úplně jsem zapomněl, že jsem se švábů bál.
"A jak ses cítil, když ses stal zase člověkem?" zeptal jsem se.
"I lidé mají své výhody. Mohu ti například vyprávět o svých dobrodružstvích v honduraských stepích," odpověděl strýček Ludvík a pohladil mě. "A to je přece prima."
"Opravdu je velké štěstí, že jsi zase člověk," řekl jsem.

Projekt se uskutečňuje za finanční podpory:

Ministerstvo kultury ČR
Statutární město Brno
Adresa

LiStOVáNí s.r.o.
Fibichova 154, 43902 Cítoliby
Nahoru
Nahoru