Skip to main content

Ukázka: Proměněné sny

 |  Ukázky z knih

Stala se ze mě špinavá kočka, která si líže bolavej zadek, ale má i něco víc

/ Eva, 27 let, vdaná /

- EVO, JAK VZPOMÍNÁŠ NA SVÉ DĚTSTVÍ?

Odmala jsem byla trochu divoška a máma těžce nesla mou tvrdohlavost. Hystericky křičela na otce, ať se mnou něco udělá. Ten se většinou rozzuřil a hrozně mě zbil. Máma pak často vyhrožovala, že mě dají do dětského domova, ale tím víc jsem vzdorovala. Občas jsem na den utekla z domu.

- TVÍ RODIČE BYLI KATOLÍCI?

Matka původně ano, ale po sňatku s otcem přestala do kostela chodit. Já jsem do kostela chodila, vždycky jsem to tam nějak přetrpěla. Jednou ale jakýsi mladý kněz kázal, jak je důležité říct Bohu, aby přišel do našeho srdce. Že když mu to řekneme a budeme tomu věřit, tak on přijde. Za několik dní jsem klečela jsem v kostele, na oltář svítilo slunce a mě najednou napadlo říct Bohu, ať přijde. Přijď, Pane Ježíši, do mého srdce a změň mě. A najednou mně bylo nepředstavitelně dobře, měla jsem pocit, že mě Bůh miluje, že mě má rád takovou, jaká jsem.

- OVLIVNILO TO NĚJAK TVŮJ DALŠÍ ŽIVOT?

Ano. Každý den, když jsem šla ze školy - to jsem byla už v sedmé třídě - jsem chodila do kostela. Jen tak jsem klečela, dívala se, jak sluneční paprsky dopadají na oltář, a bylo mi dobře. Po nějaké době mě napadlo napsat dopis tomu knězi, který mě vlastně svým kázáním přivedl k Bohu. Styděla jsem se, a tak jsem mu všechno napsala anonymně. Seznámila jsem se s mládeží, která pořádala různé křesťanské akce a začala jsem tam kamarádit s jedním klukem, který se do mě zamiloval. Jenže já jsem v té době vůbec s nikým chodit nechtěla. Ten kněz mezi ně chodil. Vyptávala jsem se ho na různá témata a jednou mi nabídl, ať za ním přijdu na faru.

- A ŠLA JSI TAM?

Šla. Ptal se mě, jak se modlím, a já mu odpověděla, že modlitby z knížek. Naučil mě modlit se tak, že jsem mohla říkat svými slovy, cokoliv mě napadlo. Začal mi ukazovat určitý způsob duchovního života. Když jsem potom odcházela, opatrně se mě zeptal, jestli jsem mu napsala nějaké dopisy, a já se přiznala.

- ZAMILOVALA SES DO NĚHO?

Nebyla to zamilovanost. Byla to taková kombinace - radost z Boha i z citového zázemí, které jsem najednou měla. Byl pro mě jednoznačnou autoritou. Snažila jsem se mu ve všem podobat.

- TAKŽE CELÝ TVŮJ ŽIVOT SE RADIKÁLNĚ OTOČIL K LEPŠÍMU?

A já bohužel začala podléhat obrovské iluzi, že lidé žijící s Bohem, v církvi, jsou takoví jako ten kněz, že všichni usilují o to, aby druzí byli šťastní, aby se měli rádi. Potom toho kněze přeložili někam na jižní Moravu, a já jsem rázem ztratila všechno bezpečí a něžnou péči, kterou jsem měla. Každý týden jsem mu psala a taky často volala.

- ZNAMENAL JEHO ODCHOD I KONEC TVÉHO NÁBOŽENSKÉHO ŽIVOTA?

Naopak. Cítila jsem zodpovědnost nezradit ideály, které mi vštěpoval. Modlila jsem se, chodila do kostela a mezi mládež do společenství. Ale ze všeho nejvíc mě okouz­lovala příroda. Zdálo se mi, že ve stromech, v trávě, v hlíně je Bůh. Topila se v pocitu Boží lásky. Pomalu ve mně uzrávalo rozhodnutí jít do kláštera. Ten kněz mi to zkoušel rozmluvit, ale vyjadřoval se velmi opatrně a já jsem to nepochopila.

- A TO TĚ V TAK NÍZKÉM VĚKU SESTRY DO KLÁŠTERA PŘIJALY?

Dnes si uvědomuju, jak velká chyba to z jejich strany byla. Nemohly si přece myslet, že člověk je ve čtrnácti patnácti zralá osobnost, schopná tak zásadních rozhodnutí. Po roce pravidelných návštěv jsem se tam přestěhovala. Nejdřív do filiálky v Brně, abych mohla pokračovat ve studiu na střední škole.

- A PŘITOM JSI CHODILA DO ŠKOLY?

Jasně. Chodila jsem na církevní školu.

- A JAK SI ŽILA V KLÁŠTEŘE?

Byl tam přesně stanovený denní řád. Vstávalo se kolem půl páté na modlitby, pak byla mše, snídaně a po ní individuální práce, vše v hlubokém mlčení. Hrozně jsem se snažila všechno dodržovat a hlavně jsem se hodně modlila. Nevím jestli správně, ale upřímné to bylo. Chodila jsem tam taky k jedné staré sestře, která měla halucinace. Stávala u okna a volala, že po ní lezou velcí brouci. Celé hodiny jsem dělala, že ty brouky sbírám a vyhazuju je oknem.

- POTOM TĚ PŘEŘADILI DO MATEŘINCE. V ČEM SE TAMĚJŠÍ ŽIVOT LIŠIL OPROTI PŘEDCHOZÍMU KLÁŠTERU?

Přišly jsme do naprosto zdemolovaného kláštera po armádě. Výhodou bylo, že v mateřinci žilo kolem šedesáti sester, asi deset z nich bylo mladých, tak kolem třiceti let. Člověk se tam víc schoval v davu. Začalo se s opravami kláštera a to mně vyhovovalo. Fyzická námaha byla pro mě i takovým únikem od psychických pro­blémů. Byla tam krásná příroda, z které jsem hltala Boha.

- PROČ SE POZORNOST STARÝCH SESTER TOLIK SOUSTŘEDILA NA VÁS MLADÉ?

Většina z nich ještě zažila matku zakladatelku a chtěly do nás dostat její ideály. Postupně jsem se ale mimoděk dovídala, jak špatně mnohdy se sestrami zacházela. Jedna sestra mi vyprávěla, jak jako mladá musela chodit po domech a ošetřovat nemocné. Měla menstruaci a nedostala žádné vložky a krev jí tekla a zamrzala na nohách. Sám za sebe mluví jejich původní hřbitov. Leží tam mnoho sester, které se nedožily třicítky.

- ŘADA LIDÍ ŽIJE V PŘESVĚDČENÍ, ŽE SESTŘIČKY JSOU ANDĚLÉ...

Jedna mladá sestra začala o tom, že se často říká, že sestry nemají děti, a proto nikdy nezažijí lásku a starost, jakou má matka o dítě. Vysvětlovala mi, že to není pravda, protože ony mají k nemocným naprosto stejné mateřské cítění. Až mnohem později jsem pochopila, jak se mýlila. Jednou týdně jsme na hodinu v noci vstávaly k modlitbě, abychom Bohu darovaly svůj spánek. Sestry si mnohdy musejí vymýšlet těžkosti, které by Bohu obětovaly. Ale ani ve snu si nedokážou představit, že maminky vstávají několik měsíců třeba i desetkrát za noc k miminku. Netuší, jak velké oběti lidé přinášejí z přirozené lidské lásky.

- TO BYLY DŮVODY PROČ JSI TAM ZAČALA MÍT PROBLÉMY?

Ne. Až na duchovním cvičení pro dospívající dívky. Ten rok pozvaly kněze, jehož metoda byla psychoterapie namíchaná s náboženstvím. Přesvědčoval nás, jak jsme všechny nesmírně traumatizované a že je v podstatě nemožné takhle žít. Bohužel jsem tenkrát žila ve velmi naivní představě, že kněz je absolutní autorita, má vždy pravdu, a pochybovat o jeho slovech bylo považováno téměř za hřích. Líčila jsem mu, jak je pro mě příroda důležitá jako místo, kde můžu Boha nasávat ze stromů, z hlíny, ze slunce a vystavovat mu všechny bolesti, které mám. On mi řekl, že celý můj dosavadní duchovní život nejenže je špatný, ale prostě žádný není. Že můj vztah s Bohem neexistuje. A já mu jako nezlomné autoritě uvěřila. Zabila jsem své myšlení a uvěřila jsem, že má pravdu. Během pár dnů úplně rozdrtil celý můj život.

- A TVŮJ PŘÍTEL KNĚZ?

Můj přítel kněz byl stále někde v cizině a byli jsme od sebe strašně daleko. Vlastně ani dohromady nevěděl, co prožívám. Najednou nebylo co mu psát.

- A DO ŽIVOTA V KLÁŠTEŘE JSI UŽ NEZAPADLA...

To už nešlo. Nešlo se vrátit a nějak poslepovat, co bylo rozbité. Jednoho dne za mnou přišla má představená a oznámila mně, že mě z kláštera propouštějí. Já se vrátila domů, a tím začalo období ještě těžší než to předchozí. Rodiče nějak cítili potřebu dávat mi najevo, jak jsem jim ublížila. Třeba jsem rozsvítila světlo a oni na to, že to nesmím, že plýtvám jejich elektřinu. Často jsem se toulala po Brně, pospávala po ulicích nebo na nádraží.

- ZŮSTALA JSI ÚPLNĚ SAMA?

Potkala jsem toho kluka, co byl do mě v těch třinácti zamilovaný. Chtěl se mnou chodit.

- TY JSI PO TĚCH ZKUŠENOSTECH MUSELA BÝT DUŠEVNĚ ÚPLNĚ NĚKDE JINDE...

To jsem taky byla. Ale taky jsem chtěla jsem být stejně naivní jako on. A on naivní byl. Nicméně později mé city začaly roztávat a zamilovala jsem se do něj. Byl to pro mě i takový úkryt před rodiči. Možná i to byl takový skrytý důvod naší brzké svatby. Vdala jsem se deset dnů po maturitě. Pamatuju si, že první roky mi manželství přišlo neuvěřitelné a kouzelné; že přijdu domů z práce a nikdo tam nekřičí a nikdo mě nebije. Tři měsíce po svatbě jsem otěhotněla. Když se pak narodil můj první syn, měla jsem vážné poporodní komplikace. Lékař špatně zkontroloval placentu a nezjistil, že není celá. Poslali mě domů. Jednoho dne už jsem to nevydržela - měla jsem teplotu skoro třicet devět a k tomu jsem hrozně krvácela. Manžel volal doktorce a ta mě hned poslala do nemocnice, kde mi udělali revizi dělohy. Když jsem pak po týdnu šla domů, strašně jsem se styděla za to, co mi dělali, seděla jsem v kostele, dívala se na oltář a najednou jsem pochopila, že církev už není schopná se mi nějak přiblížit, pochopit můj stud a bolest. Že mezi mnou a církví je neproniknutelná hradba, hradba mezi realitou a iluzemi, které o životě církev vytváří. Myslím, že toto byly dny mé ženské iniciace. Dny, kdy se z naivní, čisté holčičky stala ženská. Ta­ková špinavá kočka, která si líže bolavej zadek, ale má i něco víc. Má schopnost vidět rány ostatních koček, soucítit s jejich bolestí, má schopnost lízat jejich krvavé zadky a milovat je špinavé, stejně jako jsem od těchto dnů byla špinavá já.