Ukázka: Pražská svatba a jiné erotické povídky

 |  Ukázky z knih

MALÝ PRINC
Malý princ nemohl v tu chvíli skrýt svůj obdiv:
„Jak jste krásná!"
„Že ano," odpověděla tiše květina. „A přišla jsem na svět zároveň
se sluncem..."

Miloval jsem její doteky. Dlouhé paže, které mi pokládala
na předloktí, na ramena, jemná pohlazení, štědrá k různým částem
mého těla. Snažil jsem se jí to oplácet, ale mé ruce nejsou
tak šikovné, polštářky mých prstů jsou tvrdé od práce, nemají
jemnost batistových kapesníčků, které jí někdo našil na dlaně.
Probděli jsme mnoho nocí, vzájemně se dotýkajíce se zavřenýma
očima. Někdy jsme na chvíli usnuli, ale našim tělům se vždy začalo
stýskat po kontaktu s druhým.
„To je příbuznost kůže, víš? To se stává, když jsou hvězdy harmonicky
rozloženy po letní obloze."
„My dva s tím nesouvisíme, na nás nezáleží?"
„Nic na nás nezáleží. Ale můžeme se z toho radovat."
Dívám se na ten zázrak, je mimořádně krásný slunečný den
a ona vypadá tak šťastně. Napůl sedí, napůl leží na zahradním lehátku,
na očích sluneční brýle a čte tlustou knihu. A voní, velmi
krásně voní, vnímám vábivé dálky cizích krajů a zároveň i chuť
domova. Trávíme spolu hodně času a za tu dobu jsem k ní hrozně
přilnul. Když občas na pár dní odjíždím, nemůžu si odvyknout,
jsem bez ní bezradný, neumím spát sám.
Stýkáme se s pár přáteli, někdy je navštěvujeme, častěji však jezdí
oni k nám, obzvlášť v létě, kdy jsme většinou v malé vesnici kousek
od Konopiště. Na terase našeho letního sídla návštěvy přijímáme
rádi, je to příjemné a pohodlné. Někdy zůstávají na noc
a my pořádáme malé domácí koncerty. Taky vyvoláváme duchy
a Lucifer předvádí různé triky, které jsme ho naučili.
„Taxi je úplný nesmysl, říkali všichni. No tak jsem se vozil
Bangkokem v rikše, aspoň byla sranda. Můžeš najmout chlapíka,
co šlape na kole, ale takoví jsou dnes ve všech velkých městech,
znám v Praze jednoho, který se tím živí a ještě vyhrává triatlony.
Takže jsem vzal chlapa, co běží, to k nám ještě neproniklo.
Uhání ulicemi, já sedím na káře jako paša, úplně se mi udělalo
špatně, to už si můžu rovnou koupit nějakou čtrnáctku na ulici.
Tak říkám, zastav a polez sem nahoru, vyměníme se. Strašně se
bránil, až druhé desetidolarovce podlehnul. Uběhl jsem jen pár
set metrů, je to dřina jako sviňa."
Cyril byl fotograf a objížděl svět už dlouhá léta, měli jsme ho
velmi rádi, kromě jiného s ním byla sranda a taky výborně vařil,
naučil mě mnoho rafinovaných triků.
„Burj al Arab má sedm hvězd a v šejkovském apartmá dáš deset
tisíc dolarů za přespání. Fotil jsem tam pro jednu agenturu,
lehl jsem si na postel, nad kterou je stropní zrcadlo. Docela macek,
tak šest krát šest, jen tak mu neutečeš, pořád tě má v merku.
Usnul jsem tam, den předtím jsem přiletěl z Melbourne. Asi
na mě zapomněli, probudím se a vejrám do toho zrcadla. Nuže,
to je ten život po životě, chvíle, kdy se duše odpoutá od těla?
Necítil jsem nic, takže jasný, jsem mrtev. S tím jsem byl spokojen,
ale najednou se nade mnou nakláněla nádherná mulatka, chtěla
zjevně mému tělu zpříjemnit ten transport zinkovou rakví. Mé
psyché to však přišlo nějak líto, a tak se na chvíli vrátila, vstoupila
do mé ruky, která té kreolské modelce sáhla na ňadro. Ta zařvala
leknutím, najednou jich přiběhlo celé stádo. Hulákaly jak na bazaru,
ale nakonec všechno dopadlo dobře, dokonce jsem s onou
kakaovou dámičkou strávil následující noc, pravda v mnohem
nuznějším apartmánu."
Sklenka portského a znamenité příběhy z jeho cest patřily
k atmosféře těch několika prosluněných odpolední.
„A vymýšlíš si to všechno, nebo se něco z toho stalo?"
Irena ho ráda provokovala, milovala ty chvíle plné dynamického
dobrodružství a zároveň nehybného klidu s hlavou na mém
rameni.
„Všechno se stalo, děvče. Všechno je to pravda pravdoucí.
Anebo se to stane."
Jeli jsme Gustavem Mahlerem do Vídně. To je pěkné, jak pojmenováváme
vlaky po hudebních skladatelích, hezká tradice.
Mohli jsme jet taky Smetanou nebo Dvořákem, do Německa
jezdí Carl Maria von Weber a Johannes Brahms, do Polska zase
Chopin. Irena měla ráda zvuk klapajících pražců, nebyla velká
klavíristka, ale Humoresku hrávala často. Tam ta dá da tam ta dá
da... po černých klávesách. Houslisti to někdy hrají v G dur, aby
ulehčili svým prstům, a v přirozeném ladění křížková harmonie
lépe vyznívá, ale Dvořák napsal Ges dur a věděl proč. Béčkové
tóniny mají svou magii. Jako vlaky. Z Prahy se jede skoro čtyři
hodiny, chvíli jsem pracoval na počítači a potom jsem si četl. Irena
se uvelebila naproti mně, na rozdíl ode mne jí nevadilo sedět
proti směru jízdy, a celou dobu měla na uších sluchátka. Nechtěl
jsem ji rušit, zeptal jsem se, až si je sundala.
„Co tam máš?"
„Chopinova preludia. Starou nahrávku s Horowitzem, je to
fantastické. Zdá se mi, že má tři ruce, chceš to slyšet?"
Běhalo mu to famózně a ten tah! Ta samozřejmost, takhle dnes
nikdo nehraje. Lang Lang to sice sjíždí rychleji, ale v tom to není.
„Musím na záchod, doprovodíš mě?"
„Samozřejmě."
Čekal jsem na chodbičce a díval se z okna. Byli jsme už před
Vídní, krajina nic moc, ale aspoň mají lidé práci. Hodně lidí
dnes nemá práci, to musí být frustrující.
Jsem houslař, už několikátá generace našeho rodu vyrábí a restauruje
tyto královské nástroje. Tahle profese má několik výhod – téměř
bez výjimek rozhoduji o svém pracovním čase, nejsem příliš
závislý na ekonomických krizích ani všelijakých trendech a jsem
obklopen krásnými věcmi. Musím pragmaticky podotknout, že
se už párkrát vyskytlo několik měsíců, kdy jsem zrovna velký kšeft
neměl, ale mí Japonci by mě zemřít hlady nenechali, ani kdyby
došlo k pádu tokijské burzy. Přes dvacet let stavím kopie děl italských
mistrů (obzvláště Guarneriho), což je v Zemi vycházejícího
slunce velmi ceněná činnost, proto mě tam čas od času zvou.
Podařily se mi dvě věci – namíchat speciální lak, jehož složení
má blízko k výtvorům velkých Italů, a průběžně se zásobit
skvostným dřevem většinou z balkánského javoru a alpského
smrku, které tvoří charakter nástroje. Je to úžasná práce, vystavět
ten ušlechtilý trup z ploché dřevěné desky, vyřezat krk s hlavicí
a nakonec pomocí nenápadného kolíčku mezi horní a spodní
deskou, kterému se paradoxně říká duše, vdechnout houslím život.
Lak je velmi důležitý, neboť uchovává zvukovou kvalitu, ten,
který jsem vyvinul, obsahuje různé pryskyřice, terpentýn, oleje,
balzám i výtažky z pampelišek a tulipánů, a má charakteristickou
vůni. Často jsme se s Irenou snažili určit čichem původ neznámých
nástrojů z různých zemí, které jsem opravoval, a často
se stalo, že jsme se nemýlili. Je to zábavná alchymie, úplně jako
na dvoře císaře Rudolfa.
Moje housle samozřejmě nemají takovou hodnotu ani investiční
potenciál jako stradivárky a podobné skvosty, ale přesto mi
má práce přináší kromě uspokojení mysli i slušný příjem. Největší
radostí však je slyšet zvuk linoucí se z mnou postaveného
nástroje v rukou výjimečného hráče, což se mi několikrát podařilo.
Upřednostňuju ruce mužské, neboť housle jsou ženou, nepochybně.
Sám hraju nepříliš dobře, ale čas od času si něco dáme
společně s Irenou, houslový part ani klavírní doprovod nebývá
v těchto případech náročný, ale společné zážitky z těchto večerů
jsou pro náš vztah velmi důležité a obohacující. Někdy si přehrávám
sám jednodušší pasáže z Bachových sonát a cítím, že držím
v ruce ženu, krásnou a vnímavou. Přesně taková je Irena, skvost
mezi těmi, které prošly mým životem.
Hvězdy jsou krásné, protože na nich je květina, kterou není vidět.
Vídeňští filharmonici jsou považováni za jeden z nejlepších
orchestrů na světě, ale když hrají Mozarta, nejlépe ovšem
s německým dirigentem, nikoho ani nenapadne hledat nějaká
srovnání. Tak to prostě má být a hotovo, ostatní pojetí a výkony
jsou jen úsměvnými pokusy o netradiční výklad evangelií.
Do krásného a skvěle akusticky vyřešeného Zlatého sálu Musikverein
se vejde téměř dva tisíce lidí, ale můžete se tam cítit velmi
komfortně i intimně. Držel jsem Irenu za ruku – seděli jsme
na kraji exkluzivní sedmé řady – a měl jsem zavřené oči. Tóny
kreslily otázky i odpovědi, ale obojí se postupně změnilo v souvislý
tok široké a klidné řeky, která přecházela do nebeské duhy,
končící až daleko na obzoru. A nad námi se rozsvítily hvězdy
plné neznámých květin. Vzepjetí a klid, halas a ticho, nádech
a výdech. Geniální Pražská symfonie, Wolfi asi Prahu opravdu
miloval. Nebo to všechno způsobila krása Josefíny Duškové?
Dona Giovanniho jsme viděli následující večer v Theater an der
Wien. Že zrovna Mozart se pouštěl do takového tématu, že? Ale
právě on věděl tolik o síle lásky, rozličných vášních i všech nízkých
pudech, o bohu i ďáblu v každém z nás. A uměl to říct způsobem,
u kterého se tají dech vzdělanému světu i sběračům čaje v Indonésii.
Byl jsem najednou pyšný, že tuhle operu napsal pro Prahu, město
prostopášníků, ve kterém jsem žil i já. Ve kterém žije moje Irena.
Někteří lidé jsou pro erotický a sexuální život úžasně predisponováni,
já bohužel nikoli. Velmi mě to zajímá, ve skutečnosti
nevím o krásnějším a silnějším prožitku, ale nemám v sobě ten
druh samozřejmosti, který umožňuje vypnout mozek a ponechat
prostor libidu a vegetativnímu nervstvu. Irena to měla vyřešené
dokonale, tato vnitřní kontroverze jako by nebyla v jejím
organismu vůbec zakódována. Možná, že Mozart to měl podobně.
Vůbec nemluvím o sexuálním pudu, ten je u všech velmi
silný, neboť je sebezáchovný, či náruživosti – ta je velmi individuální
– ale o schopnosti a chuti s někým fyzicky sdílet prostor.
Irena byla nesmírně krásná, což je nepochybně výzvou pro většinu
populace, která disponuje maskulinní empatií. Chci říct, že
se do ní zamilovávaly i mírně virální ženy a homosexuální muži
přinejmenším ctili její erotické charisma. Bylo snadné se do ní
zamilovat, nic nebylo jednodušší. Copak jsem mohl žít jinak?
Rád jí masíruju ramena, vrní vždy blahem a pružné svaly
na jejích zádech prokluzují pod mými prsty jako malé nugety
v rukách zlatokopů při rýžování na Klondiku. Má mimořádnou
schopnost si toho užít, a ta radost je přenosná, rozhodně tedy
na mne. Její kůže disponuje speciální adhezí, která mě už při
našem prvním setkání zcela pohltila. Bylo to jako fatální chemická
reakce podpořená katalyzátorem nevyhnutelnosti, jako
dotek dvou těles ve vývěvě, která odstraní vše nadbytečné a zůstává
jen kvintesence. Tohle nemělo duchovní rozměr, všechno
veliké, co přišlo později, bylo odstartováno kontaktem našich
těl. Někdy mě taky masíruje ona, všechny části mého těla milují
její dlaně, jako kdyby se mě dotýkali andělé, nebo mimozemšťani,
kteří komunikují pomocí speciálních senzorů.
Představení skončilo, ale tóny v nás zůstaly. Šli jsme pomalu
městem směrem ke Stephanplatzu. Začalo pršet.
„Musíme se schovat, pojď..."
„Nemusíme, nic nemusíme."
„Sakra, Ireno, je mi zima, támhle je hospoda."
Chvíli se jakoby opájela padajícími kapkami, ale šla se mnou.
Pomaličku, ale šla. Nebyla to hospoda, nýbrž casino. Vešli jsme
dovnitř, livrejovaný dveřník nám začal pomáhat z kabátů, tak
jsme se nechali odstrojit, proč ne, že ano? „Problém" – povídá
ten chlap – „dáma je v pořádku, ale vy nemáte sako."
„Nenosím saka, ale nevidím v tom problém" – říkám já.
„Bez saka nemůžete dovnitř" – zněla odpověď.
„Já ale nechci dovnitř, chci se jen schovat před deštěm."
„Pane, my jsme Casino Royal a nikoli nádraží, prosím."
„Já chci dovnitř" – ozvalo se najednou. „Nemůžete mu nějaké
sako půjčit?"
„To můžu, za padesát eur" – řekla livrej.
„Cože, jste normální?" – pokusil jsem se zasáhnout do děje.
„Padesát eur je deposit. Dostanete je zpátky, až se budete vracet."
Myslel tím – až se budete oškubán vracet, budete mít aspoň
nějakou jistotu.
„Pojď dovnitř, prosím, já jsem nikdy nebyla v herně..."
Dal jsem chlapíkovi bankovku, oblékl jsem si cosi opravdu
nevšedního a šli jsme po schodech vzhůru.
„Jako schody do nebe, viď?" – řekla Irena poněkud nesmyslně.
Tak nesmyslné to zase nebylo, po stěně byly rozvěšeny obrázky
střídmě oděných žen středního věku. Trochu křížová cesta
to byla.
„Ale hrát nebudem" – řekla rezolutně, když jsme dorazili nahoru.
„Nemůžem takhle utrácet." Pohodila hlavou.
„Hrát teda budem, když už jsme tady. Stálo mě to padesát
eur a mám na sobě erár z Rakouska-Uherska. To si musíme
užít."
Vyměnil jsem sto eur za žetony a vzápětí jsme se přesunuli
k ruletě. Krupiér zrovna spustil hru, rozjuchaná kulička se drnčivě
roztancovala po stole.
„Podívej, co máme" – dal jsem jí do dlaně hrst žetonů. Udělala
z nich sloupek a položila jej na stůl, tak nějak kamkoli.
„Ireno, nešil, nemůžeš dát tolik peněz na jedno číslo!"
Polekaně se na mě otočila a krupiér následně pravil – „Konec
sázek". Znělo to trochu pobaveně, ale nechtěl bych mu podsouvat
schopnost prezentovat emoce. Každopádně jsme tam
oba stáli jako přistižení voyeuři, žetony ležely na pětce a bylo
jasné, že tam dlouho nepobudou, že změní majitele, že za pár
vteřin je ruletové hrabičky přemístí do klidného přístavu naproti
nám. Kulička se najednou točila tak nějak předvádivě,
úplně cinkala nadšením nad nastalou situací.
Jenže padla pětka. Krupiér vyplácel výhry a Irena říká:
„Vyhráli jsme? Vyhráli? Myslím, že přestalo pršet, pojď už
pryč. Vlastně mě to tady vůbec nebaví. A je tady špatný vzduch,
budou ti zase slzet oči."
No není ona rozkošná? Prostě miláček? Dal jsem padesátku
krupiérovi a vrátil jsem se do pokladny s narvanými kapsami.
Chlap, co mi před několika vteřinami vyměňoval žetony, nechápal
nic.
„My už musíme jít" – řekl jsem neutrálně.
„Přestalo pršet, víte?" – přidala se Irena.
Dole jsem vrátil sako a vyšli jsme ven, samozřejmě, že pršelo,
ale už to nějak míň vadilo. Zapadli jsme do nejbližší hospody
a dali si dvojitý šnaps. Panebože, není úžasná?
Už několik sezon jsme kupovali abonentní řadu B v České
filharmonii. Hudba byla pro nás oba velmi důležitá, je to zajímavé,
jak si nenárokuje vaši pozornost a zároveň poskytuje
prostor pro společné sdílení emoce. Mnohé pravidelné návštěvníky
jsme za ty roky znali a sklenička šampaňského v bufetu
o přestávce patřila k našim oblíbeným rituálům. Rudolfinum
je pozoruhodná stavba, mám rád domy, kde i záchod má svůj
majestát. V druhé polovině 19. století ji postavila Česká spořitelna
a byla pojmenována po Rudolfovi Habsburském, který se
později za dramaticky operetních okolností zastřelil společně
se svou milenkou. Po první světové se v Rudolfinu usídlil parlament,
který tam čtyřikrát zvolil Masaryka prezidentem, umění
ho paradoxně vrátili až Němci v čele s milovníkem hudby
Heydrichem. Ředitel galerie mi nedávno ukazoval jeho stolek,
který stále má v pracovně. Po válce se novorenesanční budova
definitivně stala sídlem České filharmonie, jediného českého
orchestru se světovým jménem. Jsou to sváteční dny – muzika
klasiků světové kultury i (některé) provokativní skladby současných
autorů. Máme s Irenou rádi díla 20. století, protože
jsou o nás a my to víme. Ze všech druhů umění je hudba určitě
nejemotivnější. Umí navodit pocit klidu, radosti, smutku i smyslnosti,
speciálně housle jsou nesmírně erotickým nástrojem.
Temná struna G disponuje spodními proudy mnohatisícileté
sexuální historie lidstva, její úpěnlivost ve vyšších polohách je
pláčem minulosti nad přítomností. Trochu pozdě. Struna D je
touha, všudypřítomná, ať skrytá či otevřená. Její první oktáva je
přirozeným rozsahem ženského altu, barvy, která v erotice nepoužívá
atrakcióny a triky, neboť je nepotřebuje. Téměř všechny
heterosexuální muže vzrušuje a zároveň uklidňuje. Struna
A je vášeň všeho druhu. Prázdná zní jako komorní áčko, které
se tváří oficiózně, protože mu byla určena centrální zodpovědnost
za ladění všech nástrojů (podobně jako Greenwichskému
poledníku za čas), ale to je léčka, rafinovaný úskok. Ve skutečnosti
se umí smát i plakat jako... jako žena. Na A struně se
odehrává mnoho nádherných melodií, Čajkovskij a Dvořák
by mohli vyprávět. No a ta poslední (nebo první?), nejtenčí,
nejvyšší a taky nejpoužívanější je Éčko. Bývá kovová, proto má
takový lesk a jasný, pronikavý zvuk, který přináší sílu i naději.
Flažolety z této struny stoupají nad zpěv skřivana a dosahují
největších výšek, které se v hudbě používají, virtuózní běhy patří
k tomu nejvíce strhujícímu v interpretačním umění. Když je
předváděl Paganini, ženy omdlévaly.
„Chtěl bych vidět západ slunce...," řekl Malý princ.
„Udělejte mi tu radost, nařiďte slunci, aby zapadalo..."
„Ferdo, já jsem ti říkal, že přijdu až večer, tak nešil. Problém je
v tom, že ty mi asi nevěříš. A hlavně neposloucháš."
Odpovědí byl jen vyčítavý pohled.
Měli jsme zlatého retrievera, jmenoval se stylově Lucifer, ale
už dlouho jsme mu neřekli jinak než Ferda. Irena s tím začala,
původně jsem protestoval, považoval jsem jeho překřtění za jistý
způsob dehonestace, ale mýlil jsem se, jméno se k němu hodilo
mnohem více. Chodili jsme společně na procházky, v létě téměř
denně naší vyšlapanou cestičkou k zadnímu rybníku. Rád plaval,
přinášel klacky i různé předměty, které jsme mu házeli do tiché
vody. Byl dokonce schopen ponořit se pro kámen na dno, to
jsem u žádného psa předtím nikdy neviděl. Irena s ním chodila
i někdy sama, ale spíše spolu trávili čas na zahradě. Vypadalo to,
že rozmlouvají, někdy seděli na zemi proti sobě a on jí olizoval
obličej. Ona se smála, odstrkovala ho od sebe, ale její duše zpívala.
Měl jsem rád tyhle dny, stál jsem v dílně u stolu s dlátem
v ruce a oknem jsem viděl našeho krasavce, který divoce běhal
po zahradě a aportoval Ireně míčky. Dojímalo mě to.
„Ireno, Ferdo, pojďte dovnitř, za chvíli bude tma."
„Nech nás, ještě chvíli, je krásně."
„Ne, pojďte, dělám polívku. Chřestovou."
Rád vařím. Irena na to moc není, navíc k jejím špatným vlastnostem
patří, že je trochu vybíravá. Ze všech zahraničních cest
jsem vždy vozil recepty a časem se ze mě stal opravdu slušný
kuchař.
„Přines to sem. Budeme jíst venku, ano?"
No jistě, skoro vždycky jsem udělal, co si přála, těšilo mě to.
A potom se mi schoulila do náruče na lavičce, kterou jsem stloukl
ze smrkových desek a několika špalků, které se mi na nic
jiného nehodily.
„Mám ráda západy slunce, víš? Ležím na zádech, cítím teplo
na tváři a vnímám, jak se pohybuje. Čelo mám už ve stínu
a na ústa ještě svítí ta obrovská hřejivá hvězda, chtěla bych tak
zůstat aspoň chvíli, ale za pár vteřin je to pryč. V nenávratnu. Já
vím, že to tak musí být, čas je neúprosný, ale je to hrozná škoda.
Chtěla bych to znovu a znovu."
Ano, všechna přání jsem jí splnit nemohl.
„Jak to říkala ta liška?"
„Liška?"
„Malému princi."
„Správně vidíme jen srdcem. Co je důležité, je očím neviditelné.
To myslíš?"
„Ano. A taky říkala – známe jen věci, které k sobě připoutáme."
„...když si mě ochočíš, musíš za mě přijmout i zodpovědnost."
„Hrozně sis mě ochočil. A čas, který's chtěl věnovat svým růžím,
jsi dal mně. Bojím se toho, protože bych už nedokázala žít
bez tebe."
„Nikdy tě neopustím, kolem nás dvou je něco, o čem ostatní
nemají tušení. Nikdy jsem to nezažil a ani nezažiju. Nemůžu
bez tebe být, víš?"
„Nevím, jestli to vím. Ale musím tomu věřit."
Dívám se na ni, je mimořádně krásný slunečný den a ona vypadá
tak šťastně. Napůl sedí, napůl leží na zahradním lehátku,
na očích sluneční brýle a čte tlustou knihu. Malého prince – tištěného
Braillovým písmem.

Projekt se uskutečňuje za finanční podpory:

Ministerstvo kultury ČR
Statutární město Brno
Adresa

LiStOVáNí s.r.o.
Fibichova 154, 43902 Cítoliby
Nahoru
Nahoru